Zlínská mládež od dvacátých let ráda lyžovala přímo ve městě na dnešním Gahurově prospektu, tedy na svahu mezi internáty. Vybavení měli často velmi improvizované a podomácku vyráběné. O nějakých upravovaných sjezdovkách a vlecích si tehdejší lyžaři mohli nechat jen zdát.

„Začátky organizovaného lyžování ve Zlíně sahají do roku 1926, kdy byl v rámci SK Baťa založen odbor zimních sportů sdružující lyžaře, sáňkaře a bruslaře,“ uvádí v knize Sláva zlínského sportu Yvona Činčová.

„Pořádali přednášky o lyžování a o krásách hor, organizovali lyžařské kurzy a autobusové zájezdy za sněhem do Hostýnských vrchů, Beskyd a Javorníků.“

Výuka lyžování je hit. Lyžařské školy mají plno, instruktoři ale scházejí

V roce 1928 klub otevřel svou první turistickou chatu na Kasárnách v Javorníkách. V té době byly oblíbené především výpravy na lyžích na hřebeny hor. K nejlepším závodníkům zlínského klubu patřili Jaroslav Kovařík, František Zelinka, Miroslav Hruška, Otakar Šuba, Rudolf Šícha, Alois Štěpán a Břetislav Šrubař.

Závodil ovšem i Tomáš Baťa junior. Nevedl si vůbec špatně, na klubovém přeboru v Javorníkách v únoru 1933 skončil ve sjezdu třetí.

Drama v Jeseníkách mělo šťastný konec

Baťa junior byl nadšený do mnoha nových a nebezpečných sportů. Jezdil automobilové závody a už v sedmnácti si v Británii udělal pilotní průkaz. Vášeň pro zimní sporty ho ale jednou málem stála život.

Jeho blízký kamarád z mládí Josef Vaňhara v knize Příběh jednoho muže a jednoho města vzpomíná na událost z počátku třicátých let, kdy se v prosinci sedmičlenná skupinka přátel, mezi nimiž byl také Vaňhara, Tomáš junior a dvě dívky, vydala za prvním sněhem na hřeben Jeseníků. Po výstupu nahoru si chtěli užít sjezd na lyžích po zasněžených pláních. V té době byste totiž v Jeseníkách nějaké sjezdovky ještě hledali marně.

Vyrazili polehku, bez nějakého většího vybavení nebo zvlášť teplého oblečení, byl totiž krásný slunečný den. Jenže pak, jak se to na horách často stává, došlo k prudké změně počasí a zastihla je v zasněžené krajině silná bouře a zabloudili.

Výstavy, konference i kniha receptů připomenou 150 let od Baťova narození

„Hučící a kvílící vichřice nás promrzala na kost a v opakovaných náporech vytrvale usilovala smést nás z obliny hřebene. Jen v zarputilé námaze jsme se prodírali vpřed,“ popsal Vaňhara dramatické okamžiky.

Nakonec se jim podařilo dostat se z běsnění živlů níže do lesa, kde bylo o něco klidněji. Měli žízeň, žaludky jim svíral hlad, neměli s sebou ale jídlo ani pití, a tak polykali sníh. Když se prodírali zasněženým porostem, zastihla je tma. Na pokraji vysílení naštěstí zahlédli ceduli se šipkou a nápisem „Chata Ovčárna – 1 km“ a světlo prosvítající ve tmě a vánici. Byli zachráněni.

Pokusy o první vleky začaly na Portáši

Svůj lyžařský oddíl založený v roce 1930 měl také zlínský Sokol. Po zákazu činnosti Sokola v roce 1941 přešli jeho členové do turisticko-lyžařského oddílu Klubu českých turistů. V březnu 1948 byly všechny lyžařské oddíly spojeny do Sokola Botostroj Zlín, ale v roce 1952 se opět rozdělily do několika sportovních jednot: Jiskry, Spartaku, Tatranu, Rudé hvězdy, Slovanu a Slávie.

„Nejvíce členů měl Spartak, který využíval chatu na Portáši v Javorníkách a chatu Jelenovská u Valašských Klobouk,“ připomněla Činčová.

Proč je Zlín baštou rallye? Za tradicí stojí továrník Baťa i slavný archeolog

V roce 1958 pak byli všichni sportovci sloučeni v TJ Gottwaldov. Na Jelenovské vzniklo v roce 1955 jedno z prvních zařízení na vytahování lyžařů do kopce na Moravě, takzvaný vrátek. U těchto prvních pokusů s vleky stál zlínský lyžařský nadšenec a technický inovátor Josef Šperka.

„Na Portáši jsme to zkoušeli s lanem, které se navinulo na zadní kolo motocyklu,“ vzpomínal v jednom z rozhovorů Šperka, jenž zemřel v roce 2018.

Měl na kontě řadu vynálezů a patentů. Nejvíce si cenil stroje na lisování podpatků, který vyvinul v obuvnickém podniku Svit. Vymyslel také takzvaný „zvratkový“ systém pro vleky, který se postupně rozšířil po celém tehdejším Československu a používal se na desítkách svahů.

Nadšenec Josef Šperka přišel z Bratislavy

Šperka přišel s rodiči do Zlína v roce 1939 z Bratislavy, když mu bylo dvanáct.

„Ještě na Slovensku mi moje učitelka věnovala dřevěné lyže, které na ni byly příliš dlouhé. Místo lyžáků jsem měl těžké kožené boty, kterým se říkalo komisňáky. Ty mi navíc byly velké,“ vzpomínal. „Sníh na svahu jsme si museli vždycky nejdřív ušlapat, aby se po něm dalo jezdit. Pak s lyžemi na ramenou pěšky nahoru, abychom kopec mohli sjet. A potom zase znova.“

I když měl jen provizorní vybavení, lyžování ho bavilo. „Vyzkoušel jsem v životě kdejaký sport a tohle bylo něco opravdu nového. Šlo mi to od začátku dobře a hned mě to chytlo,“ popisoval.

Jezdil po kopcích v okolí Zlína, ale také přímo ve městě mezi internáty Baťovy školy práce, kde se počátkem čtyřicátých let učil.

Umělý svah vznikl v centru města

Do historie zlínského lyžování se Šperka zapsal ještě v sedmdesátých letech, kdy s partou nadšenců vybudoval sjezdovku takřka v centru Zlína na místě bývalého letního kina nad tehdejším Domem umění, nyní opět Památníkem Tomáše Bati.

Raritou bylo, že se tam dalo jezdit i v létě. A to díky plastovým kartáčům, kterými se pokryl travnatý svah. Aby se na nich dalo dobře jet, museli si lyžaři mazat skluznice olejem. Tento umělý lyžařský svah byl zprovozněný v roce 1977.

Tuny sněhu, poctivý servisman a bronzový jásot. Jak si Charvátová Křížová splnila sen

I když měl jen nějakých 300 metrů, pro zlínský oddíl to byl velký impulz. V té době se klub mohl pochlubit hned několika velkými talenty. Zvláště úspěšné byly juniorské reprezentantky republiky Pavla Walachová, Alena Šperková, Kateřina Fučíková a především Olga Charvátová, která v roce 1978 obsadila deváté místo na mistrovství světa a jejím největším úspěchem se později stala bronzová medaile na olympiádě v Sarajevu v roce 1984. Šlo o historicky první medaili z alpského lyžování pro Československo.

Vybavení pro letní lyžování už sice ze svahu zmizelo, přesto ale zlínská sjezdovka v zimních měsících stále funguje. Vyhledávají ji hlavně rodiče s dětmi, které se učí lyžovat. Vlek jen pár set metrů od hlavního náměstí je mezi krajskými městy skutečný unikát.