Mamica v něm zažil skoro polovinu. A má o čem vyprávět. Třeba o tom, jak v Tlumačově kdysi prolomili tabu, že s plemennými hřebci se nemůže sportovat. Dřív se všichni báli, aby se nezranili, a nikdo se jich nesměl skoro ani dotknout, aby neměli v očích chovatelů špatnou pověst.
„Jako mladí kluci jsme rádi sedali na mladé koně, kteří k nám přišli po výcviku. Byli jsme s nimi jezdit kolem Tlumačova, pak jsme vyráželi i dál na Moravu. Naši vedoucí o tom věděli, ale mlčky to tolerovali. Jen jsme se báli jezdit do Čech, aby se to nedozvěděli nadřízení,“ líčí Mamica.
Pak se v Praze dozvěděli o tlumačovských úspěších a vznikly chovatelské závody, na něž mohli i plemenní hřebci. „Do té doby se to nesmělo. Když šel hřebec na závody, musel být vykastrovaný.“
Plemenářský podnik v Tlumačově měl dokonce několik vítězů Velké pardubické. V roce 1963 triumfoval jezdec František Vítek na koni Koran. „Nebyl ale ustájený tady u nás, trénoval v Lysé v Pardubicích,“ popisuje Mamica.
Hlavní úkol? Rozmnožování
Když se na počátku 20. let minulého století stát rozhodl zřídit velký státní hřebčinec pro Moravu a Slezsko, padla volba na velkostatek v Tlumačově, který dříve patřil hraběnce Marii Baltazziové a patřily k němu nedaleké pozemky v lokalitách Skály, Terezov, Buňov a Otrokovice. Výhodná byla i jeho poloha ve středu Moravy a na dvojkolejné železniční trati.
Hlavním úkolem hřebčince bylo zajišťovat plemenitbu v zemském chovu koní. Chovaný tady mimochodem byl i slezský norik Albin Theseus, který se stal sochaři Bohumilu Kafkovi předlohou koně pro slavnou sochu Jana Žižky na pražském Vítkově (1950).
Oslava 100 let hřebčinceV sobotu startují oslavy 100 let od založení hřebčince v Tlumačově. Od 10 hodin se na předvadišti hlavního dvora koná komentovaná přehlídka plemenných hřebců. K vidění budou historické fotografie hřebčince a expozice zaměřená na reprodukční činnost hřebčince. Od 13 hodin začne program na závodišti Bahňák v nedalekých Otrokovicích, kde se uskuteční jezdecké a vozatajské ukázky. Připravený bude také program pro děti. Vstup do areálu je mezi autobusovými zastávkami Tlumačov a Skalka. |
„V Tlumačově byli plemenní hřebci pro celou Moravu a Slezsko. Za komunistů mohli být jen státní,“ říká Mamica. „Jejich úkolem byla reprodukce. V rámci ročního cyklu vyjížděli ke klisnám, které měli chovatelé. Každý únor odjeli na připouštěcí stanici a v červenci se vraceli.“
V Tlumačově bylo kolem 100 koní, na nedalekých Skalách jich bylo ustájeno asi 40. Rekordmani tady vydrželi i 20 let s tím, že když už přestali dávat potomstvo, byli vyřazeni. Jejich počet se měnil i s ohledem na změny v zemědělství v 60. letech, kdy přišla mechanizace a role koní jako tažné síly byl omezena.
„Najednou se objevila spousta nepotřebných koní, o které se bylo třeba postarat nebo je prodat. Měli jsme tady i teplokrevné sportovní koně, jeden z nich se dostal v roce 1960 na olympiádu v drezuře,“ vypráví bývalý ředitel.
Slavné závodiště v Tlumačově ožilo, ladem leželo téměř čtvrtstoletí |
Ve stejném roce také v Tlumačově dostali za úkol chovat klusáky pro dostihové účely. Dlouhé roky pak byli na okraji obce směrem na Otrokovice vidět koně klusající na oválu v polích a od dusajících kopyt se jim přitom vznášejí oblaka prachu.
„Chov klusáků měl na starosti státní statek v Olomouci, ale bylo to před zrušením. Předali je nám a my to zachránili,“ konstatuje Mamica.
Koně sem vozili ze Sovětského svazu, Maďarska nebo NDR.
V roce 1965 se hřebčinec slučuje s místním JZD a jeho rozloha významně roste. Dva roky poté dochází k reorganizaci a místní plemenářský ústav začíná funguje dohromady s Napajedly. Vzniká Plemenářský podnik Tlumačov, v němž má tlumačovský hřebčinec roli střediska chovu koní. Přibývají další pozemky a vzniká mamutí podnik se zemědělskou výrobu specializovanou pro plemenářské služby. Hřebčinec však přichází o zemědělskou půdu a v omezeném rozsahu mu zůstávají jen pastviny.
Spor o památkovou ochranu hřebčína u soudu. Žaloba míří proti rozhodnutí ministra |
„Starali se tady převážně o skot nebo prasata, koně byli jen přívěšek. Ani ředitel už nebyl koňař, ale měl toho na starosti víc,“ vzpomíná Mamica. Tehdy se říkalo, že stejně jako byly před rokem 1989 výkladní skříní v zemědělství JZD Slušovice, u koní to byl hřebčín v Napajedlích.
„Zemský chov neměl z čeho žít. Bez peněz to nešlo ani tehdy a už vůbec to nejde teď,“ prohodí.
K privatizaci nedošlo
Po listopadové revoluci se hřebčinec odtrhl od plemenářského podniku a stal se zemským. Finance na výplaty tehdy chyběly, tak dostali pracovníci k dispozici aspoň pole, kde pěstovali brambory a zeleninu.
„U koní dělali vždycky srdcaři, kteří nehleděli na peníze. Byla tady dobrá parta,“ ohlíží se Mamica.
Zatímco klusácký chov a dostihová stáj byly privatizované, ale později také skončily, hřebčinec zůstal státní. Přitom na něj byl velký tlak, aby přešel pod soukromníka.
Hřebčín kulturní památkou, pastviny nikoliv. Podraz, reagují zastánci chovu |
„Dodnes si pamatuju, jak jsme s inženýrem Hlačíkem, ředitelem Napajedel, stáli na ministerstvu zemědělství, kde se privatizace řešila. On se rozhodl pro prodej a ptal se mě, proč do toho nechci jít,“ popisuje Mamica. „Já mu říkal, že by nás to přivedlo do záhuby. Ale náměstek Burda a další úředníci na mě tlačili, dokonce jsem pak musel předložit privatizační projekt, i když jsme nic prodávat nechtěli. Ale postupně se všechno oddalovalo, až došlo ke změně ve vládě, privatizační boom opadl a byl klid.“
Tehdejší ředitel zpětně říká, že to bylo dobré řešení. I s ohledem na současné problémy hřebčína v Napajedlích, kde nejstarší tuzemský chov anglických plnokrevníků loni skončil. Podle majitelů už byl neefektivní. Co bude s areálem dál, se stále neví.
„Bohužel už se to stalo a teď do toho stát nemá co mluvit. Na druhu stranu je dobře, že platí zákony a rozhoduje ten, kdo vlastní majetek,“ říká Mamica. „Teď už je to tam jen řeč. Za kulturní památku je navíc prohlášený jen hřebčín, a ne přilehlé pastviny, což nedává smysl. Hřebčín bez pastvin neprodáte. Uvidíme, rozsekne to až čas.“
Měli je za buržoazní přežitek. Koně nakonec Velké Karlovice proslavili |
Vyhráno ale nemají ani v Tlumačově. „Projekty na proměnu areálu se začaly dělat ještě za mého vedení, ale zůstaly jen na papíře,“ poukazuje Mamica na to, že hřebčinec není v dobrém stavu. Budovy jsou sice natřené a zvenku nevypadají špatně, je to však jen první dojem. Pod ním doutnají potíže.
„Stát odmítá mít zodpovědnost za to, že něco vlastní a ze zákona se o to musí starat. Běžte se podívat na jižní budovu nebo vilu, jak vypadají. A jestli se to změní? Jsem spíš pesimista,“ dodal Mamica.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
