„Přicházím s tím, že je čas věnovat se lidem, tedy lékařům, záchranářům, řidičům, operátorům a dalším zaměstnancům, kteří zajišťují chod a rozvoj záchranky. Člověk bude na prvním místě,“ uvedl v rozhovoru pro MF DNES.

Máte nějakou osobní zkušenost se záchrankou?
Jednou mě vezla uherskohradišťská záchranka, když jsem dostal akutní blokádu páteře a nemohl se postavit na nohy. Pak jsem na neurologii strávil asi týden. A byl to pro mě velký životní zlom. Zhubl jsem od té doby asi 30 kilogramů a úplně jsem přehodnotil postoj ke svému tělu. Považoval jsem to za zásah shůry.

Proč jste se do výběrového řízení na ředitele přihlásil?
Po zkušenosti v nemocnici Kyjov jsem zjistil, že zdravotnictví mě fascinuje. Když jsem odešel, přemýšlel jsem, jestli se vrátit do výrobní sféry nebo do zdravotnictví. A toto byla velmi zajímavá nabídka.

Z Kyjova jste neodcházel za pozitivních okolností, nesouhlasil jste s personálními změnami ze strany vedení nemocnice. Kdyby nenastaly, zůstal byste?
Neřekl bych, že to byly negativní okolnosti. Jako zástupce ředitele jsem měl zodpovědnost za řízení nezdravotnické části. Když máte zodpovědnost za lidi a procesy, ale dostanete se do situace, že si nerozumíte se statutárním zástupcem, je správné vést diskusi, jestli tam máte být, nebo ne. My jsme došli k bodu, že už jsem tam zůstat nemohl. Proto jsem odešel, bylo to velmi racionální rozhodnutí. Nebylo to negativní. Naopak jsem si uvědomil, že když se o lidi správně staráte a vytvoříte jim dobré pracovní prostředí, tak lépe fungují.

Platilo to i v uherskohradišťském Mesitu, kde jste několik let působil, mimo jiné na pozici ředitele vnějších vztahů?
Ano. Je jedno, jestli něco vyrábíte, nebo poskytujete služby. Lidé potřebují vědět, že vedení na ně myslí. A speciálně ve zdravotnictví to pak přenášejí na pacienta. Když jsem přemýšlel, jestli půjdu zpět do byznysu, nebo do zdravotnictví, uvědomil jsem si, že větší dopad bude mít moje práce ve zdravotnictví. Velmi se na to těším. Že za každým rozhodnutím bude člověk, že nebudu součástí výroby a tvorby přidané hodnoty, ale přinesu hodnotu těmto lidem. To mi dává větší smysl.

Základnu pro záchranářský vrtulník stát stále odmítá. Kraj proto zvažuje vlastní

Proto se chcete na záchrance zaměřit na komunikaci se zaměstnanci?
Chci jít cestou People First – vědecky ověřeného konceptu transformačního managementu. Není to jen teorie, celý profesní život řídím organizace přes lidi a procesy tak, že je pozvedám a pomáhám jim růst. Ve všech organizacích po mně zůstali kompetentnější lidé a funkční procesy. Třeba vybudovaná komunikace, nábor a transformovaná firma v Mesitu, nebo funkční externí komunikace a spuštěná digitalizace v Kyjově.

Mají se záchranáři připravit na velké změny?
Rozhodně ne. Přicházím s tím, že je čas věnovat se lidem – lékařům, záchranářům, řidičům, operátorům a dalším, kteří zajišťují chod záchranky. Budu jim naslouchat a z pohledu komunikace dovnitř i ven postavím člověka na první místo. Typicky, když pořídíme novou sanitku, budu se ptát: Má v ní zaměstnanec dobré pracovní prostředí? Zvládne hornatý terén? Byla dobře vysoutěžená? Určitě se dostaneme i k procesům a financím, ale vždy budeme klást důraz na lidi. Aby měli všechno, co potřebují – podporu, uznání, rozvoj a respekt.

O nábor nových zaměstnanců se ve zdravotnictví marně pokouší řada organizací. Co s tím?
Když mluvíte jen o náboru nových lidí, stávající zaměstnanci mají pocit, že se o ně nestaráte. Pro mě je ale základ starat se o ty stávající a vytvářet vhodné prostředí. A teprve pak přijde na řadu nábor. Když bych chtěl získávat zaměstnance do prostředí, které je nespokojené, nebude to fungovat. Chceme vytvořit bezpečné prostředí, do kterého budou lidé sami chtít vejít. Protože nejlepší nábor je reference. Proto jsem si zřídil svůj služební Instagram a Facebook, protože to chci trochu oživit, dát najevo, že záchranku netvoří jen sanitky, ale hlavně lidé. Když uvidí mě jako ředitele a organizaci, která normálně komunikuje, nábor půjde sám. Věřím, že pak otevřeme dveře a lidé se nám budou hlásit sami.

Pomůže vám nový bakalářský studijní obor zdravotnický záchranář na zlínské univerzitě, na který nastoupí první studenti letos v září?
Aktuálně nemáme problém u nelékařských zdravotnických profesí, ale samozřejmě budou vždy potřeba. Věkový průměr našich zaměstnanců je zhruba 48 let. Nedá se říct, že bychom byli v krizi, ale přirozeně budou stárnout. Největší výzva jsou lékaři, kterých máme 36 na přepočtených úvazcích, ideálně bychom jich potřebovali 50. A zároveň potřebujeme, aby u nás pracovali na plný úvazek.

7 fotografií

Zlínský kraj marně usiluje více než deset let o zřízení letecké záchranné služby. Jaké máte v tomto směru plány?
Je to velké téma. Určitě to neznamená, že přednemocniční neodkladná péče o pacienty v našem kraji není zajištěná. Zlínský kraj je pokryt leteckou záchrannou službou z Brna, Ostravy i Olomouce. Na druhou stranu náš dispečink musí o vrtulník žádat příslušné zdravotnické operační středisko, nemá tedy aktuální přehled o dostupnosti. Ze zpracovaných podkladů vyplývá, že i s ohledem na krajinnou rozmanitost našeho regionu by vlastní letecká služba měla smysl. Musíme si ale uvědomit, že na jeden vrtulník je potřeba dvanáct lékařů a deset záchranářů s vysokou specializací, zázemí pro vrtulník a další podmínky. Personální zajištění je tedy klíčová otázka.

Je podle vás kraj handicapovaný svou polohou?
Za mě je to spíše o příležitostech. Je skvělé, že kraj je trochu jiný, nemá velké sídlo, má spoustu malých sídel, je heterogenní, není placatý. To jsou zajímavé výzvy.

Zlínský kraj má speciální sanitku pro sto lidí. Pomůže zvládnout živelné pohromy

Mluvil jste o digitalizaci. Může se posunout i k umělé inteligenci?
Čím více digitalizujete, tím více se dostáváte na hranu bezpečnosti. Tady se udělal velký kus práce. Když vyjíždí náš záchranář k události, může si stáhnout data o pacientovi, a když už má hotovou zprávu, posílá ji do nemocnice. Ale u digitalizace je potřeba dívat se i na její efekt. Ne všichni obyvatelé jsou například schopni si stáhnout a užívat aplikaci Záchranka. V digitalizaci ovšem pokračovat musíme, aby se nám lépe pracovalo a abychom lépe pomáhali.

Kde tedy vidíte krajskou záchrannou službu za pět let?
Chci, aby záchranář šel ráno s pocitem, že se těší do práce. Aby měl k dispozici moderní sanitku, která ho bezpečně doveze k pacientovi. Aby na základně měl všechno, co potřebuje, aby pacient byl v pořádku odvezen tam, kam má. A zároveň pak zaměstnanec přišel včas domů a byl se svou rodinou. Když za pět let záchranář přijde a řekne, že je tady spokojený, tak to beru jako dobrý výsledek své práce.