Bylo 7. května 1944, osm hodin ráno. Marie Lukášová šla pro mouku na půdu svého domku v Rudicích na Uherskobrodsku.
Na seně ale objevila dva neznámé muže. Jeden vyčerpaně a malátně seděl na zemi, druhý se k ní tiše přiblížil a řekl jí, ať se nebojí.
„Jsme českoslovenští důstojníci a míříme na Slovensko. Přišli jsme ve tři hodiny ráno a chceme se zdržet pouze do večera. Prosím vás, neříkejte nikomu, že jste nás tady viděla,“ požádal ji jeden z nich.
Jmenoval se Josef Vanc. Jeho kolega byl František Kobzík. Oba byli členové paradesantní skupiny Carbon, která seskočila na jihu Moravy 12. dubna 1944.
Tehdy se odhadovalo, že parašutisté nasazení na území protektorátu vydrží naživu asi tři až pět měsíců. Kobzík a Vanc vydrželi 26 dnů.
Nikdo však přesně neví, jak tuto dobu strávili. Jisté je jen to, že v noci ze 6. na 7. května dorazili právě do Rudic. Špičkově vycvičení vojáci byli po neustálém skrývání a přesouvání tak unavení, že vylezli na půdu domu a přespali tam bez vědomí jeho majitele.
Ukázalo se, že to byla jejich osudová chyba. Od smrti je v tu chvíli dělilo už jen několik hodin. V obklíčení zvolili sebevraždu.
Udali je četníkům
Události, od nichž v tomto týdnu uplynulo přesně 75 let, ukazují, jak velkou roli ve válečných příbězích parašutistů hrála pouhá náhoda.
O jejich osudu často rozhodovaly maličkosti. Měli smůlu, že ve stejné době bylo v regionu vyhlášeno velké pátrání po dvojici uprchlíků z pracovního nasazení, kteří několik dnů předtím zastřelili ve Valašském Meziříčí policejního úředníka a dalšího těžce zranili.
„Nejsou to oni?“ blesklo hlavou Františku Lukášovi, když ho manželka upozornila na nezvané hosty.
Bývalý legionář a četnický strážmistr ve výslužbě byl vystrašený. Měl obavu, zda nejde o provokatéry gestapa. I tak oběma nechal dát kávu s chlebem a odešel se poradit se starostou a tajemníkem obce.
„Nakonec zvítězily strach a obava z provokace,“ napsal historik Jan Břečka ve článku „Smrt čs. parašutistů F. Kobzíka a J. Vance v Rudicích dne 7. 5. 1944.“
Četnický strážmistr ve výslužbě Lukáš proto zavolal četníkům do Bojkovic, kteří dorazili za dvě a půl hodiny. Vyzvali oba muže, aby slezli dolů a předložili doklady. Z půdy se ozvaly dva výstřely a četníci také zahájili palbu. Ta ale brzy ustala a četníci zjistili, že neznámí na půdě jsou mrtví. Spáchali sebevraždu.
„František Kobzík a Josef Vanc naplnili slova vojenské přísahy, že nesmí padnout do rukou nepřítele,“ dodal Břečka.
Tragický příběh obou vojáků dodnes budí řadu otázek a dohadů. Proč nestříleli nebo nezkusili přesvědčit četníky, aby je pustili? Proč z domu neodešli dřív a jen se přesunuli pod přístřešek vedle půdy?
Vždyť Lukáš se po telefonátu na četnickou stanici vrátil domů, aby je upozornil, že se blíží policie. Kobzík a Vanc na to ale nedbali.
„Po zvážení dosavadních faktů se kloním k tomu, že k jejich rezignaci a sebevraždě mohlo vést pouze naprosté vyčerpání a snad i nemoc,“ uvádí Břečka a odkazuje na stejný názor jejich kolegy z výsadku Jaroslava Šperla.
„Jakožto dobře vycvičení výsadkáři by se z nepříznivé situace nejpravděpodobněji prostříleli, avšak překvapivě se nepokusili ani o vyjednávání. Je docela možné, že výzva četníků, aby slezli dolů, je probudila, neboť po odchodu Františka Lukáše únavou usnuli,“ konstatovala publicistka Miroslava Poláková v knize Měli odvahu žít.
Podíleli se na výbuchu továrny?
Stejně záhadná je však i další věc. Jak vůbec strávili týdny po svém seskoku? Čtyřčlenná skupina Carbon se totiž po výsadku už nikdy nesešla. Už od začátku měla smůlu. Spadla do mlhy a nákladní padák zůstal viset na stromě v lese. Zůstal jim v rukách jen radiomaják.
Po stopách parašutistů se navíc téměř okamžitě vydalo gestapo. Velitel skupiny František Bogataj unikl, to samé zvládl i radista Šperl.
Kobzík a Vanc zůstali pohromadě. Kam se vydali? A jak se z oblasti mezi Ratíškovicemi a Vacenovicemi dostali až do Rudic? O jejich osudu neexistuje žádný záznam či zpráva.
„Pravděpodobně se snažili vyhýbat obcím, živili se z vlastních zásob a přespávali venku. Zřejmě se dostavili na kontaktní adresy v okolí Uherského Brodu, ale byli odmítnuti,“ podotkla Miroslava Poláková ve své knize.
Jedna stopa však může vést z Rudic do tři kilometry vzdálených Bojkovic, a sice k největší sabotážní akci v historii Protektorátu Čechy a Morava.
Dne 10. května 1944, tedy tři dny po smrti obou parašutistů, zde vybuchlo pět skladů továrny na výrobu munice pro německou armádu, dnešní Zeveta.
Připravili snad akci Kobzík a Vanc, kteří mohli do areálu umístit časované nálože? Odbojáři či okresní soudce Vojtěch Hrubeš o tom byli po válce stoprocentně přesvědčení. Ověřit jejich tvrzení ovšem nejde.
„Zmíněnou teorii sice nelze zcela popřít, avšak je poněkud nereálná,“ poznamenala Poláková.
Nejsou totiž známá přesná místa jejich pobytu či to, jak by sehnali věci nutné k sestrojení nálože, informace o chodu továrny a hlavně místní spolupracovníky. Po válce se také nenašel žádný svědek, který by popsal, že Kobzíkovi a Vancovi se sabotáží pomáhal.