Je to jako z valašské pohádky. Na konci údolí mezi kopci, lesy a pastvinami stojí louka, na níž se pasou ovečky. Uprostřed malebná dřevěná chaloupka, z níž stoupá dým. Vevnitř se mění stovky kilogramů čerstvého ovoce na usušenou laskominu.

Letošní podzim v Halenkově u Spitzerových vypadá opravdu kouzelně. Přitom před šesti lety, kdy se sem manželé přistěhovali, tu ještě žádná sušárna ovoce nestála. Na stavbu, v níž zpracovávali před mnoha lety ovoce už naši předkové, přišli úplnou náhodou.

„Jsem povoláním entomolog, studuji motýly, takže obcházím valašskou krajinu. V Huslenkách jsem narazil na tuto sušárnu, byla v dezolátním stavu,“ vypráví Lukáš Spitzer. Pozemky, kde sušárna stála, později získal jeho známý a stavbu mu věnoval.

„My jsme ji rozebrali, přesunuli sem a známí tady z údolí nám ji pomohli celou postavit,“ líčí.

V podstatě nenápadně se tak zrodila jedna velká vášeň. Oba manželé pracují v Muzeu regionu Valašsko a sušení ovoce začali zkoumat jako historický fenomén.

„Romantická představa Valašska jako krajiny s ovečkami na kopcích dnes v lidech stále je. Málokdo si ale uvědomuje, že sušárny ovoce bývaly ještě v 19. století běžnou součástí krajiny,“ přibližuje Ivana Spitzer Ostřanská, která působí v muzeu jako historička.

19 fotografií

Doklady o tom, kam až historie sušení ovoce na Valašsku sahá, dnes nemáme. Jisté je, že lidé k tomu nemohli plně využívat slunce. Švestky, hrušky i jablka totiž dozrávají až na podzim, kdy už je chladněji a sluneční paprsky nemají takovou sílu. K sušení plodů se tak využívaly takzvané dýmné jizby.

„Šlo o místnost s chlebovou pecí bez komínu. Dým vycházel stejným otvorem, kam se přikládalo, a zakuřoval celý prostor,“ líčí Spitzer Ostřanská.

Ovocný poklad znamenal zásoby i přivýdělek

Pod stropy měli lidé zavěšené lísky s ovocem a to se spíše udilo než sušilo. „Tehdy ale lidé neznali jinou chuť, takže jim to nejspíš nijak zvláštní nepřipadalo,“ upozornila.

Na svažitých pozemcích pasekářských usedlostí často nacházely sušárny své místo na kamenném sklípku ve svahu.

Později se však pece proměnily. Získaly komín a z dýmných jizeb se staly světnice. Ztratil se tak prostor pro sušení ovoce a lidé pro tento účel museli budovat stavby mimo dům. Jak vypadaly ty úplně první, nevíme. Byly situované blízko ovocných sadů, spíše ve větší vzdálenosti od obývaného stavení. Mělo to dobrý důvod. Protože šlo o dřevěné stavby, v nichž se rozdělával oheň, docházelo poměrně často k požárům.

„Spousta lidí, kteří dnes mají sušárnu po předcích, vzpomínají na to, že kdysi vyhořela,“ připomíná historička.

Sušené ovoce tradičně sloužilo nejen jako vlastní zásoby na zimu, ale také jako zajímavý způsob přivýdělku. Přebytky se totiž dobře prodávaly na trzích.

„Ve druhé polovině 19. století se však na těchto trzích začalo objevovat ovoce z Balkánu, kde byly plody větší, šťavnatější. Valaši tedy neměli využití pro vlastní ovoce, a to se začalo používat spíše na pálení slivovice,“ podotkla.

Tradici pomohly zachovat frgály

Postupem času také začaly upadat tradiční dřevěné sušárny. „Překlopily se preference spotřebitelů, sušené ovoce ztratilo odbyt,“ zmiňuje Ivana Spitzer Ostřanská. „Dalšími příčinami byly strašlivé mrazy na konci 20. let a zničené stromy.“

Zatímco ještě před sto lety byla sušárna součástí každého většího hospodářství a na Valašsku jich byly stovky, těch funkčních jsou dnes pouze jednotky. Kdoví, zdali by přežily vůbec nějaké, nebýt tradičních valašských koláčů – frgálů.

Pečení tradičních vdolků v chlebové peci

„Na ty se využívají pomleté a uvařené hrušky, dodnes chodí k sušičům pekařky frgálů,“ upozorňuje muzejní historička.

Doba se mění. Dnes už se sušené ovoce opět dostává do módy a je vítanou pochutinou na hospodářských trzích.

„Musí být ale z čeho sušit,“ připomněla. „Letošní sezona byla dost špatná, ovoce bylo málo a sušili jsme jen krátkou dobu.“

Sušení vybízí k experimentům

Letos se takto nejčastěji zpracovávala jablka, tradičně se sušívají ale i švestky či hrušky. Prostor je také pro experimenty. Sušit se dají třeba borůvky, šípky, ale i ořechy nebo bylinky.

„Je to na chuti každého něco vyzkoušet,“ podotýká muzejnice. „Ne všechno se ale k sušení hodí. My jsme zkoušeli například dýně, ale moc nás to nenadchlo.“

Sušení na takzvaných lískách, které ohřívá teplo z pece, má výhodu v tom, že takto lze zpracovat větší množství ovoce naráz, i chuť je prý nesrovnatelná s domácími sušičkami. Zároveň to však znamená starost.

„Známe to z vlastní zkušenosti. Přikládat se musí několikrát denně, je potřeba pravidelně kontrolovat oheň i stav,“ říká Spitzer Ostřanská.

Dřevěné stavby pomáhají stěhovat k zájemcům

Také díky její a manželově aktivitě dnes starobylé sušárny ovoce na Vsetínsku stále přežívají. Manželé totiž tyto objekty začali objíždět a mapovat. Koníček spojili s odborným výzkumem, baví se s pamětníky, dohledávají informace a chystají i odbornou publikaci.

Manželé Spitzerovi suší v Halenkově ovoce tradičním způsobem v historické sušárně.

Těm, kdo mají zájem, také pomáhají staré dřevěné stavby přestěhovat na jejich pozemek a zprovoznit. Na Vsetínsku jich napočítali okolo 75, z toho čtyři už pomohli přemístit a další jsou v jednání. Řada ze sušáren jsou však ruiny, které lidé využívají jen jako skladiště.

„Narazili jsme na článek někdy z 50. let, kde se psalo, že sušárny určitě zaniknou. Jsem rád, že po 70 letech jsou stále v provozu a je o ně zájem,“ těší Lukáše Spitzera.

Kdo by se chtěl o sušení ovoce dozvědět více, je pro něj až do 30. ledna 2022 roku přístupná výstava Někdo to rád sušené ve vsetínském zámku. Návštěvníci tam najdou ukázku dřevěné sušárny, historickou pec a další interaktivní prvky.