Navštívil bývalé krásenské nádraží, budovy gymnázia a školy pro sluchově postižené či hřbitovy. Turecký docent Ahmet Uysal, který vyučuje sociální geografii, se ve Valašském Meziříčí zajímal o dobové fotografie a dokumenty i vyprávění místních.

Ve městě totiž během první světové války fungovaly lazarety, kde pobývaly stovky tureckých vojáků. V letech 1916 a 1917 sem přijížděli ranění z haličské fronty, kde probíhal rusko-rakouský válečný konflikt.

„Z Valašského Meziříčí se díky jeho poloze na železnici stala karanténní stanice, kde se musely zastavit veškeré vojenské transporty s vojáky přijíždějícími z haličské fronty,“ uvedla historička Ivana Spitzer Ostřanská z Muzea regionu Valašsko, která Uysala doprovázela.

Na hřbitově pohřbili přes dvě stovky Turků

Z mnoha budov se stala místa, kam přiváželi raněné vojáky. „Jako první byl pro tyto potřeby zabrán Zemský ústav pro hluchoněmé, kam byli zprvu umisťováni vojáci s úplavicí,“ vysvětlila historička.

Pro potřeby lazaretů byly upraveny i chlapecké gymnázium, školy, sokolovna, bývalá ženská trestnice nebo zámek hraběte Seilerna v Krásně. Ve městě se léčilo přes osm stovek Turků a v budově gymnázia pro ně vznikla modlitebna.

„V Meziříčí za války zemřelo 205 raněných Turků a jsou zde pohřbeni. Turecký hřbitov se původně nacházel naproti hřbitova římskokatolického v dnešní Králově ulici, na místě zrušeného trestaneckého hřbitova, kam byly dříve pochovávány vězeňkyně ze zdejší trestnice,“ přiblížila Spitzer Ostřanská.

Dvě vypálené osady si lidé na Valašsku živě připomínají, třetí chátrá

Na náhrobcích byla v arabštině uvedena i jména a hodnosti zemřelých, hroby označovala kovová hvězda s půlměsícem. V 50. letech však ostatky tureckých vojáků přemístili do společného hrobu na centrální pohřebiště. Dnes jejich památku připomíná mramorový obelisk. Pobyt tureckých vojáků s odlišnou mentalitou a náboženskými zvyklostmi způsobil na Valašsku pozdvižení.

„Nosili ošklivé, zmačkané, šedohnědé uniformy, s podivně skládanými špičatými čepicemi. Byli věčně hladoví a chodili s ostatními vojáky po Meziříčí a Krásně žebrat,“ popsal ve své kronice akademický sochař Leopold Christ, který tuto dobu zažil jako dítě. Zároveň však zmiňoval pokoru a dobrosrdečnost cizokrajných vojáků.