Valašské kořeny ovlivnily názory Ludvíka Vaculíka i jeho postoj k životu. Vždycky se ke svému původu hrdě hlásil. Vaculík se narodil 23. července 1926 v Brumově a zemřel 6. června 2015 v Dobřichovicích u Prahy.

Zdeněk Ptáček z Brumova se s Vaculíkem poznal už v dětství. „Paní Madla Vaculíková jezdívala každé léto na prázdniny k učitelce Anděle Svatoňové, která bydlela v podnájmu hned naproti našemu domu přes cestu. Těšil jsem se vždycky na jejich Janíčka. To je nejmladší Vaculíkův syn, se kterým jsme od malička kamarádili,“ zavzpomínal.

Ptáček se dobře zná i Vaculíkovým synem Ondřejem. „Jsme stejně staří a zažili jsme spolu dobré i zlé. O průšvizích, které jsme spáchali na brumovském hradě, bychom mohli napsat knížku,“ usmál se.

Zemřel spisovatel Ludvík Vaculík, autor manifestu 2000 slov

S Ludvíkem Vaculíkem se víc sblížil až po jeho sedmdesátce. „Bylo pro mě hodně těžké přijmout jeho návrh, abychom si tykali. Takovou jsem k němu měl úctu. Tak mi řekl, že bude můj strýc a mám mu prý říkat strýcu. A strýcovi už jsem tykat dovedl. Takže já a má manželka jsme jeho adoptivní synovec a neteř.“

V roce 2001 natočil Zdeněk Ptáček s přáteli dokument o brumovském hradě, se kterým vyhráli soutěž amatérských filmů. Ludvík Vaculík a jeho blízký přítel, režisér Břetislav Rychlík pomáhali film uvádět do života. „Od té doby jsme spolupracovali na jeho kulturních programech a on nás zase zval na své,“ dodal.

20 fotografií

Vynikající spisovatel a výborný zpěvák

Na Ludvíku Vaculíkovi oceňoval jeho moudrost a odvahu. „Byl vždy svůj, za všech okolností měl vlastní názor a navíc ho dokázal chytře zformulovat. Komunisté na něj měli spadeno, ale on se vyjadřoval tak chytře, že na něj nemohli. Dělali mu sice problémy, ale on nad nimi měl vždy navrch,“ podotkl Ptáček.

Podle něj byl nejen mimořádný spisovatel, ale také vynikající zpěvák lidových písniček a výborný bavič. „Dokázal dokonce v originále zazpívat maďarskou, rumunskou a jugoslávskou hymnu,“ doplnil další z Vaculíkových přátel Josef Holcman.

Ptáček pomáhal v roce 2014 organizovat poslední rozloučení se známým spisovatelem v jeho rodném Brumově, kde si přál být pochován. Domlouval například skauty v krojích, kteří drželi čestnou stráž u katafalku. Byl to pohřeb, jaký brumovský hřbitov ještě nezažil. Přijely se rozloučit stovky lidí, místních i známých osobnosti z kultury a politiky.

Lidé se loučili s Vaculíkem. Vyhnal komunisty ze sedadel, vzpomínal Klíma

V obřadní síni brumovského hřbitova tehdy zažil Zdeněk Ptáček perné chvíle. To když zjistil, že výtah, který měl vyzvednout rakev, vypověděl službu v nejméně vhodnou chvíli. Rakev se pak musela odnést ručně na márách. „Nakonec to vypadalo, že vše proběhlo, jak má. Nikdo si toho nevšiml,“ vzpomněl si Ptáček.

Poslední rozloučení se spisovatelem završilo posezení v restauraci Pod Hradem na brumovském náměstí. „Hrál Petr Mička s cimbálovkou a byla dobrá nálada. To by se Ludvíkovi Vaculíkovi líbilo. Spisovatel Josef Holcman začal tančit, dokonce cifroval na stole,“ zasmál se Ptáček.

Josefa Holcmana inspiroval k psaní

Právě zlínský spisovatel a někdejší soudce Josef Holcman patřil spolu s Karlem Pavlištíkem nebo Miroslavem Zikmundem k nejbližším přátelům Ludvíka Vaculíka. Nebýt něj, možná by ani nezačal psát knihy.

„Mám pocit, že je Ludvík stále s námi. V jakékoliv situaci, která je kolem nás, si připomínám jeho věty, co publikoval v rubrice Poslední slovo v Lidových novinách. Reagoval na vše, měl svérázné názory a byl tvrdošíjný. Jeho názory se ale řídily zdravým selským rozumem a byly snadno pochopitelné,“ uvedl Josef Holcman. Podle něj dovedl Vaculík psát své fejetony podobně mistrně jako před ním Karel Čapek.

Dětství s Chartou bylo dobrodružství, říká nevlastní dcera Ludvíka Vaculíka

Oba spisovatelé se seznámili díky etnografu Karlu Pavlištíkovi po listopadu 1989. „Moje první zásadní knížka Týden co týden vyšla v roce 2001. Začal jsem psát, když mi bylo 49. To už jsem se znal s Ludvíkem jedenáct let. Scházeli jsme se u mě ve vinném sklepě, u Mirka Zikmunda, Karla Pavlištíka nebo u Františka Zusky, kterému jsme říkali slaměný básník,“ zavzpomínal Holcman.

Právě Ludvík Vaculík mu dal nejvíc rad. „Odlož vše nepodstatné. Piš jen to, co tě tíží a zajímá. Jako bys to psal pro sebe, nehleď na své okolí,“ říkal mu Vaculík. Právě od něj vzešel impuls, aby Josef Holcman sepsal své zážitky z jihomoravských Skoronic do knížky Týden co týden. „Jezdíval jsem tam do vinného sklepa, abych si vymyl hlavu od všech těch soudních sporů. Obdělával jsem půdu, hrabal se v zemi. Knížka popisuje život na dědině, jsou tam příběhy z vinných sklípků i hospod. Na to mě navedl právě Ludvík Vaculík,“ dodal Holcman.

Vzpomínat ve velkém se bude až za rok

V Městském muzeu v Brumově-Bylnici můžete vidět výstavu o životě a práci spisovatele Ludvíka Vaculíka. Muzeu se podařilo získat několik osobních věcí z pozůstalosti Ludvíka a Marie Vaculíkových. Například skříň, kterou si nechal vyrobit na zakázku, stůl, u kterého pracoval, židli, křeslo, psací stroje, housle a knihy.

V příštím roce je sté výročí narození spisovatele a v Brumově už plánují, jak si ho připomenou. „Chystáme nejrůznější akce. S Vaculíkovým blízkým přítelem a režisérem Břetislavem Rychlíkem jsme naplánovali uvedení hry podle románu Sekyra. Zahraje ji brněnské HaDivadlo na brumovském hradě,“ uvedla Veronika Jiříčková z městského úřadu v Brumově-Bylnici.

Komenský byl génius, šli jsme s ním do Vizovic, říká spisovatel Holcman

Po místech z knih i ze života Ludvíka Vaculíka provedou zájemce zastavení informační stezky, na které se už pracuje. „Tak jako v jiných městech mají na počest svých osobností například lavičky, my bychom chtěli Ludvíkovi Vaculíkovi odhalit symbolicky kozu. Jeho oblíbené zvíře, kterému se často věnuje i ve svých knížkách,“ doplnil Zdeněk Ptáček. Konečná podoba plastiky však ještě není jasná.

Ludvík Vaculík je považován nejen za mimořádného spisovatele, ale měl také velký vliv na společenské dění. Zásadní roli sehrál při událostech roku 1968, kdy patřil k osobnostem, které nejhlasitěji požadovaly reformu komunistického režimu. Byl autorem textu Dva tisíce slov, jednoho z nejzásadnějších dokumentů takzvaného pražského jara. Podle mnohých je aktuální dodnes.