Na první představení dorazilo kolem osmdesáti diváků, hlavně příbuzných a kamarádů herců Slováckého divadla. Psal se říjen 2000 a na Malé scéně se odehrála premiéra nově nazkoušené komedie Rychlé šípy v režii Roberta Bellana.
„Udělali jsme si takovou besídku v podstatě jen pro sebe a přátelé. Mysleli jsme si, že hru párkrát zopakujeme a půjdeme dál,“ vzpomíná herec Josef Kubáník, který hrál Dlouhého Bidla.
Nikdo netušil, že se zrodil fenomén. Divadlo se otřásalo výbuchy smíchu a už druhý den byly během dopoledne vyprodány všechny vstupenky na měsíc dopředu.
Rychlé šípy ve Slováckém divadle míří mezi legendy, oslaví 400. reprízu |
Lehce recesistická adaptace komiksu Jaroslava Foglara nakonec proslavila divadlo z Uherského Hradiště po celé zemi, během skoro 23 let ji vidělo přes 150 tisíc lidí a nakonec nasbírala rekordních 532 repríz.
Na Rychlých šípech přitom nebyla výjimečná jen nadšená reakce publika, ale i způsob, jak vznikly: spontánní formou, u níž se bavili i sami herci. Jakoby to vystihovalo celou tehdejší éru, která soubor z malého okresního města na východě republiky katapultovala mezi nejuznávanější divadla v Česku v novém tisíciletí.
Na konci 90. let se tady sešla parta mladých lidí bez rodin a dalších závazků, kteří byli ochotni trávit veškerý čas v divadle. Nebyli ani „rozptylováni“ filmem, televizí nebo dabingem, jako je tomu u divadel v Praze, kde si herci často přivydělávají.
Inspirativní ředitel Igor Stránský
„Byli jsme tím úplně pohlceni a nadšení pro divadlo z nás doslova stříkalo,“ líčí Kubáník. „Když jsme dělali hru Bratři Karamazovi, šli jsme s ostatními na oběd a probírali, jak bude která scéna vypadat a kdo kam půjde. Hned po obědě jsme si se Zdeňkem Trčálkem vzali klíče od Malé scény a šli si to tam vyzkoušet. Oficiální zkouška přitom byla až druhý den, ale my nemohli vydržet.“
Duchovním otcem tak tvůrčího prostředí byl ředitel Igor Stránský. Ve funkci byl v letech 1990 až 2015 a divadlo otevřel výrazným režisérským osobnostem, jako byli Jan Antonín Pitínský, Radek Balaš, Radovan Lipus a další.
„Jediným domácím režisérem jsem byl já a všechny další jsme zvali odjinud. Chtěl jsem, aby soubor nebyl uzavřený do stereotypu, ale umělecky rostl,“ vysvětluje Stránský.
Ředitel Slováckého divadla v Hradišti ohlásil, že za dva roky skončí |
„Herci byli vždy takzvaně na špičkách a umělecky je to posouvalo. A také jsme spolu s dramaturgem Janem Gogolou usilovali o vyvážený repertoár, aby uspokojil co nejširší spektrum diváků. Chtěli jsme být divadlo, které je vůči nim vstřícné,“ zdůrazňuje svoji filozofii.
První představeníZahajovací premiéra se hrála 10. října 1945 v budově uherskohradišťské Reduty. Na programu byla Její pastorkyňa od Gabriely Preissové v režii Oldřicha Lukeše. |
A vzpomíná, že když zlínský rodák Pitínský připravoval Gazdinu robu, řekl mu, aby si udělal představu podle sebe, ale přitom ctil, v jaké oblasti se inscenace hraje. „Zamyslel se nad tím a pak řekl: Máš pravdu, musím to udělat tak, aby se to líbilo i mojí mamince,“ usmál se Stránský.
Začaly se tak rodit hity, na něž diváci vzpomínají i po letech. Třeba Liška Bystrouška, romantická a napínavá „pohádka pro dospělé“. „To bylo nádherné Pitínského divadlo, herecky i výtvarně krásně uchopené, v němž hrála prim zvířata s lidskými vlastnostmi. Zdeněk (vlastní jméno režiséra Pitínského) tohle vždy uměl,“ říká bývalý ředitel.
Donaha! hráli jedenáct let
Muzikál Donaha! v režii Radka Balaše, za který slovácký herec Tomáš Šulaj dostal cenu Thálie. „Byl to jeden z prvních moderních muzikálů a nevěděli jsme, jak to diváci vezmou, když uvidí nahaté chlapy. Přijali to s nadšením, v repertoáru hra vydržela jedenáct let,“ poznamenal Stránský.
Slavná rocková opera Jesus Christ Superstar se hraje dodnes. „Viděla jsem ji snad desetkrát. Je to nejvíce finančně nákladná inscenace divadla, ale zároveň nejvíce rentabilní. Diváci to mají podobně jako já, chodí na ni opakovaně,“ popisuje současná ředitelka Libuše Habartová.
Nebo Harold a Maude, příběh bizarní dvojice osmnáctiletého mladíka a osmdesátnice, za který brala Thálii hostující Květa Fialová. „Souznění, které jsme na jevišti měli, nešlo sehrát. Vznikla mezi námi strašně silná chemie, stáli jsme se přáteli i v osobním životě,“ vzpomíná Kubáník, který hrál mladého Harolda.
Květa Fialová v roli Maude: Harolda jsem si sama vybrala |
Diváky sem lákalo také domácí prostředí, které se v malém divadle podařilo vykouzlit. „Razil jsem zásadu, že herec stojící vzadu na jevišti hrál tak, aby byl jeho pot cítit až nahoře na balkoně. Soubor byl postupně stále sehranější a přitom se v něm začaly rýsovat silné individuality,“ dodal Stránský.
Zlatá éra Slováckého divadla nepřišla sama od sebe. Byla pokračováním příběhu, který se začal psát v roce 1945. Na jeho počátku stáli tři kamarádi ze studentských let: Miloslav Láznička, Oldřich Lukeš a Josef Hruška.
První představení v Redutě
Právě oni a další místní lidé dali podnět ke zřízení profesionální scény v Uherském Hradišti. Zahajovací premiéra se hrála 10. října 1945 v budově Reduty, na programu byla Její pastorkyňa od Gabriely Preissové v režii Oldřicha Lukeše.
Divadlo dlouho hledalo svůj domov a hrálo všude možně, až nakonec se v roce 1959 dočkalo vlastního sídla. Našlo jej v opravené budově místní sokolovny, kde funguje dodnes.
I v něm se jako první hrál kus od Preissové, tentokrát Gazdina roba v režii Aloise Hajdy. V další dekádě přibyl na nynějším Mariánském náměstí dodnes funkční Herecký dům Slováckého divadla se zkušebnou a Malou scénou.
K osmdesátému výročí uvede Slovácké divadlo hry od Shakespeara či Preissové |
Všechno však přehlušila nečekaná hrozba. Slovácké divadlo se obávalo zrušení v souvislosti s otevřením nového divadla v nedalekém Zlíně a názoru vládnoucí garnitury, že dvě divadla kousek od sebe jsou zbytečná. Přišlo o patnáct zaměstnanců a stalo se nejmenší zájezdovou scénou v zemi, hrávalo jen v okresech Uherské Hradiště a Hodonín.
„Uherskohradišťské divadlo mělo v této době pověst solidního oblastního souboru. Jeho starší generace s sebou nesla vysokou profesionalitu, ale brzy se začaly projevovat i prvky moderního divadla, které sem přinesl Miloš Hynšt a jeho brechtovská tematika,“ vzpomíná Stránský, který do Hradiště přišel jako herec v roce 1969.
Krizi se naštěstí podařilo zažehnat a během normalizace divadlo těžilo z práce tří zkušených režisérů, kteří byli vyloučeni ze strany a na Slovácko tak trochu „uklizeni“ z větších měst – Karla Neubauera, Huga Domese a zmíněného Hynšta.
Předplatitelů začalo přibývat
O dramaturgii se staral Vojtěch Vacke, další politicky nechtěný umělec, který mohl oficiálně pracovat jen jako kulisák.
„Na začátku 80. let sem přišel také Přemysl Rut, vynikající režisér, který pracoval s hudbou a kabaretem na Malé scéně. Už v této době se tak začalo profilovat divadlo, které nejen hraje, ale i zpívá a tančí,“ naráží Stránský na fakt, že tradice muzikálů ve Slováckém divadle není náhodná.
Sám se chopil kormidla po revoluci v roce 1989, během níž divadlo sehrálo ve městě důležitou roli. A v novém tisíciletí přišla úspěšná léta, kdy soubor sbíral jedno ocenění za druhým, obrážel festivaly a rychle mu přibývalo předplatitelů.
Prezident Pavel nečekaně navštívil Zlínský kraj, od divadelníků dostal slivovici |
Ještě v roce 2000 jich bylo 3 200, aby v roce 2016 činili abonenti závratných 8 230. Mezi činoherními divadly u nás neměl nikdo víc a v Hradišti se dostali na hranu kapacity.
„Tehdy to bylo skoro jako v NHL, kde se permanentky dědí z generace na generaci. Lidé si je kupovali i jako vánoční dárky a pokud se někdo odstěhoval, abonmá nepřestal platit, ale předal ho někomu jinému,“ podotkl Stránský.
„Zájem byl obrovský. Když se hrál muzikál Donaha!, stály u vstupu neuvěřitelné davy lidí. Diváci se tlačili na sebe a byli tak nalepení na dveřích, až jsem si myslel, že je i se sklem prorazí,“ vzpomíná Kubáník.
Udržet diváky a přivést mladé
Udržet takový počet předplatitelů dlouhodobě však nebylo možné. I proto, že herecký soubor je malý a nestíhal větší počet představení.
„Jednou jsem spočítal, že za rok mám 280 představení. Když odečtete prázdniny, tak dojdete k tomu, že jste v divadle každý den a hrajete, nebo zkoušíte. To nejde vydržet,“ přiznává Kubáník. „Bylo to jako lego postavené až ke stropu, které se postupně začne hroutit.“
Zlomovým bodem byla koronavirová pandemie. Už před ní bylo v divadle kolem čtyř tisíc předplatitelů, nyní je jich asi 3 200. „Tento počet ale už není příliš relevantní, protože hodně diváků přešlo na volnou kasu,“ popisuje Habartová.
Slovácké divadlo se vrátilo zvesela, v sedačkách byli i papíroví diváci |
„Dříve měli zvykem chodit v pravidelných termínech, teď si raději vybírají. Odhadem asi tisíc předplatitelů se přesunulo k jednorázovým nákupům vstupenek. Je to velká změna, s níž musíme pracovat a uzpůsobovat tomu i nabídku předplatného.“
Slovácké divadlo se potýkalo se snižováním počtu herců a ubylo také zájezdů. „Naší prioritou je nabídnout místnímu divákovi plnohodnotný zážitek, tedy i s hudbou a scénou. To se často na zájezdech redukuje. Vyjíždíme spíše s komediemi, protože jsou technicky jednodušší,“ uvedla Habartová.
Ekonomicky si přitom divadlo vede nadprůměrně. Jeho finanční soběstačnost dosahuje 34 procent, což je výrazně víc než u většiny tuzemských scén. Přesto je podle Habartové podpora města a státu nezbytná: „Možnosti růstu tržeb jsou omezené. Ceny vstupenek držíme už dva roky stejné, i když náklady na výrobu scén a inscenačních týmů rostou.“
Projekt pro studenty
Stejně jako v minulosti i teď hraje klíčovou roli vztah k mladým divákům. Stránský už v 90. letech zdůrazňoval nutnost „vychovávat diváky od těch nejmenších“ a na tuto linii navazuje i současné vedení.
„V hledišti dnes převažuje střední a starší generace a naší velkou ambicí je přivést mladé diváky. Pokud jim divadlo nepřiblížíme už v mládí, těžko si k němu cestu najdou,“ říká Habartová.
Proto vznikl třeba projekt SD+ Plusko, který nabízí workshopy pro děti i studenty a propojuje školní výuku s aktuálními inscenacemi. V Hradišti pořádají dopolední představení pro školy, nabízejí studentské předplatné a spolupracují s pedagogy. Hrají i v netradičních prostorech, jako je místní soud, škola, rockový klub či restaurace.
Divadla hledají, jak přežít krizi. Bude vyšší vstupné a nová jeviště |
Právě sepětí s místním prostředím je důležité. „Do Slováckého divadla jsem přišel z Horáckého divadla v Jihlavě, a přestože se obě divadla v něčem podobají, v Uherském Hradišti jsem od začátku cítil mnohem větší patriotismus,“ říká herec Lukáš Matěj, který je zde ve stálém angažmá od loňského srpna.
„Lidé tady jsou hrdí a pyšní, že mají své divadlo. Až mě překvapilo, s kolika z nich se můžete o divadle bavit, když je potkáte ve městě, v restauraci či jinde. Divadlo nestojí jen na divácích z okolních vesnic, je opravdu srostlé s Uherským Hradištěm,“ je přesvědčený Matěj.
Slovácké divadlo vstupuje do deváté dekády své existence s vědomím, že navazuje na silnou tradici, ale zároveň musí hledat nové cesty k publiku. „Byla bych ráda, aby si Slovácké divadlo udrželo historicky vysokou laťku kvality. Zkušený divák si cestu najde, ale mladého musíme aktivně oslovit a to je náš hlavní úkol,“ ví Habartová.
„Slovácké divadlo vyšlapává nový chodník. Na cestě jsou překážky, ale když je zameteme a zasadíme podél ní hezké kytičky, může to být krásná cesta,“ shrnul Stránský.
11. listopadu 2013 |