Design nemá hrát divadlo, říká podnikatel probouzející veřejný prostor

  10:32
Z místa bývalého JZD v Bílovicích na Uherskohradišťsku posílá firma mmcité designové výrobky do celého světa. I v době globální koronavirové pandemie. Spoluzakladatel firmy Radek Hegmon mluví o hranicích designu, veřejném prostoru či důležitosti krize v podnikání.

mmcité je jednou z nejúspěšnějších evropských firem, která vyrábí takzvaný městský mobiliář, řídí ji Radek Hegmon. | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

„Naše velké stavby jako třeba nádraží se nezastavily, výroba ve firmě také ne. Jen když jsme pracovali z domu, tak nám chyběl kontakt. Ale pracovní krize v naší branži přijde se zpožděním,“ říká Hegmon. „Na druhou stranu si myslím, že v podnikání je to důležité. Krize jsou možná i od toho, abychom si vyzkoušeli, co vlastně umíme a co neumíme.“

Jak to myslíte?
Musíme mnohem více investovat do vývoje. Musíme mít připravené varianty a to nás posunuje. Jako před deseti lety, když byla hospodářská krize, tak se ukázalo, že nám hrozně pomohla. V danou chvíli se nám sice snížil obrat i objem zakázek, které byly navíc spíše ztrátové než ziskové, a ekonomicky nám to ublížilo. Ale donutilo nás to přemýšlet racionálněji. Místo toho, abychom šetřili, investovali jsme do založení poboček v zahraničí, což nás posunulo. Nebo jsme začali vyrábět protihlukové stěny. I další naše firmy, v nichž vyrábíme zahradní nábytek, vestavby nebo lyže, byly dozvuky po krizi.

Nejste teď ve větším riziku, protože vyrábíte zboží, bez kterého se v ekonomické krizi lidé obejdou?
Jenže u nás všechno začíná designem. Nejprve hledáme cestu, pak vznikne produkt a teprve potom přemýšlíme, jak ho dostat mezi lidi. A v posledních třech až čtyřech měsících se třeba kempinkových vestaveb do aut prodává výrazně víc, protože lidé méně cestují ven. Můžeme změnit náš program a soustředit se na něco jiného. Třeba jednou přestaneme vyrábět lavičky.

To si umíte představit? Přece lavička je něco jako vaše značka.
Všechny naše firmy vznikly proto, abychom naše nápady měli kde realizovat. Když jsme začali vyvíjet protihlukové stěny, tak to nebylo tak, že by na trhu byla díra. Vyrábělo se jich moc. Chtěli jsme však zkusit něco navrhnout, pracovat s materiálem a pak jsme se dostali k cestě, kdy na stěnu začaly kreslit děti, a my se dostali zase do jiné oblasti. Investovali jsme do vývoje, našli řešení a dalo to práci padesáti lidem a vytvořilo obrat v řádech stovek milionů korun.

Ovšem když jste v 90. letech začínali podnikat, prosadili jste se právě tím, že jste našli díru na trhu a navrhli lavičku do zlínského parku.
Tenkrát byla díra všechno. Byli jsme s Davidem Karáskem ve čtvrtém ročníku umprumky, takže jsme nad tím takto ani nepřemýšleli. Strašně jsme tehdy chtěli vyzkoušet měřítko mezi architekturou a designem, zajímal nás veřejný prostor. Začali jsme navrhovat lavičky a zastávky, pak vyhráli soutěž, ale vůbec jsme nevěděli, jak je prodávat. Nikdo je nechtěl. Ve škole nás to neučili.

Legendární zlínský průmyslový designér Zdeněk Kovář tvaroval nástroje tak, aby se dělníkům s nimi dobře pracovalo, aby byly funkční.
Ale tehdy měl design úplně jinou polohu, do roku 1989 bylo plánované hospodářství. A nás pak na začátku 90. let neučili, že se výrobek musí i prodávat, že za něj musíme nést zodpovědnost. Když jsme ve škole něco nakreslili, tak to bylo pěkné, nebo škaredé, a my si mysleli, že to je design. Ale pak jsme přišli na to, že design je také to, že si navrženou věc někdo koupí, je spokojený, pak se znovu ozve a to potom dá práci dalším lidem.

Radek Hegmon

Narodil se 14. července 1970. Vystudoval stavební průmyslovku a v roce 1993 se spolužákem z Vysoké školy uměleckoprůmyslové ve Zlíně, designérem Davidem Karáskem založil firmu mmcité, která dnes sídlí v Bílovicích. Spolu začali vyrábět městský mobiliář. Od té doby vznikly další společnosti – mmcité+, Egoé nebo studio519. Vyrábějí lavičky, odpadkové koše, protihlukové stěny, kempinkové vestavby do automobilů, stojany na kola, zastávkové přístřešky a další. Jejich výrobky získaly řadu ocenění v prestižních soutěžích. Firma zaměstnává zhruba 350 lidí, má pobočky na více než deseti místech po celém světě a její roční obrat přesahuje 1,5 miliardy korun.

Učí se dnes ve škole jinak?
To by mě taky zajímalo. Ale design je zase jinde. Dnes je to třeba vázička, ale už se málo mluví o tom, kolika lidem dá práci, jak se vyrábí. Design je vize, užité umění. A musí se vyrábět. Nakreslit něco pěkného dokáže skoro každý, ale pak musíte najít řešení, jak to vyrobit, aby to nebylo drahé. Musíte o tom umět mluvit. Proto si myslím, že krize pro nás má být výzvou, protože design je hledání řešení.

Jak jste přišli na kempinkové vestavby do auta?
Koupil jsem si velký obytný vůz, který jsem neuměl řídit, protože byl velký. Tak jsme začali přemýšlet nad tím, jak ten zážitek dostat do menšího auta. Chtěl jsem spát v přírodě, ale už jsem tak starý, že se nevyspím ve stanu, chci si u toho uvařit, ale zároveň si hrát na trampa. Teď zase navrhujeme skialpové lyže, abychom zjistili, kam až je možné dojít s jednoduchostí. Design prostě není to, co na první pohled upoutá pozornost. Kovář chtěl taky udělat nejdříve nástroj, ze kterého nebude mít dělník mozoly. Ale postupně se design dostal do fáze, kdy forma vítězí nad obsahem. Přitom ten je důležitější.

Jenže pak si například lidé v parku řeknou: „Taková normální lavička.“ To vám nevadí?
Vůbec. To si říkají správně. Protože navrhnout věc, která je normální, bývá nejsložitější. Udělat výrazný tvar, který časem zestárne, je jednoduché. Ale lavičky musejí vypadat normálně. Design by na sebe neměl upoutávat pozornost. Má lidem sloužit, ale nemá hrát divadlo. Není to kulisa. Když lidé řeknou, že lavička je obyčejná, tak pro mne to je největší pochvala.

Je těžké si takový názor obhájit?
Víme, že prezentujeme náš výtvarný, technický i obchodní názor. A daří se nám vysvětlovat, že není nutné, aby na sebe věc poutala pozornost. To máte jako se Zlínem. Když v něm žijete odmalička, ani si neuvědomíte, jak je to pěkné město. V zimě jsme byli ve Francii ve Firmini, kde je soubor Le Corbusierových staveb. Líbilo se mi to, ale tak jsem se těšil do Zlína! Protože tady jsou stavby citlivé, zapadají do architektury města a nezestárly. Úloha designu je i taková, že vám má přirůst k srdci tak, že nemusíte chtít každý rok něco nového.

To je u designu potřeba?
Myslím, že je to i nutnost. Naše nejstarší lavička Vera má asi 25 let a její tvar nezestárl. Protože jsme na začátku pořád hledali správné řešení a hráli si s každým detailem. Firmy nás velmi často kopírují, ale kopie se stejně neprodávají, protože je na nich vidět, že si tam nikdo neodedřel práci s navrhováním.

Jak vás berou stavební firmy nebo dopravní společnosti?
Někdy se dostáváme do pozice, kdy nemá význam o designu mluvit. Třeba v roce 1998 jsme začali dělat na autobusových nádražích nadstřešení ve tvaru vlaštovky. Do té doby se to vůbec neřešilo a pro mě to byla příležitost tam design dostat. Ale také nám bylo jasné, že se do této oblasti dostaneme jen v případě, že nabídneme něco levnějšího, kvalitnějšího, rychlejšího.

Funguje v Česku veřejný prostor jinak než v zahraničí?
U nás je problém, že jsme zvyklí být hodně zalezlí, lidé si moc nepovídají na ulici. Ve Španělsku je běžné, že se potkají, mluví spolu a potřebují si na něco sednout. Tím pádem veřejný prostor neřeší jako něco módního. My o něm mluvíme, ale neumíme v něm žít. I když, ve zlínském parku si povídat umíme.

Je pro vás důležité, že máte lavičky na významných místech, třeba v Petrohradě?
Víte, já jsem rád, že jsme dělali nádraží v Michalovcích. To je sice starý projekt, ale důležitý.

V jakém smyslu?
Zásah naší firmy tam ovlivnil prostředí. Místo, kde mělo stát nádraží, bylo smutné, připadalo mi, že se v tom městě nikdo nemůže smát. Pak investoři přišli na to, že na stavbu nemají peníze a nám bylo jasné, že proděláme. Ale byla to velká výzva. Jestli máte něco v Moskvě nebo Petrohradě, není to takový úspěch, jako když nějaké prostředí změníte. Podobné to bylo v Polsku, kde jim zase bylo jedno, jak bude nádraží vypadat, jenom aby ušetřili. Petr Vavrouška, bývalý rozhlasový komentátor, který má u nás na starosti obchod s Polskem, je přesvědčil, že to umíme hezky, kvalitně a skromně. Nakonec jsme tam dělali desítky nádraží. Ovlivnili jsme polskou infrastrukturu.

Před osmi lety jste chtěli ovlivnit i vedení Zlínského kraje, kam se dostali komunisté. Zajímá vás politika pořád?
Nás tehdy nezajímala politika. Bylo to veřejné dění. Když přišli komunisté do vedení kraje, měl jsem pocit, že jsme se všichni zradili a že to nemůžeme dopustit. Tak jsme se to pokusili změnit. Ale pořád mám strach z toho, aby typy lidí, kteří ovládli společnost za komunistů, se zase nevrátili. I proto děláme festival WiFič VEN!. Když budeme ukazovat firmy, které vznikly z ničeho a podnikají jinak než tunelováním, podvody a podobně, můžeme mezi lidi vnést lepší náladu.

Autor: