Kroměřížský Račín vzbuzoval hrůzu, z ghetta zbývají poslední tři domy

  12:54
V Kroměříži po letech končí příběh místa, kde se žilo špatně úplně všem. Město nechalo zbourat domy v části Račín, jež je součástí lokality Dolní Zahrady. Objekty, ve kterých žili sociálně slabí obyvatelé, postupně mizí od roku 2018.

V Kroměříži začali s bouráním domů v problémové lokalitě Račín už v roce 2018, nyní zbývají poslední tři domy, které už jsou prázdné. | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

Ticho. Jediné slovo dokáže vystihnout dnešní atmosféru v jindy hlučné kroměřížské části Račín. Teď už tady zůstaly tři poslední domy, jež jsou prázdné.

„Nedávno se odsud přestěhoval poslední nájemník, a tak můžeme záměr dotáhnout do konce. V brzké době půjde do rady vyhlášení zakázky na demoliční práce,“ řekl místostarosta Karel Holík.

I když poslední obyvatel patřil ke spolehlivým plátcům nájemného, za což mu radnice přidělila městský byt v jiné lokalitě, o většině jeho předchůdců to neplatilo. Hluk i problémové chování lidí ze sociálních bytů tady dlouhá léta vytvářelo napjaté vztahy se starousedlíky.

„Jsem rád, že se letitý problém podařilo vyřešit a že se život obyvatel Dolních Zahrad zase vrátil do běžných kolejí,“ poznamenal starosta Jaroslav Němec. Město si chce s bouráním pospíšit, uskutečnit by se mělo ještě do zimy.

„Potom přijde na řadu rozhodování o budoucím využití prázdné lokality,“ zmínil Holík. Reálnou možností je podle něj prodej pozemků pro stavbu rodinných domů.

Situace v Račíně byla vyhrocená dlouhodobě a radnice před osmi lety dokonce uvažovala o stavbě zdi, jež měla oddělit domy se sociálním bydlením od rodinných domů v Dolních Zahradách.

Loni v létě pak u jednoho z problémových vystěhování asistoval poprvé v historii města exekutor. Neplatič nájemného ze šest let dlužil skoro sto tisíc korun, peníze ale radnice nedokázala vymoci.

„Podobných případů bylo víc, přitom někteří dlužníci jezdili v drahých autech,“ popsal Němec. „Dopláceli na to i lidé v okolí, jejich nemovitosti měly nulovou hodnotu,“ doplnil.

Problémy v lokalitě u lesíka Zámeček na okraji města mají hluboké kořeny. Račínské domky vyrostly už ve druhé polovině minulého století a původně byly určené místním seniorům.

Jenže po roce 1989 se sem začali stěhovat noví nájemníci a Račín se postupně stal obávanou lokalitou plnou drobné kriminality, hluku, nepořádku a hlavně vyhrocených vztahů mezi starousedlíky a nově příchozími.

Situace se zhoršila začátkem tisíciletí, kdy město zvolilo tvrdší přístup k neplatičům nájemného či energií v městských bytech. Zažalovalo je u soudu a uspělo. Dlužníky pak hromadně přesouvalo právě na Račín.

Výběr jen ze špatných variant

„Nakumulovaly se tam jen romské rodiny a vznikla z toho sociálně vyloučená lokalita. Nebylo to dobré řešení,“ konstatovala Vlasta Pátková, ředitelka občanského sdružení Argo, Společnost dobré vůle Zlín.

Kroměříž však v té době měla ruce svázané legislativou. Obyvatelé městských bytů totiž dostávali smlouvy na dobu neurčitou a k jejich ukončení byl třeba souhlas soudu, který se však často stavěl na stranu dlužníků. I kvůli tehdejšímu znění občanského zákoníku.

„Nemohli jsme je vystěhovat na ulici, hlavně pokud měli děti. Bylo nutné jim zajistit náhradní ubytování a byty na Račíně byly nejméně kvalitní, které město mělo,“ říká bývalý kroměřížský starosta Petr Sedláček. Podle něj radnice měla na výběr jen ze špatných variant a hledala tu nejméně špatnou.

„Pokud bychom je rozstrkali po celém městě, zadělali bychom na tisíc malých problémů,“ naznačil Sedláček. Nájem na Račíně byl pořád výrazně nižší než v soukromých ubytovnách. I tak se ale v podstatě jednalo o holobyty.

Někteří lidé skoro nechtěli vycházet z domu

„Někde ani nebyly záchody, hygiena byla špatná, stěny plesnivé. Topilo se dřevem v kamnech, které se shánělo všude možně,“ vybavuje si jeden z tehdejších romských obyvatel, který nechtěl být jmenovaný.

Situace se vyostřila v roce 2013, kdy se na Račín dostala jedna extrémně problémová rodina, jež na nájemném dlužila asi 170 tisíc korun. A obyvatelé domků v okolí zažívali peklo.

„Děcka nám chodily močit na plot, po nocích tady byl ustavičný řev a nepomáhal ani příjezd policie. Někteří lidé skoro nechtěli vycházet z baráku,“ vzpomíná jeden z obyvatel sousední lokality. Ani on nechtěl uvést jméno.

Na Račíně tehdy žilo kolem 150 Romů, jejich počet se ovšem odhadoval jen těžko. „Pronajali jsme byt dvěma lidem, nakonec jich tam ale bydlelo třeba deset a měli tam i trvalý pobyt. Podle platné legislativy nám to nájemník nemusí hlásit,“ podotkl Němec.

Vedení Kroměříže postupně přecházelo na model krátkodobých nájemních smluv a přestalo tamější byty obsazovat. I díky novele občanského zákoníku začalo být jednodušší dostat chronické dlužníky pryč.

Zlepšily se také možnosti nouzového ubytování, jež nabízejí například charity či různé neziskové organizace. V roce 2017 pak radnice veřejně oznámila, že bytové domy na Račíně půjdou k zemi. A když kolem bytovek začaly růst ploty, někteří z dlužníků přišli a přinesli peníze. Dokonce to byly i vysoké částky.

Kdo platil, dostal byt jinde

Bourání začalo rok poté, to už v lokalitě žilo jen zhruba padesát lidí. Dnes už jsou všichni pryč. Někteří Kroměříž opustili, jiní bydlí u svých příbuzných či známých. „Snažíme se jim zajistit pronájmy bytů či domků, ale je to nadlidský výkon,“ vysvětlila Pátková.

„Nejvíce jich bydlí na ubytovně Děvín. Není to výhra, ale mají střechu nad hlavou. Jsme přesvědčeni, že je lepší mít o rodinách přehled, než je nechat svému osudu,“ dodala a ocenila, že město se postaralo o lidi, kteří s placením nájemného neměli problém.

„Jednalo se o čtyři rodiny, které dostaly městský byt jinde,“ potvrdil Němec. „Na rozdíl od jiných nemají u města dluhy a svou situaci s námi s předstihem řešili. I pro ně bylo složité na Račíně bydlet.“

Bouráním račínských domků však potíže ve městě nekončí. Lidé se obávají zhoršení situace v případě zmíněné ubytovny Děvín v Albertově ulici. „Mluvil jsem s pronajímatelem, který má asi 90 ze 130 tamějších bytů. Podle něj tam z Račína není skoro nikdo,“ sdělil Němec.

„Ale je pravda, že Děvín žije vlastním životem, městská i státní policie tam jezdí každou chvíli. Bohužel tady máme omezené možnosti, ubytovna je v rukách soukromníka.“

Autor: