I když ve své zkratce PSG společnost skrývá jméno Průmyslové stavby Gottwaldov, její kořeny sahají až do společnosti Tomáše Bati. Už v roce 1924 založil stavební oddělení, které později postavilo ve Zlíně továrnu na obuv a velkou část města.
„Firma Baťa původně vyráběla jenom boty, ale postupně se portfolio její činnosti výrazně rozšiřovalo. Vše přitom stále souviselo s výrobou bot,“ podotkl ředitel Státního okresního archivu ve Zlíně – Klečůvce David Valůšek. „A aby je mohl vyrábět, potřeboval fabriky, které musel někdo navrhnout a postavit. Postupně firma všechny tyto činnosti dokázala zajišťovat interně,“ doplnil.
Postavíme si sami. Lidé už o domy na klíč tolik nestojí, chtějí ušetřit peníze |
K počátkům stavebního oddělení se konkrétní historické prameny nedochovaly, takže lze jen obtížně říci, kolik lidí v něm pracovalo. Nejprve to byly asi jenom jednotlivci, až postupem času, kdy objem výstavby narůstal, lidí přibývalo.
Baťovo stavební oddělení ve Zlíně navrhlo a postavilo obuvnický areál, včetně 21. administrativní budovy, kolonie baťovských domků, nemocnici, Tržnici, Obchodní dům, hotel Společenský dům (dnes hotel Zlín), Velké kino a další stavby prvorepublikového Zlína.
„V oblasti techniky jsme se samozřejmě posunuli výrazně dál. Ale když se podíváme zpět, jakými prostředky, nástroji a technologiemi dříve dokázali stavět tak rychle, je to úctyhodné,“ říká současný předseda představenstva PSG Construction Peter Surovič.
Mrakodrap vyrostl během tří let
Tehdy firma Baťa postavila prefabrikovaný dřevěný dům za šest týdnů. Mrakodrap, který byl v době svého dokončení v roce 1939 druhou nejvyšší stavbou v Evropě, vyrostl za pouhé tři roky. Rozvoj Zlína byl z dnešního pohledu neuvěřitelně rychlý.
Česká vědecká polární stanice na ostrově Jamese Rosse v Antarktidě. Jde o vůbec nejjižnější českou stavbu, kterou podnik PSG postavil až po revoluci.
„Když si představíte, jak rychle firma Baťa vybudovala celý Zlín, tak to by byla dneska jenom utopie,“ nepochybuje Surovič. „Už jen z hlediska dlouhých povolovacích procesů. Tehdy byly také levnější materiály a dostupnější pracovní síla.“
Pak přišla 2. světová válka, po níž byl podnik znárodněný a přejmenovaný na Svit. To byl druhý klíčový moment pro budoucí existenci PSG. Kolos Svit se začal drolit, vyčleňovaly se z něho oblasti, které nesouvisely s výrobou bot.
„Socialisticky řízené hospodářství šlo po roce 1948 cestou oborové segmentace. Nebylo přípustné, aby jeden tovární komplex obsahoval různé typy oborů. Proto se firma rozdělila a zvlášť fungovala energetická část, vyčlenila se dnešní Fatra Napajedla, gumárny, Barum, ZPS a také pozdější PSG nebo Centroprojekt,“ přiblížil Valůšek.
Na montáže do Iráku, Libye či Mongolska
PSG nesou svůj název od roku 1959, předtím se společnost jmenovala Stavosvit. Ve druhé polovině minulého století začal její další velký rozvoj a kromě bytové výstavby se zaměřovala stále více na průmyslovou, a to hlavně v zahraničí. Konkrétně v tehdejších spřátelených zemích, šlo například o výstavbu rafinerií v Iráku, Libyi, o zakázky v Mongolsku, Afghánistánu a dalších exotických zemích. Říkalo se jim „montáže“ a dělníci si na nich vydělali velmi slušné peníze.
Průmyslové stavby Gottwaldov tehdy obstarávaly přes padesát procent exportních prací v tehdejším Československu. Stopu zanechaly ve 20 zemích na čtyřech kontinentech.
Stavebnictví čeká zlomové období, i nulový zisk je dobrý, říká šéf firmy |
Pořád ovšem působily také ve Zlíně, kde v dobách socialismu postavily zimní stadion, městské lázně, Morýsovy domy nebo Kolektivní dům. V 80. letech zaměstnávaly kolem šesti tisíc lidí, což bylo nejvíce v jejich historii.
„Byl to národní podnik, na ekonomiku se až tak moc nehledělo. Důležité bylo, že byli lidé zaměstnaní. Také se dělaly velké projekty v zahraničí, což už dnes není reálné,“ míní Surovič. Dnes má celá stavební skupina PSG zhruba 360 zaměstnanců.
Kvůli zakázce v Rusku málem zkrachovali
Další zlom přišel po roce 1989 a pádu komunistického režimu, kdy se firma rozdělila a vznikly z ní další společnosti. Pustila se opět do energetických projektů i výstavby paroplynových elektráren. Postavila vědeckou stanici na Antarktidě, což je vůbec nejjižnější česká stavba.
Pak jí však v roce 2016 nevyšla zakázka v Rusku, stavba elektrárny Poljarnaja. Stát ji zastavil, firma nedostala peníze. Vypadalo to na její krach. Ve stejném roce se rodina Surovičů stala dominantním akcionářem firmy.
„Připravovali jsme se na konec. Podrželi nás ale partneři, ke kterým jsme se vždy chovali s úctou. Dostali jsme předem zaplacenou jednu významnou fakturu, postupně získali další prostředky a díky tomu vybředli z nejhoršího,“ zavzpomínal Juraj Surovič, který je otcem Petera i majoritním akcionářem PSG. „Jsem hrdý na to, že společnost dokázala v minulosti přestát všechna těžká období.“
Ale i novodobá stopa společnosti je ve Zlíně patrná. Vybudovala Kongresové centrum nebo Baťův institut, dnes staví dva vysoké věžové bytové domy na sídlišti Jižní Svahy, kde už dříve postavila koupaliště Panorama. Působila také v zahraničí, když vybudovala správní budovu spolkových německých drah ve Frankfurtu nad Mohanem.
Její stavby jsou také oceňované, naposledy uspěla v celostátní anketě Stavba roku 2023 s resortem Kapka ve Lhotě u Vsetína.
Skladiště obuvnických materiálů (1928) – jedna z prvních akcí stavebního oddělení
A jak by mohla vypadat budoucnost skupiny PSG?
Podobně jako konkurence se potýká s nízkými cenami veřejných zakázek, často z nich má jen minimální marži, ale i s nedostatkem řemeslníků. Rozhlíží se proto po moderních technologiích, které by mohly částečně lidskou sílu nahradit.
„Chceme dostat moderní technologie přímo na stavbu. Nemyslím tím tablety a 3D výkresy, ale rád bych viděl zapojení robotů a dronů. V tom v České republice trochu pokulháváme,“ vidí Peter Surovič.
Sledoval už práci zdicího robota, ale jeho pořízení zatím nedává ekonomický smysl. Chtěl by však od americké společnosti, jež ho vyrábí, získat robota, který by prováděl zaměření stavby.
Budoucnost? Domíchávače bez řidičů
Drony by mohly u větších akcí, třeba lokalit rodinných domů, dělat základní rozčlenění parcel. Vytyčit, kde budou domy, cesty, chodníky. Mohly by také kontrolovat průběh výstavby, pořizovat z ní snímky, videa, a vlastně tak plnit roli stavebního dozoru. Na stavby by mohly jezdit autonomní domíchávače betonu bez řidičů. Tam je podle Suroviče mladšího budoucnost firmy, i když to samozřejmě nebude hned.
„Budeme potřebovat méně lidí, ale půjde o kvalifikovanější profese,“ nastínil.
PSG už se tímto směrem vydávají, zákazníkům například nabízejí výkresy ve formátu 3D, včetně vizualizací, na nichž se podílí umělá inteligence. Soustředí se i na samostatnost a udržitelnost. Od září je součástí její stavební skupiny společnost PSG Tech, jež se zabývá technickým zařízením budov, tedy jejich vytápěním či chlazením. Dále chce firma rozšířit projekční oddělení i středisko elektro.
Cizinci jsou pro firmy pomoc i zklamání. Část se učí snadno, jiní vůbec |
„Hodláme být stále více soběstační, takže uvažujeme o založení firem na opláštění, budování střech, pilotů. Možnosti jsou poměrně široké,“ předestřel Peter Surovič. „Budeme se spoléhat na vlastní lidi, u nichž budeme zvyšovat odbornost. Můžeme tím získat výhodu před konkurencí,“ věří.
Chtěl by také, aby ve firmě byl a zůstal baťovský duch: flexibilita a rychlost výstavby.
„Jeden náš konkurent mi říkal, že to máme dobré, protože máme dlouhou historii a lidé dlouhodobě vnímají naši značku. Asi to tak bude. Jsme na to hrdí a vede nás to k odpovědnosti, abychom nebyli ti, kdo firmu po sto letech přivedou k zániku,“ uzavřel Peter Surovič.
Bombardování? Ze stavby se neutíká!Karel Topič pracoval v PSG v letech 1962 až 2007. Strávil tam prakticky celý svůj pracovní život, začínal jako projektant zdravotechniky, až se vypracoval na projektového manažera. A často cestoval. Ze začátku pomáhal zajišťovat materiály, které byly na stavbách za hranicemi potřeba. „Měl jsem na starosti Mongolsko, kde vznikala nemocnice o 240 lůžkách. Tam bylo potřeba posílat opravdu všechen materiál, protože měli akorát písek a štěrk,“ přiblížil osmdesátiletý Topič. Pak přišly na řadu zakázky, na které bylo potřeba vyrazit. Karel Topič se na několik měsíců dostal do Libye nebo Turkmenistánu. Dvakrát byl na dlouhodobějším pobytu v Iráku. A to i v roce 1980, kdy země válčila se sousedním Íránem. Íránci tehdy bombardovali rafinerie v Bajdží, které PSG pomáhaly stavět. Topič tam působil jako stavbyvedoucí podzemních rozvodů. „Viděli jsme letadla Fantom, jak se nad námi točí a pouštějí rakety zpod křídel. Jedna bouchla do nádrže, která byla naštěstí prázdná. Raketa v ní udělala díru velkou asi dva a půl metru,“ líčí Topič. „Týden se nepracovalo, muselo se všechno prohlédnout, aby byla jistota, že tam není žádná výbušnina.“ Pak se lidé vrátili na stavbu. Topiče ani po tomto děsivém zážitku nenapadlo, že by odsud odjel. Naštěstí už tam nebyla jeho rodina, která se kvůli válce vrátila domů. „Ze stavby se neutíká. Když už jsme tam začali, tak tam přece nebudeme posílat někoho nového,“ prohodil. To se stalo na konci listopadu 1980, pak však Češi přece jen odjeli na čas domů a vrátili se na začátku následujícího roku. V Iráku zažil ale i pěkné chvíle, když ještě s rodinou vyráželi na výlety, jeli se například podívat na pozůstatky biblického města Babylon. Komfort bydlení měli i v tak vzdáleném kraji dobrý. S manželkou a dětmi obývali dvojdomek. „Měl kuchyňský kout, dva pokoje a sociální zařízení. Dokonce jsme měli i klimatizaci,“ připomněl Topič. „Jen v zimě nám museli poslat z Česka etavíry, což byli takoví předchůdci dnešních přímotopů, kterými jsme si vyhřívali domky. Trochu jsme zapomněli na to, že i v této zemi mrzne. „ A když se zpětně dívá na to, co mu roky v Průmyslových stavbách Gottwaldov daly, bez velkého rozmýšlení s úsměvem odpovídá, že ho trochu zocelily. |
