Je vlastně docela pochopitelné, že je pro Zlín Baťův odkaz tak důležitý. Díky ohromnému rozvoji firmy Baťa se od první světové války počet obyvatel Zlína během dvou dekád zdesetinásobil.
Jsou ale místa, kde Baťu uctívají ještě víc. Například Partizánske na Slovensku, které má v současnosti necelých 21 tisíc obyvatel. Po Baťovi se tady jmenuje dokonce pivo nebo káva z místní pražírny. Ostatně oficiální název města byl nějaký čas Baťovany. Po nástupu komunistů k moci se ale stalo jméno zlínského podnikatele nepřijatelným, a tak bylo město přejmenováno na Partizánske.
I to mělo své opodstatnění. Baťovany totiž byly jedním z epicenter Slovenského národního povstání a firma Baťa povstalce výrazně finančně podporovala. Mnoho zaměstnanců se ozbrojeného odboje přímo účastnilo. Po potlačení povstání většinou vyvázli díky zásahu vedení firmy bez postihů. Dokonce jim byla za dobu bojů vyplacena mzda. Další, například správce zdejšího baťovského velkostatku a jeden z velitelů povstání Jozef Trojan, se stáhli do hor a pokračovali v partyzánské válce.
Z malé dílny vybudoval obuvnické impérium. Pak nastaly spory o majetek |
Před devadesáti lety tu byla jen vesnice Šimonovany s vodní tvrzí. Pak přišla firma Baťa a v roce 1939 na okraji obce založila továrnu. Nedaleko výrobního areálu vyrostlo podle návrhů baťovských architektů celé nové město s obytnými čtvrtěmi, obchodním domem, administrativními budovami a školami. Skvostem funkcionalistické architektury je kostel Božského srdce Ježíšova, jehož autorem je Vladimír Karfík, mimo jiné architekt zlínského „mrakodrapu“.
Karfíkův kostel uzavírá velkoryse pojaté náměstí Slovenského národního povstání. Místní se nikdy nezapomenou pochlubit tím, že jejich náměstí je rozlehlejší než pražský Václavák. Uprostřed náměstí ještě nedávno stával obří, dvanáctipatrový panelák z komunistické éry obývaný sociálně slabšími a nepřizpůsobivými. Radnice je vystěhovala a zchátralá budova, kterou místní považovali za největší ostudu města, byla v roce 2020 zbourána.
„Postupně náměstí opravujeme a kultivujeme. Chceme doplnit vodní prvky,“ ukazuje zástupce primátora Vladimír Karásek na plochu po zbouraném paneláku.
Kromě monumentálního pomníku Slovenského národního povstání je na náměstí také památník věnovaný Janu Antonínu Baťovi, kterého v Partizánskem oceňují jako zakladatele města. Nedaleko se nachází i socha Tomáše Bati. „Kdysi stávala až u továrny, ale přesunuli jsme ji na čestnější místo do centra města, aby byla lépe vidět,“ podotkl Karásek.
Na baťovském odkazu si zakládají
Vedení města v čele s primátorem Jozefem Božikem si na pěstování baťovského odkazu zakládá. A panuje na tom shoda napříč politickým spektrem. Na stejnou vlnu jsou naladěni i místní podnikatelé.
„Například majitel našeho nejlepšího hotelu si najal českého sládka a začal vařit pivo, které nazval Baťak,“ podotkl zástupce primátora. „Hned ho přinesli primátorovi ochutnat, aby mu udělali radost.“
Zlín chce vyrábět energii z odpadu, která by pomohla topit v městských bytech |
Zlín je častým cílem výletů místních lidí, ať už to jsou senioři, nebo studenti. „Máme čtyřicetiletou historii vzájemných návštěv, spolupracujeme na společenských, kulturních i sportovních událostech,“ upozornil Karásek, který přes dvacet let učil na gymnáziu v Partizánskem. Nějaký čas byl i jeho ředitelem. Nyní je zástupcem primátora na městském úřadě. „Jeden rok studenti zlínského gymnázia přijedou k nám, další rok my k nim. Zasportujeme si, děti poznají obě města, najdou si nové kamarády a často zůstávají řadu let v kontaktu.“
Ti starší zase na Moravu jezdí ze sentimentu. Baťovský Zlín tady vždy vnímali jako určitý vzor, staršího bráchu. Obdivují třeba proměnu bývalého zlínského továrního areálu. „U vás jsou tam kavárny, restaurace, obchody. Úžasně to žije. U nás se zastavil čas někdy před padesáti lety,“ krčí rameny dvě starší dámy, které právě vyšly z kina, kde se konala přednáška o historii zlínského baťovského letectví.
Propojený příběh
Osudy mnoha zdejších lidí jsou se Zlínem přímo spojené. Příkladem je Štefan Pavelka, jehož otec byl Slovák a pocházel z Holíče. Rodina se usadila ve Zlíně, kde tatínek pracoval jako správce železnice Otrokovice – Zlín – Vizovice.
„Když byly v roce 1946 první poválečné volby, vyhráli je komunisté. Táta ale komunista nebyl, tak ho od dráhy vykopli. Byl to pro něj velký otřes, protože on pro železnici žil,“ vzpomíná Pavelka.
Díky dobrým vztahům s firmou Baťa ale našel novou práci. „Jednoho dne zazvonil telefon. Volal mu Jan Lepík, který byl ředitelem Baťových závodů ve Svitu pod Tatrami. Když si tě tam ve Zlíně nectí, pojď k nám, řekl otci. A tak jsme se v roce 1947 stěhovali na Slovensko,“ popsal.
Jeho otec pracoval ve Svitu v úseku odbytu celofánu tři roky. Pak jej oslovil Jozef Trojan, někdejší partyzánský velitel a později ředitel Baťova podniku v Partizánskem, který potřeboval v továrně vybudovat novou železniční vlečku. Tak se Pavelkovi dostali do Partizánskeho a už tady zůstali.
V Česku má J. A. Baťa sochu, na Slovensku je podle soudu kolaborant |
Pavelka absolvoval střední průmyslovku a nastoupil jako pomocný kreslič ve vývoji obuvnického podniku, později pracoval jako konstruktér. Sedmnáct let byl aktivním členem zdejšího aeroklubu, který na firemním letišti po válce založili zaměstnanci národního podniku Baťa. O návratu do Zlína hodně přemýšlel, ale nikdy se k tomu neodhodlal.
Patří mezi pamětníky, kteří ještě byli vychovaní v baťovském duchu a vzpomínají si na nejstarší éru závodu ve čtyřicátých letech. Filmaři s nimi nyní natáčí dokument Kořeny bytí.
V době největšího rozmachu pracovalo v obuvnické továrně v Partizánskem dvanáct tisíc lidí. Ty časy jsou už ale dávno pryč. Přesto na tuto tradici někteří dokázali navázat.
Obuvnická tradice pokračuje
Jednou z nejúspěšnějších firem ve městě je výrobce obuvi Artra. Nesídlí ovšem v baťovském továrním areálu, ale má nové moderní provozy v místní části Veľké Bielice. Firmu založil obuvník Ivan Arvay. Předtím pracoval v podniku Závody 29. augusta, který dodnes funguje pod značkou ZDA. Původně to byly znárodněné Baťovy závody.
Arvay se rozhodl jít svou cestou a založil vlastní úspěšnou firmu, jejíž vedení nyní předává svým synům. V tvrdé konkurenci, která panuje na obuvnickém trhu, se jim daří uspět díky tomu, že se zaměřují na produkci specializovaných pracovních a bezpečnostních bot.
Podobně jako v Česku si i slovenští výrobci stěžují na nízké ceny bot dovážených z Asie. „Dá se jim konkurovat jen výjimečnou kvalitou. Například vývojem speciální obuvi přímo na přání zákazníka,“ připomněl Karásek. To je cesta, díky níž je úspěšná i společnost Artra.
Bývalá továrna hledá využití těžko
Budovy, které stojí přímo v bývalém baťovském továrním areálu, dnes nacházejí využití jen těžko. „Vícepodlažní tovární objekty neodpovídají současným nárokům firem, které požadují kvůli jednodušší logistice spíše rozlehlé přízemní haly,“ poznamenal zástupce primátora.
Jednotlivé tovární budovy patří různým vlastníkům, kteří je získali v privatizaci. Podobně jako ve Zlíně zůstaly v majetku města cesty a osvětlení, o které se teď radnice musí starat. Stejně tak si musí poradit se zchátralými kolejemi někdejší tovární železniční vlečky, k nimž se nikdo nehlásí.
Významným zaměstnavatelem v bývalém baťovském areálu byla nadnárodní společnost Honeywell, která v Partizánskem vyráběla pracovní boty, rukavice a další pracovní ochranné pomůcky. Od roku 2023 však postupně provoz omezovala a před několika týdny oznámila, že končí úplně. Posledních 137 zaměstnanců propustí letos na podzim.
Z Baťova kraje pochází většina české obuvi, jenomže i tady chybí ševci |
Karásek přiznává, že stav zlínského továrního areálu je pro radnici v Partizánskem zatím nedostižným vzorem. „Moc se mi líbí, že prostě jdete po ulici a najednou se ocitnete uprostřed bývalé továrny. Nepřekáží vám v cestě žádné rampy, závory nebo brány. Většina chodníků je nových,“ oceňuje Karásek.
„Areál se ve Zlíně stal přirozenou a živou součástí města. Investuje do něj kraj, město i soukromé firmy. Stále více budov je opravených. U nás to jde o dost pomaleji a hůř. Z tohoto pohledu vám trochu závidíme,“ posteskl si.
I v Partizánskem se už ale rýsuje zájemce, který plánuje jednu z továrních budov přestavět na multifunkční objekt s obchody a byty. Bývalá vrátnice továrny a okolní budovy jsou tak nyní jedním z mála příkladů oživení areálu. Místo vrátnice funguje kavárna a pražírna kávy Stará Baťovka. Jako doplněk tady na stěně visí původní vstupní hodiny. Takzvané píchačky, jimiž si zaměstnanci razili příchod a odchod z práce. Ve vedlejší budově je restaurace Baťovka pub.
