Unikátní valašskou gobelínku má pomoct zachránit nová galerie

  9:54
Valašské Meziříčí zakládá galerii moderní tapiserie. Prostory dostane v zámku Žerotínů. Radnice tak chce pomoct místní gobelínce k tomu, aby přežila, tím, že si u ní bude postupně objednávat tvorbu gobelínů.

Šéf gobelínky ve Valašském Meziříčí Jan Timotej Strýček ukazuje historický gobelín Útěk do Egypta. | foto: Dalibor Glück, MAFRA

Je to dlouhodobý plán a potrvá několik let, než vznikne alespoň malá sbírka. Pro Moravskou gobelínovou manufakturu, která udržuje víc než stoletou tradici, je to však pověstné světlo na konci tunelu.

Vedení radnice ve Valašském Meziříčí založilo zcela nový výstavní prostor – galerii moderní tapiserie. A hodlá jej zaplnit právě díly z místní gobelínky a pomoci jí k tomu, aby přežila.

„V následujících letech chceme jejich činnost výrazně podpořit, protože se jedná doslova o rodinné stříbro našeho města,“ uvedl starosta města Robert Stržínek. „Galerie je společný projekt, který bude vznikat postupně v horizontu následujících deseti až patnácti let.“

Město už vyčlenilo z rozpočtu na příští rok 410 tisíc korun. Stejná položka by se pak měla v rozpočtech objevovat pravidelně. Jaká u ní bude částka, dopředu dohodnuto není.

Předlohou historicky prvního gobelínu do nové sbírky je dílo malíře Mikuláše Medka nazvané Akce vlna. Tým tkadlen na něm začal pracovat už v průběhu prosince.

„Kromě toho jsme požádali o dotaci na přeshraniční spolupráci. Pokud ji získáme, můžeme objednat výrobu dalších dvou děl,“ dodala místostarostka Meziříčí Yvona Wojaczková.

Jejich předlohu vybrali na Slovensku v partnerském městě Čadca a jde o díla slovenských výtvarníků.

Ministerstvo zatím pomoct nedokázalo

Gobelínka volá o pomoc delší dobu, postupně se jí zabývalo několik ministrů kultury, ale bez konkrétního výsledku.

„Vždycky přijedou, nadchnou se – a tím to skončí,“ posteskl si před časem ředitel manufaktury Jan Strýček.

„Střídají se příliš rychle. Na něčem se domluvíme, ale než to stačí zrealizovat, z úřadu odcházejí,“ potvrdil krajský radní odpovědný za kulturu Miroslav Kašný.

V lednu má dojednanou schůzku s aktuálním ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem.

„Galerie je výborný nápad,“ upozornil Kašný. „Město tím udělalo velký počin jak pro zviditelnění gobelínky a toho, co dělají, tak taky pro její zachování.“

Také Zlínský kraj už objednal nové dílo skrze Muzeum regionu Vsetínsko. To získalo dotaci na nákup uměleckých děl a volba padla cíleně právě na tapiserii. Kraj nákup dofinancoval zhruba jednou třetinou.

Nová meziříčská galerie se má soustředit výhradně na moderní umění, tedy autory 20. a 21. století. Vznikne tak světově unikátní soubor, který bude k vidění v zámku Žerotínů. Gobelíny by předběžně měly zdobit komnaty třetího patra.

A město chce jít ještě dál. Až sbírka vznikne, pokusí se o její zařazení na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Nechtějí peníze na provoz, ale práci

Moravskou gobelínovou manufakturu založil v roce 1898 výtvarník Rudolf Schlattauer. O deset let později dostala jeho dílna status školy, což ji tehdy zachránilo před zánikem.

Za první republiky zažíval obor rozmach a s ním i řemeslo. Dílna měla dostatek zručných gobelínářek a zdejší díla byla ceněná v soukromých sbírkách. Až do 90. let minulého století je nakupoval i stát, vybavoval jimi sídla státních institucí nebo zahraničních ambasád.

„Stát považoval gobelíny za reprezentativní díla,“ upozornil před časem Strýček. „Dnes má velmi cenné sbírky, které ale nerozšiřuje, a dokonce neinvestuje ani do oprav.“

Po revoluci tady skončila výuka a nakrátko zavřeli také samotnou dílnu. Strýček, který zde působil od konce 70. let jako výtvarník, se s tím ale odmítl smířit a znovu ji otevřel jako soukromý subjekt.

Největším problémem gobelínky je to, že se snaží za každou cenu udržet řemeslo, a přitom na sebe musí vydělat. To jsou však snahy, které jdou proti sobě, a tak se ocitla znovu na pokraji krachu.

Je tady ale jeden zásadní rozdíl. Zatímco v 90. letech bylo možné výrobu obnovit díky zručných vazačkám a restaurátorkám, dnes už řemeslo umí pár lidí. A nemají, koho by zaučili.

„Praxe v takto specifickém oboru se přitom nabývá jen pomalu a pracně,“ vysvětloval Strýček.

Kromě výtvarného citu je nezbytná také trpělivost a zručnost. Hodiny odpracované na jednom gobelínu se počítají v tisících.

„Zachránit dílnu mohou jen zakázky. Oni nechtějí peníze na provoz, ale práci,“ upozornil Kašný.