Tak stabilní soubor jako ve Zlíně jiná divadla nemají, míní nový šéf

Kromě toho je Morávek také šéfem firmy, která uvedla na internetový trh několik progresivních portálů zaměřených na byznys, bydlení a jeho milované divadlo.

Všestranný umělec se vrací do známého prostředí, ve městě ani divadle se nemusí zabydlovat. Pražský rodák, jenž spojil svůj profesní i osobní život především s Brnem, působil ve zlínském divadle už v letech 1991–1995 jako jeho umělecký šéf a své vazby na Zlín nikdy nepřetrhal.

Spoluzakládal Zlínskou vyšší odbornou školu umění, byl jejím prvním ředitelem a učil rovněž na brněnské Janáčkově akademii múzických umění (JAMU), kde od února působí v roli rektora končící ředitel zlínské scény Petr Michálek. „Chci řídit divadlo tak, aby ředitelská změna byla tou nejmenší změnou,“ uvedl Morávek.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Vznikne interní projekt Kreativní inkubátor se zaměřením na dlouhodobou přípravu autorských představení. Tipy na konkrétní autory se tvoří, zatím mohu prozradit snahu oslovit výjimečného výtvarníka, hudebníka a divadelníka, zlínského rodáka Petra Nikla. Rád bych dostal do programu i novou hru Leopoldstadt, pod níž je autorsky podepsaný vůbec nejslavnější zlínský dramatik, dnes světoznámý britský scenárista Tom Stoppard.

V plánu mám rovněž změny formátu představení a chci vyzvat významné tvůrce, aby vytvořili původní inscenace pro všechny prostory, které divadlo nabízí. Budu hledat platformy spolupráce s uměleckými školami, Univerzitou Tomáše Bati a neoficiálními iniciativami mladých umělců.

Co všechno se po vašem odchodu ze Zlína změnilo?
Divadelní tvůrci, šéfové i publikum se dokázali transformovat stejně jako město. Jinými slovy, začalo se jít s dobou. Rozdíl nastal také v přístupu k řízení. Petr Michálek je typický moderní manažer, který celou scénu neřídí direktivně, své lidi inspiruje vlastní energií. Navíc na programu se stabilně vyjímají regionální autorské projekty, a co je velmi důležité, patří k nejnavštěvovanějším. Nejedná se tedy o tituly, které slouží nějakému zájmu, jsou to nejatraktivnější inscenace. K síle divadla patří také stabilita hereckého souboru. To jinde nemají.

Nestrhával pozornost více než soubor ředitel Michálek? Aktivně režíroval, napsal několik inscenací, třeba jeho dvoudílný kabaret, který si bere na paškál mluvčího Hradu Jiřího Ovčáčka, se stal národním hitem. Vydal knihu, zahájil politickou kariéru. To všechno dohromady budí dojem, diváky přitahovala jeho nepřehlédnutelná osobnost.
Ale to je přece primárně úkol divadelníka. Vlastní formulací otázky jste Petru Michálkovi v podstatě složil poklonu. Myslím si, že třeba v oněch kabaretech byl soubor mimořádně silný. Oba díly oplývaly perfektně vytvořenými charaktery postav a zkratkami. Pro mě soubor zářil, a pokud by neměl sílu, kterou právě zde předvedl, tak může být scénář vtipný a zábavný, jak chce, ale výsledek tak skvělý rozhodně nebude.

Odborná veřejnost však soubor nechválí. Poslední kritika se vztahuje k letošnímu festivalu Zaráz, k Šakalím létům nebo k inscenaci Dnes večer nevařím. Považujete kritiky za oprávněné?
Otevřel jste multiotázku. Nejprve upozorním na osobní zkušenost. Byl jsem nedávno v hledišti pražského Divadla na Vinohradech, kde zlínští herci představili hru Trnky a hvězdy. Jel jsem tam proto, abych viděl, jak si herci a inscenátoři povedou ve zcela jiném prostoru, kolik energie do hry investují. A byl jsem na soubor nesmírně hrdý. Přizpůsobil se prostředí, všichni aktéři hráli jako mistři, přitom zvolené téma není vhodné pro pražské publikum. Ale pozor, diváci jej přijali. Nečetl jsem ohlasy právě na toto představení, ale cítil jsem jasně, jak soubor rezonuje a lidé to zcela jasně a nepochybně vnímají pozitivně.

Přehlídka Zaráz, to je jiný problém. Tady máte v hledišti jen publikum složené z odborné veřejnosti. Nechyběl jsem u představení a letošní kritiku osobně vůbec nesdílím. Do Zlína přicházím s koncepcí dělat náročné divadlo, chci přispět k zařazení souboru mezi nejlepší v zemi. Místní publikum je schopné přijmout básnické tvary a rozumět i modernímu pojetí, ale je nutné mu to přednést pochopitelně, zkrátka lidsky. To je můj program. Takže jestli se ptáte, jestli mi půjde o to, aby celostátní reflexe byla lepší než nyní, tak ano.

Mezi sousedními divadly ze Zlína a Uherského Hradiště panuje rivalita a přispěl k ní i fakt, že se na zlínském repertoáru začaly objevovat hity, jež zaujaly na provinční scéně. Domníváte se, že toto je cesta kupředu?
Sázka na dramaturgii remaků souvisí podle mého soukromého názoru se způsobem, jak se divadlo chtělo vypořádat a nakonec se i vypořádalo s pandemií koronaviru. Vážím si toho, ale dosavadní program vnímám jako přechodný a nyní už není potřeba v něm pokračovat.

Přáním zlínského magistrátu coby majitele divadla je spolupráce s JAMU třeba formou angažmá jeho výrazných absolventů. Přispět k tomu má Michálek z nové pozice rektora. Máte zájem o tuto spolupráci?
Jednoznačně. Ostatně spolupráce už začala. Patrik Lančarič angažoval už dřív do chystané inscenace Bouře od Williama Shakespeara dva výrazné členy současného absolventského ročníku Janu Gorskou a Adama Kořána.

Bouře bude mít premiéru letos v říjnu a ve vaší režii.
Tuším, kam míříte, ale nepřicházím s osobními uměleckými ambicemi. Rozhodně nepůjdu ve šlépějích nikoho z bývalých ředitelů. Nemám tuto potenci a k divákům nebudu promlouvat jen já. Mám ambici přivádět mladé režiséry. Pokud jde o Bouři, ta byla na programu nové sezony ještě předtím, než jsem se rozhodl usilovat o návrat do Zlína.