V jednom klubu 38 let. Ladislav Maršík byl symbolem a duší hokejového Zlína

  10:06
Pro zlínský klub pracoval neuvěřitelných osmatřicet let. Hrál, trénoval a dělal i funkcionáře. Ladislav Maršík byl jedním ze symbolů hokeje v Baťově městě a pod stropem zimního stadionu je vyvěšený jeho dres. Navždy zůstane vzpomínkou na muže, který nyní ve věku 84 let podlehl těžké nemoci.

Ladislav Maršík byl jedním ze symbolů hokeje v Baťově městě a pod stropem zimního stadionu je vyvěšený jeho dres. Navždy zůstane vzpomínkou na muže, který nyní ve věku 84 let podlehl těžké nemoci. (leden 2025) | foto: RI OKNA Berani Zlín

„Laďa byl kovaný Zlíňák a spolehlivý, poctivý člověk. Jsem rád, že jsme spolu mohli dlouhá léta spolupracovat,“ říká bývalý dlouholetý hráč, trenér a manažer Zlína Zdeněk Venera.

„Vážím si toho, že jako asistent nikdy nešel proti hlavnímu trenérovi a choval se slušně. I jako sportovní manažer odvedl spoustu práce, staral se o administrativu, komunikoval s trenéry mládeže a dával dění v klubu řád.“

Na ledě ho nešlo přehlédnout. Ještě než se číslo 16 stalo ve Zlíně ikonickým díky Petru Čajánkovi, proslavil jej právě Maršík. Stejně jako Čajánek i on byl vždy srdcem týmu.

Byl rychlý, důrazný, nebojácný a vznětlivý. Když cítil nespravedlnost, dovedl se ostře pohádat s rozhodčím.

A taky dával góly. Ve žlutomodrém dresu s typickým písmenem G na hrudi jich nastřílel celkem 145. Zahrál si i za B tým československé reprezentace proti Kanadě a v roce 1968 byl jedním z lídrů týmu, který to dotáhl na šesté místo v nejvyšší soutěži. Pro Zlín to tenkrát byl famózní úspěch.

Hokej současného Zlína se mi moc líbí, říká legendární útočník Maršík

„Vím, že býval impulzivní. Jako trenér jsem ale tohle měl na hráčích rád, i když to někdy bylo za cenu zbytečných vyloučení. Je to ovšem lepší, než mít v kádru jen hráče, kteří působí, že je jim to jedno,“ popisuje Venera.

Maršík přitom do Zlína dorazil až ve 23 letech, kdy sem přestoupil z Brna. Rodák z Humpolce a vyučený strojní zámečník, který byl pak zaměstnaný jako montér v ZPS, asi jen těžko tušil, že ve městě nad Dřevnicí najde svůj domov.

„Z hokeje jsem měl největší radost právě v 60. letech, kdy hrála naše stará garda,“ vzpomínal po letech pro MF DNES. „Šlo o období, kdy Zlín šel hokejově nahoru. Stadion býval daleko plnější, než je teď. Radost jsem pochopitelně měl i z první bronzové medaile v roce 1985 a dalších úspěchů, které následovaly v posledních letech.“

Roky v pozici asistenta

Po skončení aktivní kariéry v roce 1977 plynule přešel do pozice asistenta trenéra A týmu. Dlouhých jedenáct let platilo: ač trénuje Zlín kdokoliv, k ruce má Maršíka.

S hlavním koučem Uhrem byl u historicky první zlínské medaile, bronzu v sezoně 1984/85. „Vynikající člověk a nejlepší kolega, jakého jsem kdy měl,“ vzpomínal na něj Uher.

Chybějí nám lídři, říká zlínská legenda Kožela o stavu místního hokeje

„Pamatuju si, že když dělal asistenta, běhával s námi dlouhé výběhy v kopcích nad zimním stadionem,“ líčí Venera. „I když už nehrál, byl to pořád výborný běžec a vytrvalec. Jako asistent měl za úkol hlídat, aby si nikdo nezkracoval cestu, a zvládal to neuvěřitelně. Chvíli byl v čele skupinky, chvíli nato vzadu a pak hned zase vpředu. Říkal jsem si, že má lepší kondici než spousta hráčů.“

Část ročníku 1987/88 byl Maršík i hlavním trenérem a poté přešel k mládeži. V 90. letech se stal sportovním manažerem a v letech 1995 a 1999 byl podepsaný pod stříbrnými medailemi. I tehdy však občas sestoupil na střídačku, když bylo potřeba.

„Láďo, jak ty to děláš“

Jako třeba na začátku prosince 1996, kdy u trápících se hokejistů Zlína skončil trenér Horst Valášek, který se před sezonou vrátil z konkurenčního Vsetína. Nahradil ho Eduard Novák.

Leškův dres vystoupal ke stropu a Zlín pak předvedl parádní hru

Ještě než se však ujal funkce, vedl Berany tehdejší sportovní manažer Maršík. Jen na jeden zápas, doma proti Českým Budějovicím. Zlín přejel Jihočechy jednoznačně 7:0, a když po zápase přišel Maršík na tiskovku, jeden z místních starších novinářů jen obdivně vydechl: „Teda Láďo, jak ty to děláš…“

V klubu skončil v roce 2001, kdy už mu chybělo pár let do důchodu. Tři roky poté se dočkal vyvěšení svého dresu na zimním stadionu a vstoupil do Klubu legend.

„Jsme asi jediný klub v republice, který má pod stropem dvě stejná čísla,“ usmál se Venera při připomínce, že stejné pocty se později dostalo Čajánkovi. „Laďa si ovšem tuhle poctu jednoznačně zasloužil. V historii hokejového Zlína má svoje velké místo.“

Autor: