Pletení na lucetu nebo jehlou. Liptálské vlnění ukázalo prastaré techniky

  15:42
Dřevěná jehla, dlouhá asi osm centimetrů a široká jeden, se noří mezi očka, jedno z nich podebírá a znovu s ním mizí. V rukách pletařky vypadá pletení jehlou jednoduše, jenomže není. Pradávné techniky, jako pletení jehlou, na kartičkách nebo lucetu, ukázal první ročník Liptálského vlnění.

Liptálské vlnění ukázalo prastaré možnosti zpracování vlny. Na snímku je organizátorka Dana Dorotíková (listopad 2023) | foto: Jan Salač MAFRAMAFRA

„Je to určitě pomalejší a pracnější způsob než běžné pletení na jehlicích. Možná i proto se přestal používat,“ uvažuje Dana Dorotíková, mladá žena, která Liptálské vlnění zorganizovala.

Jehla, kterou plete, je ze dřeva a zdobená. Vedle ní na stole leží další, různě velké a také úplně bílé. Ty jsou kostěné. Podstatné je, aby byly dokonale hladké a vlnu nezatrhávaly.

Jen o kousek dál sedí dívka u stavu a otáčí malými destičkami. Na každé z nich jsou dírky a jimi je provlečené vlněné vlákno. Z pohybů, které laickému oku připadají nepochopitelné, postupně vzniká několik centimetrů široký popruh se zvláštním vzorem. Jde o pletení na kartičkách, poměrně komplikovanou techniku.

Tenká šňůrka se zase dá uplést na lucetu. Připodobnit se dá k vidličce se dvěma zakulacenými hroty. Otáčí se v ruce a vlákna se přehazují přes hroty.

„Jsou to ještě předtkalcovské techniky. Vyráběly se tak věci denní potřeby, třeba spřádáním kopřiv,“ vypráví Dorotíková. Fragmenty pleteniny se dochovaly z doby starověkého Egypta, dodnes se jehlou plete ve Skandinávii, techniku používají i domorodé kmeny v jižní Americe.

V čase se techniky vyvíjely, přibylo vzorů nebo materiálů. „Když použijete vlnu, upletete na destičkách nebo hřebenu popruh. Z hedvábí můžete mít zdobnou čelenku.“

Rozdíl mezi klasicky upletenými ponožkami a těmi, které vzniknou při pletení jehlou, je znát. Starou technikou vznikne hutná pletenina, která se navíc používáním zaplstí. Když se prodře a udělá se v ní díra, nepouští očka. „Oděv byl majetek, který se dědil. Trvalo dlouho něco vyrobit, všechno se nosilo do rozedrání a pak se záplatovalo,“ popisuje Dorotíková.

Hračky, nádobí, domky. Žena kouzlí se dřevem a zachraňuje náročné řemeslo

Sama vlnu zpracovává od prvopočátku, tedy od chovu ovcí. Ty pak stříhá, vlnu pere, suší, barví barvivem z rostlin a spřádá na klasickém dřevěném kolovrátku. Odhadnout, jak dlouho trvá takto upravit vlnu z jedné ovce, ale nedokáže. „Čas neřeším, je to koníček, který dělám při práci. Někdy to jde od ruky, jindy ne a musím toho nechat. Těžko říct,“ směje se. Řemeslo propaguje na sociálních sítích na profilu Vlněná láska.