Zákazníci zatím nejsou ochotní zaplatit skutečnou cenu za práci, kterou řemeslníci do svých výrobků vkládají. Většina z nich to tedy dělá hlavně pro radost, z lásky k tradicím a je to pro ně jen přivýdělek k hlavnímu zaměstnání.
Každoročně koncem listopadu pořádají v Uherském Hradišti přehlídku Slovácko v tradici, na které se představuje mnoho výrobců z regionu, držitelů značky Tradiční výrobek Slovácka nebo ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje.
„Přehlídka svou vysokou návštěvností kolem 900 lidí během jediného dne může být opravdu důkazem a potvrzením, že o tyto výrobky či produkty zájem je a neklesá,“ uvedla Lenka Durďáková z pořádající organizace Region Slovácko.
Malí i velcí měli během této akce možnost se s konkrétními lidmi seznámit osobně, doslova „nahlédnout pod pokličku“ nejrůznějších řemesel, leccos si také vyzkoušet, nechat vysvětlit a také si něco s sebou odnést.
„Návštěvníci si chtějí odnést skutečně kvalitní a nadčasový produkt s přímou vazbou na region, produkt s příběhem, konkrétní osobou a rukama, které za tím stojí,“ upozornila Durďáková.
Obchůdek v Uherském Hradišti
Region Slovácko také provozuje prodejnu Tradiční výrobek Slovácka. Během turistické sezony zájem narůstá, naopak v předvánoční době zaznamenali nebývalý a neobvyklý pokles tržeb nejen v prodejně, ale i na e-shopu. Durďáková si myslí, že to je kvůli sílící konkurenci asijských internetových obchodů.
„Proti tomuto trendu je boj velmi složitý,“ posteskla si. „Zřejmě ještě nejsme natolik mentálně vyspělým národem, abychom si vážili sami sebe a práce lidí, kteří žijí kolem nás a vyrábějí skutečné a nadčasové skvosty. Bohužel se tímto podílíme na likvidaci vlastního trhu, a to je škoda.“
Jen málo lidových výrobců se však svým řemeslem dokáže skutečně uživit. „Velmi záleží na tom, zda řemeslo výrobce přímo živí, tam opravdu skutečná cena nastavena je,“ podotkla Durďáková.
Vánoční perníčkové šílenství. Přes den Irena Burdová prodává a v noci peče |
„Tam, kde je ve formě například udržení tradice po předcích ve volném čase, tam to je složitější. Za vše mluví příklad velikonočních kraslic. Pokud výsledná podoba zabere tři hodiny práce bez nákladů na materiál, pak je práce nezaplatitelná, to musíme být k sobě sami upřímní.“ Ví, o čem mluví, sama totiž velikonoční vajíčka zdobí tradiční technikou drátkování.
Morkovice na Kroměřížsku jsou mekkou košíkářství. Najdete tam i Košíkářské muzeum. Pochází odtud Radim Klímek, který se tomuto řemeslu věnuje už přes třicet let.
„Všichni moji strýcové a tetičky pracovali v podniku Zadrev, kde se vyráběly proutěné koše a košíky. Když se rozhodovalo, co budu po škole dělat, bylo to jasné. První rok na učňáku jsem si sice říkal: Ne, nikdy, ale podívejte, kam jsem se dostal,“ řekl jeden z posledních aktivních nositelů tohoto řemesla v regionu. „Ta práce mě naplňuje, baví mě komunikace s lidmi,“ uvedl.
Koš, který vydrží i třicet let
Své zboží prodává sám, bez prostředníků. „Mám tak zpětnou vazbu od lidí, co se jim líbí, o co je zájem, co by chtěli zlepšit,“ vysvětlil.
Na levné koše dovážené z Číny, Malajsie nebo Polska se dívá s despektem. „Nic to nevydrží,“ tvrdí košíkář. „Lidé pak chodí za mnou a chtějí to spravovat. Když vezmete koš ode mě, je sice o něco málo dražší, ale když se k němu budete chovat slušně, zůstane vám patnáct dvacet i třicet let.“
Patří mezi devět košíkářů v republice, kteří jsou schopní zajistit pro zájemce košíkářské kurzy. Rozhodně ale nedoporučuje dávat takový kurz někomu jako dárek.
Doškové chaloupky skanzenu v Rymicích ožily hanáckými vánočními tradicemi |
I on si všímá zvedajícího se zájmu o tradiční řemesla. „Žijeme v době plastové a lidé už toho začínají mít dost,“ poznamenal. „Všimněte si, když půjdete do obchodu, že čím dál víc maminek si nese na nákup proutěný košík. I na kolech mají proutěné košíky.“
Řezbář a soustružník Jiří Mahr má vystudovanou chemii a stará se o provoz a údržbu strojů ve třech továrnách. K práci se dřevem se dostal, když měl malé děti a vyráběl pro ně dřevěné hračky, třeba autíčka.
A také drobný nábytek, poličky, postýlky, luky a šípy. „Potom děti odrostly, ale mně láska ke dřevu od té doby zůstala,“ vysvětlil řezbář z uherskohradišťské místní části Mařatice.
Rozhodující je láska k řemeslu
Práci se dřevem ukazuje na akcích v hradišťském skanzenu Rochus, ve Slováckém muzeu nebo na Hodonínsku. Dílnu má ve sklepě svého domu v Mařaticích. Své výrobky prodává v komisi v obchůdku ve Slováckém muzeu nebo v infocentru na Masarykově náměstí v Uherském Hradišti.
Nedovede si ale představit, že by se touto prací měl živit. „Musel bych výrobu rozšířit a víc automatizovat, už by to nebyla tradiční ruční práce,“ zdůraznil. „Ta nikdy neobstojí proti strojům.“
Navíc je u tradičních řemesel prakticky nemožné říci si zákazníkovi o skutečnou cenu. „Pokud bych měl započítat veškerou práci a náklady, tak by dřevěné miska, kterou prodávám za 300 korun, stála 1 300 korun. To nikdo nedá,“ podotkl smutně.
Řemesla nenecháme umřít, rozhodli se na Valašsku. A zapojili děti |
„Dělám to jen z lásky k řemeslu. Snad by to bylo lepší v nějakém regionu, kde jsou vyšší platy,“ doplnil.
V Rakousku nebo Německu si podle něj této práce cení víc, dbá se tam na originalitu. „Udržují tam starý nábytek, vybavení domácnosti se dědí z generace na generaci,“ vysvětlil. „Je tam řada dílen, které se uživí.“
Navíc v posledních několika měsících zaznamenal zřetelný ústup zájmu. „Byl to špatný rok. Mám dojem, že po podzimních volbách se to zhoršilo a lidé se bojí budoucnosti,“ posteskl si.
Kukuřičné figurky lidé kupují ve velkém
Přesně naopak to má Marie Bilíková z Babic, která vyrábí figurky ze šustí a z tohoto materiálu plete i košíčky. „Před Vánoci i před Velikonoci bývá zájem vždy větší. Ale shodly jsme se s kolegyněmi, že letos se snad lidé zbláznili a vykupují figurky ve velkém,“ řekla Bilíková.
Ke kukuřičnému šustí se dostala v letech, kdy pracovala ve Slováckém muzeu. „Udělala jsem si kurz na tkaní ze šustí a výrobu figurek a od důchodu jedu naplno,“ usmívá se. „Je to hlavně zábava, ale přivýdělek potěší.“
Žádný velký byznys to však není. Jednu figurku prodává třeba za stokorunu. Přitom jen připravit materiál zabere ohromnou spoustu času. Každý rok Bilíková „odšustí“ v průměru osm tisíc kukuřičných klasů. Od sbírání má odřené ruce.
U hlíny hodíte svět za hlavu, líčí keramičky. Popularita jejich dílen stoupá |
Důležité je také správné počasí, listy mohou navlhnout, zčernat a zplesnivět. Někdy kukuřici sklidí kombajn dřív, než je stihne posbírat. Pak se musí listí vymáchat v teplé vodě, nechat okapat, dlouho sířit, aby se zbavilo plísní, pak zase usušit. Je to náročný proces.
„Ráda rozdávám radost. A hlavně tady lidem na Slovácku. Spousta z nich jsou mí známí a nebudu na nich přece rýžovat,“ pokrčila rameny autorka.
I ona své řemeslo předvádí v parku Rochus a dělá tam kurzy, o které mají ženy poměrně velký zájem. Učila zájemkyně také tkaní ze šustí. „To je ještě více zapomenuté řemeslo, které se už nikdo ani nechce naučit a spěje k zániku,“ zdůraznila.
Tkaní ze šustí je umírající řemeslo
Jde o výrobu košíčků a dalších drobných domácích doplňků utkaných z provázků, které jsou „ušoulány“ z kukuřičného listí. Z těchto provázků se vyrábějí malé košíky, dózy, kabelky, prostírání nebo třeba různé dekorace.
Jednou z mála dalších žen, které se této technice věnují, je Ivana Michálková. Naučila se to stejně jako Marie Bilíková od Rozálie Blažkové z Osvětiman. A i pro ni je to spíše poslání a koníček, nikoliv hlavní výdělek.
Tkaní ze šustí je velmi pracná činnost náročná na zručnost a trpělivost. Výroba jednoho malého košíčku nebo prostírání na stůl Michálkové zabere sedm i osm hodin. „Pak ho prodávám za 380 korun. Ale copak byste dali třeba jen pětistovku za jedno prostírání na stůl?“
