Potíže začaly, když chlapec, říkejme mu Pavel, nastoupil do školy. Do té doby ho nenapadlo skočit do silnice, když právě jede auto. Nebo opalovat hořící sirkou okraje záclony. Ani balancovat na zábradlí balkonu ve druhém patře. Jenomže potom už ho podobné věci napadaly stále častěji a problémy s chováním rostly zároveň s ním.
„Dlouho nám nedocházelo, že to není ojedinělý úlet, ale že se chová nebezpečně skoro pořád,“ vypráví Pavlova maminka.
Příběh jejího syna pokračoval zhoršujícím se prospěchem ve škole, rvačkami a záškoláctvím. Ilustruje situaci, s níž se dnes potýká stále více rodin. Nárůst potíží pozorovali odborníci několik posledních let. Situaci pak zásadně zhoršila letošní omezení spojená s koronavirovou pandemií.
„Výchovných problémů v rodinách je víc. Děti si během lockdownu zvykly na život bez povinností a stereotypů spojených se školní docházkou,“ potvrdila vedoucí oddělení sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) zlínského magistrátu Marie Semelová.
Co rodiny do té doby zvládaly s obtížemi, to se stalo neudržitelným. V praxi teď zlínský OSPOD častěji řeší děti, které odmítají chodit do školy, ve stále nižším věku experimentují s návykovými látkami a roste i jejich agresivita.
V tuzemsku existuje propracovaná síť odborných zařízení, která s takovými dětmi pracuje. Jenomže než se na dítě dostane, mohou se problémy prohloubit. Paradoxně v nich totiž ubývá kapacit, zatímco dětí je více.
Středisko výchovné péče je v problémech
Na to, že se systém zadrhává, upozorňovaly už před nástupem koronavirové pandemie dětské domovy. Do nich přicházejí děti, které potřebují vysoce odbornou péči. Bez ní chod domova, který má primárně nahradit dětem bezpečí rodiny, hodně narušují.
Jenomže v odborných zařízeních není dost míst. Podobnou situaci nyní řeší také zlínské Středisko výchovné péče (SVP). Poskytuje pobytovou i ambulantní péči a specializuje se na děti, které mají poruchy chování. Zdejší tým tvoří odborníci na psychologii, speciální pedagogiku, etopedii a sociální práci.
Ročně zařízením projde v průměru 200 dětí a jejich rodiny. Na pobytovém oddělení se vystřídá kolem čtyřiceti klientů. Okamžitá kapacita je osm lůžek a pobyt trvá zhruba dva měsíce.
Rodinám, které mohou situaci zvládnout, aniž by se rozdělily, poskytují odbornou pomoc a podporu. Využít ji mohou opakovaně. Zároveň je středisko tím, kdo navrhuje případnou další péči specializovaných institucí.
Vlivem organizačních změn, které nařídilo ministerstvo školství, ale nedávno přišlo zlínské SVP o místo pro jednoho pedagoga. V jedenáctičlenném týmu je to citelná změna. Vzápětí přišla informace, že si mají zajistit část peněz na provoz.
„Jsme státní, zasíťovaná organizace a stát řekne ‚sežeňte si na nájem‘, to se mi zdá absurdní,“ říká Petr Molitor ze Střediska výchovné péče Zlín.
Kapacita pobytových míst ve Zlíně je minimální
Středisko sídlí v budově města, které ji pronajímalo za symbolickou jednu korunu. „To už ale není možné a nájem činí přes osmdesát tisíc korun ročně. A my teď, když máme o kolegu méně, máme shánět sponzory, jednat s obcemi a psát projekty, abychom zajistili peníze,“ popsal Molitor.
Zároveň má obavy, aby stát v rámci snahy ušetřit zařízení nezrušil.
„My bychom naopak vítali navýšení kapacity, těch osm míst pobytových je ve Zlíně naprosté minimum,“ upozornila Semelová. „Diagnostika, kterou dělají ve SVP, je pro nás zásadní. My ji nutně potřebujeme, ale do diagnostického ústavu nám přijmou jen minimum dětí,“ vysvětlila.
Ministerstvo však, navzdory situaci, které teď zlínské SVP čelí, takový scénář odmítá. „Vnímáme potřebu navýšení kapacit v preventivní péči jako nezbytnou. Stejně tak jejich dostupnost,“ ujistila mluvčí ministerstva školství Aneta Lednová.
Cílem je, aby ambulantní služby v co největší míře nahradily dlouhodobou ústavní péči.
Problém je potřeba podchytit od začátku
Jejich potřebnost dokládá i ministerská statistika. Zatímco ve školním roce 2010/2011 měla SVP v zemi 8 064 klientů, ve školním roce 2019/2020 už jich bylo 14 919. Počty z minulého roku poznamenaného koronavirovou krizí ještě k dispozici nejsou.
Rodiče se na SVP mohou obrátit přímo a nečekat, až jejich potomka povede v patrnosti sociální odbor. Udělali to i rodiče Pavla. Protože se vše odehrálo už před šesti lety, přijalo středisko jejich syna prakticky hned.
„Když se problém podchytí na začátku, bývá prognóza u těch dětí velmi dobrá,“ říká Semelová.
Dnes je však zájemců o umístění dítěte na pobytové oddělení tolik, že by rodina v případě zlínského SVP čekala dva až tři měsíce v pořadníku. Pobyt ve středisku Pavlovi mimo jiné pomohl zjistit dvě zásadní věci. Že svět funguje podle pravidel a že je manuálně šikovný. Našel tak něco, na čem může stavět lépe než na putování z průšvihu do průšvihu.
Střediska, která mají i pobytové kapacity, jsou ve Zlínském kraji dvě, kromě Zlína ještě ve Valašském Meziříčí. Pobytová péče cílí na vážnější případy, kdy je nutné, aby dítě na čas změnilo prostředí. Další SVP je v Kroměříži, Bystřici pod Hostýnem, Uherském Hradišti a Uherském Brodě. Ta nabízejí ambulantní péči, případně stacionář. Primárně se starají o děti, které mohou dál zůstávat v rodině.