Kniha nazvaná „Nová škola“ v meziválečném Československu ve Zlíně: Ideje, aktéři, místa se vrací k mimořádně zajímavému příkladu snah o reformu školství, jejímž srdcem byl baťovský Zlín.

Její autoři Tomáš Kasper a Dana Kasperová, kteří působí na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, věnovali tři roky analýze zlínských pokusných škol. Výsledky svého výzkumu vtělili do zmíněné knihy.

„Ukázalo se, že zlínské pokusné školy nebyly fenoménem jen československým, ale zcela jistě mezinárodním,“ říkají oba autoři.

Jak to myslíte?
Meziválečný Zlín, místo reformy „moderního života a práce“, byl po roce 1929 jedním z hlavních center československé školské reformy. Do Zlína jezdili na hospitace nejen učitelé z Čech, Moravy a Slezska, ale i ze Slovenska a ze zahraničí – z bývalé Jugoslávie, Bulharska, Rakouska, Německa či ze Spojených států amerických. Reforma dnešního 1. a 2. stupně na veřejných školách (tehdy obecných a měšťanských) byla v meziválečném Zlíně velmi intenzivní. Zlínská školská reforma je dodnes příkladem, že je možné školskou reformu úspěšně plánovat i realizovat.

Jak ve zlínské reformní škole výuka probíhala a v čem byla jiná než na běžných školách?
Učitelé dokázali zaměřit vyučování na řešení promyšleného systému problémů a projektů blízkých životu dětí a ušitých na míru věku a schopnostem dítěte. Žáci řešili projekty, naučili se plánovat a rozdělit práci na zadaných úkolech. Byli vedeni k samostatnosti, zodpovědnosti i ke spolupráci. To vše je mělo připravit na občanský i profesní život v meziválečném demokratickém Československu.

Jací pedagogové ve Zlíně byli?
Na zlínských školách učili zejména „běžní učitelé“. Mimořádní byli v „zápalu“ ohledně reformy školního vyučování. Učitel zlínské reformní školy musel být otevřen neustálé revizi vlastní práce, zkušenostem kolegů a podnětům ze samostudia. Práce učitelů zlínských pokusných škol tak byla náročná. Dostávalo se jim však podpory v dalším vzdělávání či studijních cestách, a to i do zahraničí.

Jak byli finančně ohodnoceni?
Jelikož bylo zřizovatelem škol město Zlín, v jehož čele stál Tomáš Baťa a poté osobnosti propojené s firmou Baťa, bylo i snahou firmy Baťa, aby materiální stránka pokusných škol a finanční zabezpečení učitelů bylo dostatečné. Finanční podpora pro učitele zlínských pokusných škol přicházela přes tzv. Spolek rodičů, v jehož rámci jim byly vypláceny mimořádné odměny. Mnohdy v nemalých, velmi motivujících částkách.

To odlišovalo reformní zlínské školy od jiných reformních škol v tehdejším Československu (tři pokusné školy vznikly v roce 1929 ve Zlíně, Praze a Humpolci – pozn. red.), které se potýkaly s finančním podhodnocením učitelů a problematickým materiálním zajištěním při ověřování zásad reformně–školské práce.

Bylo vybavení škol lepší, než bývalo běžné?
Jak již bylo řečeno, zlínské školy se těšily mimořádně štědré podpoře firmy Baťa. Firma financovala stavbu školních budov a přispěla na jejich vybavení. Zprostředkovaně podporovala také platy učitelů. Zlínské pokusné školy proto byly vybaveny tiskařským strojem pro žákovský časopis, bohatou žákovskou knihovnou, učebními pomůckami. Nemluvě o moderním architektonickém a stavebním provedení škol – včetně hřišť, tělocvičen, ale i bazénu a v zimě kluziště. Zlínské školy byly po materiální stránce nadprůměrně vybavené ve srovnání se zbylými pokusnými školami či běžnými školami tehdejšího Československa.

S jakými problémy se zlínské reformní školství potýkalo?
Učitelé ve Zlíně byli stavěni před složité otázky dělení žáků do pracovních skupin, aby vyučování rozvíjelo jak žáky nadané či bystré, tak i žáky v jistém pohledu pomalejší v učení a ve školní práci. Řešili rovněž problémy spojené s nutností vzdělávat žáky systematicky, když byl kladen důraz na mezipředmětové pojetí učební látky, jež do jisté míry formální systém poznatků vylučuje.

Zlínské pokusné školy neřešily odliv žáků na víceletá gymnázia, a tak v mnoha ohledech byly školami, kde sociální rozrůzněnost žáka byla značná, a učitelé proto museli zvládnout jak psychologickou (osobnostní), tak i sociální různorodost žáků.

Zasahoval nějak Tomáš Baťa, potažmo Jan Antonín Baťa, do života škol? Ovlivňovali například obsah učiva?
Město, v jehož čele stál Tomáš Baťa a později lidé blízcí firmě Baťa, uplatňovalo v chodu a zaměření škol, v diskusi s učiteli svůj vliv. Ten bychom mohli vymezit pojmy jako pokrok, nezlomná důvěra v techniku a zásady racionalizovaného chodu práce (tedy i učení). Ani Tomáš Baťa, ani J. A. Baťa či kdykoliv jiný nemohl ovlivňovat učivo, neboť jej vymezovaly osnovy, jež byly závazné pro všechny veřejné školy v republice. „Duch a chod“ školy však podléhal náladě Zlína. To se ukazovalo konkrétně například ve snaze upravit obsah vyučovací látky s ohledem na region, v němž žáci žili.

Navštěvoval některý z bratrů reformní školy ve městě? A co je k tomu vedlo?
Ano, oba do zlínských pokusných škol pravidelně chodili a jejich kontakt s učiteli nebyl pouze formální či vedený přes ředitelství škol. Měli nemalý zájem na reformě veřejného školství ve Zlíně, které ze značné části chápali jako přípravu právě pro „baťovské školství“ a pro život v „novém Zlíně“ – ve městě modernity, prosperity, ale i výrazné firemní disciplíny.

Bylo něco, co vás při výzkumu překvapilo?
Věděli jsme, že zlínské reformní školy kladly značný důraz na tzv. aktivní učení a na výchovu občana k hodnotám demokratické společnosti. Přesto bylo velmi zajímavé sledovat, jak učitelé zlínských škol neustále zdůrazňovali význam všeobecného základního vzdělání jako opory, na níž bude člověk stavět jak ve svém dalším vzdělání, tak i po celou dobu svého budoucího života.

Učitelé si neustále kladli otázku, co a jak je nutno dítěti ze systému vědeckých oborů či školních předmětů předávat. Ptali se, jaké jsou možnosti paměti žáka, jaké jsou možnosti jeho logického uvažování, aby mnohé pojmy pochopil a sám si je byl schopen vyvodit ze situací a problémů, jež řešil.

A to si můžeme ze zlínských reformně školských pokusů vzít i dnes?
Určitě ano. Jedná se o velmi moderní principy učení i samotné výuky. Když si uvědomíme, že veškeré vzdělávací úsilí žáků mělo mít užitek pro rozvoj demokratické československé meziválečné společnosti, pak se dostáváme k požadavkům na podobu reformy školy, jak zaznívají dnes. Škola, která dokáže vzdělávací cestu v značné míře odvodit ze schopností a zájmů dítěte a z podstatných otázek jednotlivých vyučovacích předmětů, je školou, která dává žákovi prostor a zároveň jej vede a klade na jeho vzdělávací úsilí značné nároky. Je to kombinace svobody, zodpovědnosti a důstojnosti žáka.