„Nemocniční kaplan je mezinárodně užívaný termín. Může zahrnovat muže i ženy ze všech církví a náboženských společností registrovaných v ČR, může to také být laik, kněz či řádová sestra,“ říká. „Při poskytování duchovní péče v nemocnici to může působit zavádějícím způsobem, protože v katolické církvi kaplan rovná se kněz. Nemocniční kaplan nemusí být nutně kněz,“ líčí Kadlčíková v rozhovoru pro MF DNES pořízeném ještě před vánočními svátky.

Proč jste se touto cestou vydala?
Vnímala jsem to jako povolání ke službě církvi. Oslovila mě paní doktorka Marta Hošťálková, která má na starost nemocniční kaplany v Arcidiecézi olomoucké. Věděla, že jsem studovala na teologické fakultě a znala mého manžela, který už byl tehdy nemocničním kaplanem. Věděla, že jsem původní profesí sociální pracovník a mám zkušenosti v práci s lidmi. A to, že jsem pokřtěná až v dospělosti, hodně ovlivnilo přijetí této nabídky.

Profese sociálního pracovníka vám v pozici nemocniční kaplanky pomáhá?
Když se na studium dívám zpětně, vidím, že mi to dalo obrovský základ pro tuto službu. Probírali jsme, jak komunikovat s lidmi s demencí, se zrakovým postižením a podobně. Mohu se na člověka podívat ze širšího úhlu pohledu.

Těšíte se na Vánoce?
Moc. Je to období, kdy se setkáváme jako rodina, připomínáme si narození Ježíše Krista. Naše děti to počítaly a zjistily, že už třicet let se takto celá rodina na Vánoce scházíme. Máme betlémské světlo, manžel peče kapra, všichni se zapojují do výroby salátu, jsou napečené perníčky. Jsou to klasické svátky.

Váš manžel je také nemocničním kaplanem ve zlínské nemocnici. Jdou tak psychicky náročné profese v rodině skloubit?
V práci se potkáváme minimálně, pouze ráno a během oběda. A pak máme pravidlo při sdílení pracovních záležitostí, že v okamžiku, kdy je toho přespříliš, tak jeden nebo druhý řekne „Už nechci mluvit o práci“, čímž debatu ukončíme. Na druhou stranu má takové manželství obrovskou výhodu, protože manžel přesně ví, co tato práce obnáší.

Co Vánoce v nemocnici?
Ty jsou pro mě velmi specifické. Na jedné straně jsou tady lidé, kteří vědí, že na Vánoce půjdou domů, a vy vidíte rozzářené obličeje. A pak jsou ti druzí, kteří třeba přišli o své blízké, jsou sami a my je pak intenzivněji můžeme doprovázet.

Jak to vypadá?
Je to individuální. Ale prožívání doby vánoční může být podpořené tím, že jim můžeme podávat svaté přijímání. Mohou to být smutné okamžiky, kdy lidé řeknou: Nejsem s rodinou, ale nikdy bych doma neměla možnost každý den přistupovat ke svatému přijímání. Mnozí si v tom tedy nacházejí i to pozitivní.

To jsou věřící pacienti. A ti ostatní?
Tam hledáme během rozhovorů zdroje opory a toho, co mají rádi. Hodně používáme reminiscenci, kdy se pacient ve vzpomínkách vrací do dětství a k tomu, jak prožíval Vánoce. Je to krásná metoda.

Udílení svátostí mnohdy dokáže vrátit ke zdraví, říká nemocniční kaplan

Bohoslužby se zde neslouží, co však další křesťanské zvyky?
Kapli tady nemáme, to je pravda, ale už je v plánech nakreslená. S pacienty se kolem Vánoc setkáváme na pokoji, zpíváme písně, které se pojí k rorátům, nosíme vánoční přání. Jedna dobrovolnice nám každý rok daruje vlastnoručně vyrobené andílky, které můžeme darovat dál. A anděla přijímají i lidé, kteří se nehlásí k žádnému náboženství, ale věří, že je chrání anděl strážný.

Zlínský kraj je hodně religiózní. Je zájem o služby kaplana větší?
Lidé tady chtějí ve velké míře přijímat svátosti. U kolegů v jiných částech republiky je to spíše o lidském doprovázení.

Fotogalerie zobrazit 2 fotografie

Potkáváte se i s pacienty v poslední fázi života. Co jim nabízíte?
Je to setkání člověka s člověkem. Naším úkolem je hledat pomyslnou záchrannou síť. Někdo se rád setká se svým knězem z farnosti, domlouváme také setkání se známým přes videohovory. Hledáme cesty v lidských setkáních. Naše povolání je kreativní. U každého hledáme to, co by mu udělalo radost a co by ho podpořilo.

To asi někdy není jednoduché.
Není, ale my v první řadě nasloucháme. Pak zjišťujeme, že někomu udělají radost fotografie, někomu hudba, někdy se společně podíváme na Google Maps a pacient vidí svůj dům, který už dlouho neviděl, nebo známou ulici.

Není naslouchání právě tím nejčastějším, co pacient chce?
Je to podstata naší práce.

Volají si vás pacienti i kvůli modlitbě?
Také, ale v drtivé většině můžeme poskytnout bezpečný prostor pro sdílení emocí a obav, ale i toho, co je v životě dlouho trápí. Mnozí pojmenují neutěšené rodinné vztahy nebo přílišnou psychickou zátěž při péči o své blízké, která se podepsala na jejich zdravotním stavu. Také říkají, že jim nikdo nenaslouchá. Můžeme být tedy těmi, kteří naslouchají.

Otec i syn nemocničními kaplany. Mnozí nás vnímají jako černoprdelníky, říkají

Svěřují vám něco, co nikomu nemohli z různých důvodů říct?
Když jste to teď pojmenovala, tak si uvědomuji jejich častou větu: Toto jsem ještě nikdy nikomu neřekl. Říkají to lidé, kteří rekapitulují svůj život, kteří se dozvěděli závažnou zprávu o svém zdravotním stavu, jsou před koncem života a ve chvíli, kdy je to pro ně šok, protože nemoc za krátkou chvíli pokročila.

Na jaké oddělení docházíte?
Každý z kaplanů má své kmenové oddělení, kam dochází pravidelně. Pro mne to je interna, kde jsou lidé s akutním onemocněním nebo ti, u nichž se v rámci došetření zjistí, že se jedná o onkologické onemocnění. Mohu je doprovázet po celou dobu – od sdělení diagnózy přes všechna oddělení s akutní léčbou včetně ARO až po operaci. Jsem svědkem mnoha uzdravení.

Takže to není vysloveně smutná práce?
Zakoušíme smutek, to ano. Ale neřekla bych, že práce je smutná. Je bohatá tím, že jde o hluboké setkání člověka s člověkem.

Potřebujete sebeočistu?
Nedokážu si představit, že bych nepřistupovala ke svátostem. A pomáhají mi i vztahy, kdy se mohu obrátit na kolegu. Zároveň se také vzděláváme v sebepéči a komunikačních dovednostech. Pro mě je sebepéče rozvoj dovedností.

NEMOCNIČNÍ KAPLANKA: Lidé mají stále předsudky, o bohu přitom mluvit nemusíme

Dokážete si udržet odstup?
Je v pořádku, když emoce sdílíte. I emoce patří do doprovázení, stane se i to, že oči máme plné slz. Nosím si s sebou některé pacientské příběhy. Jsou to často velcí učitelé. Procházejí procesem, kdy jim byla stanovena závažná diagnóza, přehodnocují své priority, přitom mě zvou do tohoto procesu a díky tomu vnímám, co je v životě důležité. Utrpení na tělesné i duševní úrovni nesou mnozí s velkou statečností.

Když se během práce setkáváte s příbuznými pacientů, je to s nimi složitější?
To záleží od situace. Když doprovázíme rodiče, kterým zemřelo miminko v porodnici, je to pro mě nesmírně těžká situace. A pak jsou situace, kdy jsme přizváni do obav, zda se rodina správně rozhodla v záležitosti léčby blízkého ve chvíli, kdy se dostal do stavu, kdy se nemůže vyjádřit k poskytované zdravotní péči. Věnujeme se tématu tíhy rozhodnutí. Pro jednu paní jsme zprostředkovali etické poradenství.

Nepomohlo by pacientům, kdyby kaplani byli více zapojení do jejich léčby?
Zavádí se koncept hodnotové anamnézy, kdy tyto hodnoty může u pacientů mapovat i kaplan. Patří tam například informace, že pacient chce závěr života strávit doma, jaké hodnoty jsou pro něj důležité a jak se odrazí v plánu péče, že důstojné dožití pro něj znamená, že nebude na JIP, ale doma s rodinou. A že je pro něj důležité pohovořit si s knězem a chce vědět, jak na tom se zdravím je, protože potřebuje znát informace. Dlouhá léta to bylo tak, že pacienti slyšeli jen to, co se rozhodl lékař říct. Teď už máme zdravý přístup a lékaři, kteří vyšli z lékařských fakult, mají výuku stran paliativní medicíny i komunikace. Jejich přístup k této oblasti je naší nadějí.