„Byl to obrovský šok, ale pozitivní šok. Absolutně jsem to nečekala, vlastně vylučovala,“ řekla Jarcovjáková.
Ve Zlíně je do 17. listopadu k vidění výstava její tvorby v Kolektivním domě. Nechybí ani dílo jejího otce Vladimíra Jarcovjáka, který pocházel ze Zlína. Jarcovjákovi patřili za první republiky k nejvýznamnějším místním rodinám a stavební firma Josefa Jarcovjáka, Libušina dědečka, byla jednou z největších ve městě.
Postavila tady přes 200 domů. Mezi nimi i rodinnou vilu na nároží ulic Kvítková a Lešetín II (dnes sídlo IT společnosti AV Engineering), kde podnikatel žil a Libuše Jarcovjáková tady strávila část svého dětství. Když fotografka nedávno přijela do Zlína na besedu, která se konala v rámci doprovodného programu výstavy, navštívila i tuto vilu.
Jaký to byl pocit?
Velmi sentimentální. Vila zvenčí vypadá moc krásně a je hezky renovovaná. Vevnitř kromě schodiště nezůstal kámen na kameni, nicméně je to pořád i pěkný prostor. Kdyby se nerekonstruovala na konci 80. let, ale o něco později, možná by původních prvků zůstalo více. Škoda, byl to moc zajímavý interiér. I tak jsem si dobře vybavila místa, kde jsem s babičkou bydlela a trávila spoustu prázdnin.
Mrzí vás taková proměna?
Prostor zcela změnil svůj účel. Nejde o obytnou vilu, ale firemní kanceláře. Je to pochopitelné. Je to ukázka toho, co nová doba potřebuje a jak se ve prospěch nového zbavujeme starého. Spíš pro mě byl smutný pohled venku na okolí. Současná zahrada je čtvrtinová, možná ještě menší, a chybí vzrostlé stromy, které tam byly.
Rodina JarcovjákůLibušin dědeček Josef Jarcovják byl v éře první republiky ve Zlíně známý a velmi úspěšný stavitel. V roce 1919 se oženil s dcerou posledního zlínského sládka Marií Janáčkovou a ve 20. letech založil vlastní stavební firmu. Postavil přes dvě stě domů, rodinné i činžovní, továrny, školy i další veřejné budovy. Po druhé světové válce však přišlo znárodnění a firma ukončila činnost. Tatínek Vladimír Jarcovják patřil k nejvýraznějším osobnostem českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století. Byl žákem a později spolupracovníkem malíře Emila Filly. Spolu s dalšími jeho žáky vytvořili uměleckou skupinu Trasa. Typická pro Jarcovjáka byla abstraktní tvorba, experimentoval a kombinoval různé výtvarné techniky. |
Ty stromy pro vás znamenaly útočiště?
Byla tam překrásná magnolie. Nádherně kvetla a měla korunu, ve které se dalo sedět a číst si. A pak tam bylo pár ovocných stromů s mými milovanými hruškami. Zralé plody padaly na cestu a sloužily mi jako velké překážky při mých jízdách na kole. Jezdila jsem lešetínskými uličkami a po naší zahradě, dělala jsem různé dovednostní jízdy, kdy jsem se proplétala mezi stromy a pergolou, přejížděla přes klouzavé rozmačkané hrušky a zkoušela smyky. Pozemek zahrady byl obrovský, sahal od Kvítkové až k železniční trati. Byla tam spousta útočišť, kam mohl člověk zalézt, a celý den o něm nikdo nevěděl.
Takže jste se usadila na větvi stromu a četla si?
Vždycky jsem hodně četla. Zdrojem byly zpočátku knihovny mých sestřenic a bratranců, ale když mi to nestačilo, chodila jsem do zdejší městské knihovny, kam jsem se přihlásila na léto. Bylo moc hezké tam zabrousit a vypůjčit si pár knih. Vlastně jsem ani moc nepotřebovala dětskou společnost, vystačila jsem si s těmi knihami sama.
Nebyly to příliš klidné prázdniny?
Ano, mívala jsem je docela klidné. Jen když přijeli bratranci a sestřenice, tak to bylo divočejší. Ale oni pak zase odjeli někam dál a já se vrátila k tomu svému rozjímavému životu, který jsem vždycky tak trochu potřebovala.
A později? Vracívala jste se do Zlína?
Málo. Skončilo to prodejem vily, což bylo v roce 1987. Můj vztah ke Zlínu se tím přerušil. V té době už jsem navíc žila v Berlíně. Později jsem sem jezdila jen za nějakým konkrétním účelem. Například v roce 2014 kvůli výstavě mého tatínka, nebo když jsem měla přednášku na zlínské univerzitě pro ateliér fotografie. Spoustu míst už poznávám jen pracně, město se neuvěřitelně rozvíjí. Pokaždé, když přijedu, cítím tady moc příjemnou atmosféru.
Vypila pět rumů a nespadla na zem. I proto dělníci Jarcovjákovou vzali |
Proč se musela rodina rozloučit s vilou, kterou vystavěl váš dědeček?
Dědeček to měl po nástupu komunistů k moci hodně těžké. Byl odsouzený a uvězněný kvůli milionářské dani. Přišli o všechno, ale měli alespoň štěstí, že v tom domě mohli zůstat a dožít. Jiným vzali i střechu nad hlavou. Bohužel dědeček po návratu z kriminálu velmi brzy zemřel na následky věznění. Babička už si pak nepřála nic jiného, než aby se ten dům prodal, protože ho nezvládala a padal jí na hlavu. Přesto tam byla do posledních let svého života.
Váš dědeček, stavitel Josef Jarcovják, patřil k významným zlínským osobnostem a ke zdejší podnikatelské elitě. Nástup komunistů musel být pro rodinu šok. Pád z elity na okraj. I abstraktní umění, které tvořil váš otec, v tehdejším komunistickém Československu živořilo na okraji uměleckého světa. Ovlivnilo to vaše směřování?
Cestu mi razil táta, který nesplnil dědovo přání, aby se stal stavebním inženýrem, projektantem nebo architektem. Už jako mladý projevil obrovský výtvarný talent a vydal se uměleckým směrem. Nejprve byl součástí okruhu zlínské baťovské Školy umění a pak přišel do Prahy, kde studoval u Emila Filly. Žil uzavřený v ateliéru a tvořil. Já jsem pro něj byla excentrická divoženka. Jen velmi těžko přijímal můj způsob života.
Takže to s vámi měl těžké?
Byl hodně autoritativní a já jsem na to reagovala systematickým odporem a neuznáváním autorit. Hodně jsme spolu bojovali a až v těchto letech si uvědomuju, jak to pro něj se mnou bylo hrozně moc těžké. Myslím si, že teď už by byl na mě hrdý. Jsem ráda, že ke konci života ještě zažil začátek toho mého průlomu. Hodně ho to překvapovalo, ale snad cítil zadostiučinění.
Intimní, osobní, živé, opravdové, syrové, přirozené a bezprostřední a z většiny černobílé snímky Jarcovjákové, soustředěné zejména na lidi a město, nejprve objevili v zahraničí a až v jejích 72 letech v tuzemsku. (27. října 2024)
Znalci fotografie vás uznávají už řadu let, ale až po nominaci filmu Ještě nejsem, kým chci být na Oscara jste se ze dne na den stala celebritou. Jaké to je?
Je to dlouhý proces a jsme teprve na začátku. Čeká mě teď kvůli filmu třítýdenní promo cesta do USA, jedu do New Yorku a Los Angeles. A to si teprve užiju, protože zjistím, co to obnáší přemlouvat volitele, zvát je do kina, mluvit a mluvit. To je přesně věc, kterou bych si klidně raději ušetřila, ale patří to prostě k tomu. Film byl už snad na 200 festivalech, je v distribuci řady evropských televizí, dostávám ze světa spoustu ohlasů.
V čem je film výjimečný?
Má vícero inspiračních vrstev, tedy několik důležitých rovin. Jednak je to dokument o dvacátém století v různých zemích a režimech. Pak také ukazuje určitý životní postoj. Žijete relativně na okraji, kde o vás vůbec nikdo nic neví, a vy si z nějakých vnitřních pohnutek pořád vytváříte archiv stovek fotografií. Pořád se tomu oboru věnujete jako posedlý, aniž byste měl jakoukoliv naději, že z toho jednou něco bude. A pak to najednou naprosto nečekaně přijde. To je inspirativní moment pro spoustu lidí.
To je hlavní poselství?
Film ukazuje, že úspěch nemusí přijít s prvním projektem, který člověk dělá. Není podstatné mít úspěch hned na škole, i když po tom mnozí touží. Možná právě naopak. Pokud vrchol zažijete příliš brzy, tak se vám o to hůř pracuje v dalších letech a je to složitější.
Oscarové překvapení. Česko vyšle do boje místo Sbormistra dokument o fotografce |
Proč jste vůbec začala fotografovat?
Mé pohnutky byly velmi jednoduché. Lákalo mě výtvarné umění, ale oba rodiče byli malíři. To by zkrátka nešlo, postavit se jim jako jejich konkurence. Naštěstí přišla fotka. Ta se pro mě stala úžasným vyjadřovacím prostředkem.
Takže jste se rozhodla fotografii studovat?
Studovala jsem na střední škole obor užitá fotografie a později fotografii na FAMU. Nepovažuju se ale zrovna za reprezentativního studenta. Nejen kvůli své nedisciplinovanosti, fotku jsem cítila o dost jinak, než se oficiálně učilo a než bylo tehdy v této zemi zvykem. Byla jsem outsider a na okraji, částečně záměrně a částečně nevědomky. Mělo to ale jeden obrovský efekt – že mi nikdo nemohl říct: Tohle nedělej, to je blbé. Skoro nikdo mou práci neviděl, takže jsem si fotila v absolutním poklidu, co jsem chtěla a co mě bavilo. Úžasná svoboda. Nemusela jsem nikomu nic dokazovat. Dělala jsem prostě divné věci. Jiné než spolužáci. Přesto jsem se podílela i na zajímavých projektech, například na FAMU nebo s Annou Fárovou.
Nechtěla jste se fotografováním živit a prosadit se?
Nikdy jsem se nesnažila fotografií živit. Až do 90. let, kdy jsem začala fotografii učit a dělám to dodneška. A jelikož jsem nebyla nucena si focením vydělávat peníze, tak jsem se nedostala do pasti, kterou prošla většina mých velmi kvalitních spolužáků. Začali dělat komerční fotografii a už se z toho nevymanili. Bylo jen pár výjimek, například Pavel Mára, který dokázal obojí, uměleckou fotografii i komerci. Já se živila opravdu vším možným, uklízením, prací v tiskárně, dokonce jsem učila Vietnamce česky. To mi přinášelo nejen tvůrčí svobodu, ale také zajímavá témata.
Nakonec však komerční úspěch přišel.
Při mém pobytu v Japonsku. Několik měsíců jsem pravidelně publikovala v nejlepších japonských magazínech a fotila pro slavné módní společnosti. Nakonec jsem ale byla ráda, že jsem to ukončila. Vydrželo mi to jen tři čtvrtě roku a pak jsem od toho utekla. Uvědomila jsem si, že komerční svět má jasná pravidla, která člověka svazují. Chyběla mi svoboda.
Zlínský Kolektivní dům hostí vaši poněkud netradiční výstavu Make Some Space. Můžete ji přiblížit?
Je to reflexe mého měsíčního pobytu v Mikulově, kde jsem se zúčastnila uměleckého sympozia a měla jsem najednou velmi nezvyklý prostor sama pro sebe. Snažila jsem se hodně nefotografickou a nepopisnou cestou zaznamenat své pocity. Kurátorka Lenore Jurkyová vymyslela způsob instalace, jejíž součástí jsou i texty, které jsem si tam zaznamenávala.