Expozice je k vidění v napajedelském muzeu až do 4. ledna.

„Jde také o představení klíčové části podkladů vypracovaných pro ministerstvo kultury, na jejichž základě byl hřebčín letos v březnu prohlášen za kulturní památku,“ uvedla Petříčková, která působí na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a je členkou napajedelského muzejního spolku.

„Uvědomila jsem si, že prohlášení hřebčína za kulturní památku je odvislé od významnosti dokladu historického vývoje a tedy mimo jiné i od jeho architektonické hodnoty. Přitom přímo o jeho architektuře dosud nikdo nic nezpracoval, odborné publikace se věnovaly výhradně chovu,“ vysvětlila.

Za nejstarší podobou stojí architekt Wolf

Rozhodla se proto tuto situaci změnit. „Měla jsem možnost nahlížet do spisu k podnětu prohlášení hřebčína za kulturní památku díky kontaktu s panem Hlačíkem, jedním z majitelů areálu,“ podotkla Petříčková.

„Reálně hrozilo, že by prohlášení za kulturní památku nemuselo vyjít. Proto jsem cítila za nutné doložit a prokázat jeho hodnotu,“ dodala.

Šance na záchranu napajedelského hřebčína se zmenšila. Pomůže už jen soud

To se jí podařilo a na Ministerstvo kultury ČR tak putoval padesátistránkový spis obsahující i přehled osobností spojených s hřebčínem. Klíčové přitom bylo doložení autora nejstarší podoby hřebčína, kterým byl česko-rakouský architekt a stavitel Achille Wolf.

„Objevení veřejně nedohledatelných plánů Wolfa považuji za zázrak, který přišel za pět minut dvanáct. Byl to také neskutečný adrenalin, protože mi bylo jasné, co to může pro celý případ znamenat,“ uvedla Petříčková.

Místo, kde se lidé cítí dobře

Hřebčín v Napajedlích se nachází v místech, kde dříve stál hospodářský dvůr situovaný blíže k zámku. Ten však byl ve druhé polovině 19. století zbourán a z Prahy sem na pozvání přijel zmíněný Wolf, aby vystavěl nový. Ve svém oboru byl špičkou, ostatně patřil mezi šest architektů oslovených na projekt Národního muzea.

„Nakonec byl jeho návrh muzea odmítnut, protože byl až příliš novátorský,“ řekla Petříčková.

V Napajedlích se však Wolf mohl realizovat naplno. Při práci pro majitele napajedelského zámku Bedřicha von Stockau vsadil na svoji představu dokonalé architektury vycházející z principů antiky. Podle něj měla sloužit také zdraví, estetice a morálce. Možná i proto se, jak vzpomínají pamětníci, v hřebčíně všichni pracovníci či návštěvníci cítili tak dobře.

„V době, kdy v továrnách panovaly špatné pracovní podmínky, Wolf navrhoval pracovní prostředí hospodářského dvora tak, aby se šetřilo energií personálu,“ popisuje Petříčková. „Dokázal navázat na tradici a zároveň přinést technické inovace. Nechal si například patentovat zastropení ohnivzdornými tvarovkami, které byly objeveny vzácně zachované právě v Napajedlích.“

Nejdražší koně Rakouska-Uherska

Hřebčín prodělal raketový vzestup po příchodu Aristida Baltazziho do Napajedel v roce 1886 a už za pár let od založení chovu anglického plnokrevníka se tady podařilo vybudovat věhlasné místo, kam byli umisťováni nejdražší koně Rakouska-Uherska.

Baltazzi navíc navázal na technicky promyšlenou architekturu původního autora. Původně uzavřený Wolfův dvůr se začal rozšiřovat jižním směrem a na přelomu 19. a 20. století do podoby areálu zasáhl jeho druhý „hlavní“ architekt. Byl jím Dominik Fey, který pro napajedelské panství pracoval dlouhodobě a stal se také autorem podoby místní radnice.

V hřebčíně provedl úpravu některých starších objektů a přizpůsobil je novým potřebám chovu. „Hřebčín byl od počátku výjimečný i tím, že jeho dispozice funguje dodnes stejně. Stáje pro klisny i hřebce jsou na stejných místech jako před více než sto lety,“ líčí Petříčková.

Fey v roce 1904 vystavěl novou boxovou stáj a přestavěl dům pro správce hřebčína. Jeho návrhy ovšem respektovaly starší jádro hřebčína a i díky dalším citlivým stavebním úpravám se podařilo udržet architektonickou kontinuitu.

Unikát v evropském měřítku

Po smrti Baltazziho v roce 1914 a během hospodářské krize se ale hřebčín ocitl v obtížné situaci. Ve 30. letech se ocitl dokonce v dražbě, jejímž jediným účastníkem byl Jan Antonín Baťa, se kterým stát následně směnil pozemky a chov koní tak mohl pokračovat.

Hřebčín kulturní památkou, pastviny nikoliv. Podraz, reagují zastánci chovu

V dalších letech probíhaly jen dílčí stavební úpravy. Poslední rozsáhlejší změna přišla na přelomu 70. a 80. let, kdy ředitel hřebčína Zdeněk Hlačík usiloval o navýšení kapacity stájí. Vznikla tak další stáj a nová hříbárna na Pěnném.

„Místní zaměstnanci byli s hřebčínem bytostně spjatí. Řadu oprav a údržby zajišťovali sami, což přispělo k udržení původního charakteru staveb,“ poznamenala Petříčková.

Je to výjimečná architektura, míní badatelka

Práce u koní je fyzicky náročná, a proto byl zásadní i technický pokrok, který v Napajedlích pokračoval. V 80. letech se díky iniciativě zmíněného ředitele Hlačíka zavedl inovativní pásový odklid hnoje a některé stáje klisen byly přestavěny na řadové boxové stání.

„Při každodenní péči o koně se současným navýšením kapacity stání to byla pro zaměstnance velká úleva,“ zmínila badatelka.

Jižní fasáda stáje Kravárka. Dobové snímky hřebčínu Napajedla jsou k vidění na výstavě v Muzeu Napajedla, která se věnuje architektuře a stavebnímu vývoji jednoho z nejvýznamnějších hřebčínů střední Evropy od jeho vzniku v 19. století až po současnost. Výstava potrvá do 4. ledna 2026. (listopad 2025)

Architektura napajedelského hřebčína je podle ní jedinečná. „Celé zázemí bylo od počátku promyšleno tak dokonale, že přečkalo téměř 150 let ve stejném systému užití objektů a pastevních ploch areálu. Oceňované úspěchy koní z napajedelského chovného zázemí můžeme na dostizích vidět dodnes. A již brzy po založení hřebčína jezdily do Napajedel odborné zahraniční delegace, aby se seznámily s jeho příkladným zázemím,“ říká Petříčková.

Výjimečné jsou dochované interiéry některých stájí z doby vzniku hřebčína, což platí také v evropském měřítku. „Málokde interiéry stájí přežily v původní podobě. Není tomu dnes ani v maďarském Kisbéru, v jednom z nejslavnějších hřebčínů Evropy, a ani například ve Španělské jezdecké škole ve Vídni,“ vyzdvihla.

Jak areál znovu oživit

Současnost hřebčína v Napajedlích je však smutná. Jeho historické budovy jsou sice od letoška kulturní památkou a tedy chráněné, do památkové ochrany však nespadají všechny pozemky a pastviny, které byly součástí zázemí chovu od jeho počátku. Majitelé i veřejnost řeší, jak areál znovu oživit, ale žádné konkrétní plány nejsou známé.

„Moc bych si přála, aby napajedelský hřebčín znovu ožil chovem koní. Tvoří identitu města, ale i celého kraje, který si bez koní nelze představit. Chov anglického plnokrevníka dal díky své tradici Zlínskému kraji mezinárodní věhlas,“ je přesvědčená Petříčková.

I proto vznikla tato výstava, kterou by v budoucnu mohla doplnit odborná publikace. „Chceme dále zvyšovat povědomí o významu tohoto jedinečného místa a jeho architektury, a to nejen ve Zlínském kraji. Je to jediný takto dochovaný areál svého druhu a zaslouží si, aby se o něm vědělo,“ shrnula.