Vulpes Gott aneb Dratoslav von Mischling nebo prostě Slávek zkrátka vzbuzuje emoce od prvního dne, co se ve Zlíně objevil.
„Mně se nelíbí ani trochu. Přijde mi to jako divný tvor, ani liška, ani pes. Co a proč to tam vlastně je? Snad to tam nebude dlouho. Je to za tak malicherná věc, která si nezaslouží víc pozornosti než zdvižené obočí,“ reagovala Lenka ze Zlína na článek na webu iDNES.cz.
„Uvítala bych tam něco veselého, co nadchne i děti, které žádnému umění nerozumí. Já tam raději nejdu, nelíbí se mi to,“ napsala další čtenářka.
Centrum Zlína hlídá mohutný drátěný pes. Upozorňuje na výstavu Němá tvář |
„Někomu se to snad i líbí, většina je z toho v šoku a dětem raději neukazovat, ať z toho nemají doživotní deprese a pokřivené představy,“ komentovala dílo další žena.
Jenže když u sochy chvíli postojíte a pozorujete, co se děje, zjistíte, že je to přesně naopak. Drátěný pes nejenže děti neděsí, ale naopak jim připadá zajímavý a přitahuje je. Dokonce si ho hladí.
Pes Slávek má ve Zlíně hodně zastánců. „Je to umění a každý má právo, díky za tuto skutečnost, se k němu vyjadřovat. A čím více emocí vyvolá, tím více umění. Jsem nadšený. Když jsem šel okolo, tak jsem v něm viděl tvora, který mě provází tímto prostorem. Vůbec jsem netušil, jaké je to zvíře. A ani jsem se tím netrápil. Je to zajímavé. Nejsem znalec umění, tedy se na to dívám očima chodce,“ uvedl v diskuzi Bohuslav. „Více takových instalaci, které vyvolávají emoce,“ dodal.
Budit emoce je posláním umění
„Sítě jsou samozřejmě plné debat o tom, že je to ošklivé, odporné. Lidi si odvykli vnímat umění v rovině symbolů a metafor, píšou o hnusu, ošklivosti, odporu a asi podobně se možná dívají v reálném životě i na skutečné malé živé zubožené zvíře, které by spíš potřebovalo pohladit. Aspoň tak to dílo vnímám já. A to ani nejsem pejskař,“ napsala Martina. Mrzí ji, kolik „hejtů“ se kolem sochy vyrojilo
„Rozhodně mě baví, líbí se mi! Vypadá jako ilustrovaný. Jako by byl přenesený do reality z mnoha tahů tužky. Anebo jako z plsti,“ komentovala sochu Nikola. I podle ní je posláním umění vzbuzovat emoce a to se Skálovu dílu skvěle povedlo.
Socha je součástí výstavy Němá tvář ve zlínské Krajské galerii výtvarného umění. Kurátor výstavy Ivan Bergmann podobnou diskuzi očekával. „Myslím si ale, že stejná mela by se spustila u jakéhokoliv jiného monumentálního díla, ať by se líbilo nebo nelíbilo,“ řekl.
Libereckou radnici hlídá drátěný Vulpes, vzdává hold ublíženým bytostem |
Spíše ho mrzí, že se vyjadřují i mnozí, kteří si k plastice nezjistili ani žádné informace. „Naopak mě moc potěšilo, kolik bylo pozitivních ohlasů,“ dodal.
Co tedy toto dílo vyjadřuje? „Pomník bezejmenných hrdinů. Poslední z posledních. Monument odstrkovaných. Kříženec nečistých ras, který nikdy nic nedobyl, neosvobodil, nesjednotil ani nerozdělil, ničím výrazným na sebe neupozornil, ani se nezviditelnil. Nikomu neublížil. Jen bojoval o holou existenci, budíce u jedněch soucit, u druhých opovržení.“ Tak ho popsal sám autor František Skála.
Při jeho tvorbě se inspiroval grafikami Maxe Švabinského, kde podobné zvíře přihlíží snímání z kříže a pietě. „Není to pomník nikomu mocnému, kdo demonstruje sílu. Takoví mají soch až příliš. Je to pocta ustrkovaným chudákům,“ dodal. Skála z nenápadného psíka udělal hlavního hrdinu a vytvořil z něj sedm metrů dlouhou a čtyři metry vysokou sochu.
Psíka jako první zvěčnil Max Švabinský
Podoba psa tedy není žádným výmyslem moderního umělce. Autorem předobrazu obřího stvoření byl už před více než sto lety uznávaný klasik českého výtvarného umění a kroměřížský rodák Švabinský. Drátěná srst na obřím psovi docela věrně připomíná tahy rydlem na jeho grafikách.
Na nich zachytil Švabinský reálné venkovské prostředí před svou chalupou. Je tedy docela dobře možné, že i tento psík měl svůj skutečný předobraz.
„Tu plastiku jsem plánoval minimálně dvacet let. Rád se zabývám zvířaty, spíše než lidmi. Nejraději tvořím taková zvířata, která ani nikdo nepozná,“ podotkl Skála.
Bronzové šelmy kráčí parkem v centru Zlína, pohled na ně překvapí |
Ani to není v historii umění nic nového, stačí se podívat třeba na výzdobu gotických katedrál, sochy nebo chrliče zachycující různé neskutečné tvory.
Neobvyklý je spíše použitý materiál. „Většinou se snažím používat netradiční a neotřelé technologie. Fascinuje mě práce s materiálem. Dosáhnout působivého vzhledu srsti nebylo vůbec jednoduché, byl to náročný proces. Ty dráty nakonec motalo pět šest lidí a strávili s tím tři měsíce,“ popsal autor vznik díla.
Negativními ohlasy nechce ztrácet čas. Nové věci podle něj vždy budí emoce. Stačí připomenout, jakou bouři nevole vyvolala v Paříži na konci 19. století Eiffelova věž. „Kdybych měl při tvorbě zohledňovat názory všech lidí, nikdy bych nic neudělal,“ dodal.
Pes vadí, nevkusná reklama ne?
„Na tyto věci nereaguji, nejsem ani na sociálních sítích. Takové postoje nejsou ani ničím podložené. Není to hlas celé veřejnosti, jen určitého typu lidí. Osobně mám velmi pozitivní ohlasy.“
Výrobu díla platil sám, náklady byly skoro dva miliony. Do Zlína ho zapůjčil zdarma. Podle Skály by bylo ideální, kdyby socha zůstala někde ve veřejném prostoru natrvalo, budila by zájem lidí a radost dětí.
Novinář a popularizátor umění Jan Vitvar se podivuje nad tím, že jediná socha dokáže vyvolat takové pozdvižení, ale ulice zamořené reklamním smogem a nevzhledná parkoviště přecpaná auty nikdo neřeší. Typickým příkladem je budova Tržnice hned vedle sochy psa. Její fasáda je přeplácaná množstvím různých reklamních poutačů.
Na kilometru až přes sto reklam. Vizuální smog řeší desítky českých měst |
Česká města se podle Vitvara zcela živelně šíří do krajiny, jejich centra jsou spíš předimenzovanými parkovišti než společně obývanými prostory, novostavby svou podobou absolutně nerespektují okolní starou zástavbu.
„Majitelé své budovy proměňují v nosiče těch nejhloupějších reklamních sdělení,“ řekl Vitvar. To se podle něj děje kvůli tomu, že jako společnost odmítáme, aby náš veřejný prostor podléhal jakékoli shora řízené regulaci.
„Na druhou stranu se ale do krve hádáme bezmála kvůli každému uměleckému dílu, které do tohoto nekontrolovaného veřejného prostoru dočasně intervenuje a ‚od těch nahoře‘ žádáme, aby bylo okamžitě odstraněno. Jestli to o něčem vypovídá, tak nikoli o úrovni současného výtvarného umění, ale o naší kulturní negramotnosti a intelektuální lenosti,“ shrnul Vitvar.
23. září 2025 |