Když poprvé předstoupil před žáky šesté třídy jako jejich nový třídní učitel, vyprávěl jim zážitky ze svého působení v různých souborech písní a tanců. Děti si během chvilky získal, a když se jich zeptal, kdo by chtěl v nějakém souboru vystupovat, hlásili se skoro všichni.
„Děcka, tož si zapamatujte, kolikátého je a kolik je hodin,“ usmíval se učitel. „Přesně teď vznikl ve Lhotách národopisný soubor Skřivánek. První zkouška bude po vyučování.“
Psal se listopad 1974 a Milan Švrčina (1927–1981) založil folklorní uskupení, které během pár let znalo nejen celé Valašsko, ale slyšet o něm bylo i v zahraničí. O úspěších dětí vystupujících v tradičních krojích psaly noviny a jezdila je natáčet televize. Za vším stál charismatický pedagog a hudebník, od jehož narození letos uplynulo 95 let.
Dnes je jeho jméno už téměř pozapomenuté, ale tehdy jej bylo všude plno. „Dokázal zdejší lidi v dobrém smyslu pobláznit,“ říká spisovatelka Irena Kopecká z Francovy Lhoty, které letos vyšla kniha Švrčina a Skřivánek. Sama přiznává, že při pátrání v kronikách ji zaujalo, jak oblíbený a uznávaný Švrčina byl.
Rodák z Brna prožil celý život na Valašsku. Jako učitel češtiny a hudební výchovy vystřídal školy ve Štítné nad Vláří, Slavičíně či Valašských Kloboukách. A všude založil úspěšný soubor. „Byl to také vynikající hudebník a geniální cimbalista,“ připomněla Kopecká.
Švrčina dokonce vyhrál konkurz na roli cimbalisty a primáše ve filmu Žert podle románu Milana Kundery, kde hrál jednu z hlavních rolí po boku Josefa Somra nebo Jaromíra Hanzlíka.
Jeho píseň zpívali Kryl, Šuláková i Navarová
Také složil množství písní, které velmi rychle zlidověly. Jeho nejznámější skladbu, zbojnickou píseň „V hoře pěkná jedlica“, zpívali Karel Kryl, Zuzana Navarová i Jarmila Šuláková. „Přitom ani nestál o autorství, přál si jen, aby byl folklor mezi lidmi,“ líčí Kopecká, která jeho příchod do Francovy Lhoty s nadsázkou popisuje slovy „jako by sem někdo hodil granát“.
Se souborem Skřivánek dokázal zviditelnit malou příhraniční obec po celé Evropě. Největší úspěch jeho členové dosáhli, když za nimi v polovině 70. let dorazili zástupci UNESCO. Vesnici na Valašsku upřednostnili před tehdy mnohem známějšími Slušovicemi. „Přijeli zástupci z dvaceti zemí a pan Švrčina s dětmi nacvičil v každém jejich jazyce jednu píseň. V obyčejné horské vesničce to bylo něco nevídaného,“ vzpomíná Kopecká.
Protože si dopisoval se spoustou lidí v západní Evropě, dostal se do hledáčku komunistického režimu. Podezřívali jej dokonce ze špionáže. „Nepíšu si s vládami, ale s obyčejnými lidmi,“ bránil se.
Aby však mohl se svými svěřenci nadále pracovat, musel se účastnit i socialistických akcí, jako byly oslavy Velké říjnové socialistické revoluce a dalších vystoupení pro soudruhy. „Jeho úspěchy navíc vyvolávaly v některých lidech závist. Ve Valašských Kloboukách mu soubor na škole zakázali. I proto přišel sem do Lhoty. Zajímavé je, že při slavnostních příležitostech si jej pak ale do Klobouk vždycky vyžádali,“ uvedla Kopecká.
Nadšenec, který chodil v kroji i do vyučování, se vedení souboru věnoval až do své smrti v září 1981. Zemřel při jízdě na kole do školy a na jeho pohřeb se dostavila hromada folkloristů z měst a obcí, kde dříve působil. A nadšení, které tam zasel, přetrvává dodnes.
„Folklor tady na Valašsku je stále živý, i když musí bojovat se spoustou jiných zájmů, které dnes děti mají. Ale že se tu lidovým písním a tancům daří, dokazují třeba i úspěchy souboru Klobučan, který vznikl po smrti pana Švrčiny,“ dodala Kopecká.