Před sto lety vznikla ve Zlíně Baťova škola práce, která vychovávala mladé muže i ženy. Byla výjimečná tím, že spojovala práci v továrně, výuku i život na internátě. Každý den byl přísně organizovaný.

Původně byla určena pro chlapce od 14 do 18 let, o čtyři roky později začali na školu přijímat i dívky. Chlapcům se říkalo mladí muži, dívkám mladé ženy.

Možnost prosadit se ale nebyla zadarmo. Na mladé muže a mladé ženy firma kladla obdobné nároky jako na dospělé pracovníky, měli i stejnou pracovní dobu. Teoretická výuka následovala až po těžké manuální práci v továrně. Byly to tři roky přesně naplánované na minutu. Mimo daný rytmus se člověk prakticky nenadechl.

Výstava přibližuje Baťovu školu práce. Absolventy naučila i finanční gramotnost

Také na ubytovnách a internátech panoval přísný režim. Cílem bylo vychovat nového člověka, ideálního baťovského zaměstnance. Člověka otevřeného novým zkušenostem, s pevnou vírou v pokrok, budoucnost, vědecké řízení výroby a společnosti.

Další charakteristikou baťovce byla sebedůvěra. Prostředkem k dosažení úspěchu a morální dokonalosti pro něj měla být poctivá práce.

Samozřejmě byla potřeba mladé muže někde ubytovat. Proto byl postaven první internát, který se nacházel hned u továrny na tehdejší Malenovské ulici.

Prví internát už nestojí

Přímo naproti administrativní budově číslo 21, která tam ovšem samozřejmě ještě nestála. Internát začal sloužit svému účelu v roce 1926 a stal se první stavbou mimo továrnu, kde se využil univerzální stavební systém s betonovou konstrukcí ze čtverce 6,15 krát 6,15 metru. Budova už neexistuje, byla zbourána v šedesátých letech.

Později vyrostly řady velkokapacitních internátů pro mladé muže a mladé ženy po obou stranách nově vzniklého Gahurova prospektu, který se tehdy jmenoval náměstí Průkopníků.

Marii Novákové letos bylo 104 let. Je nejstarší obyvatelkou Zlína a patří k posledním pamětnicím Baťovy školy práce. Pochází z Dolní Bečvy a ve Zlíně žije od svých čtrnácti let, kdy do školy nastoupila.

Nejstarší obyvatelka Zlína slaví 104 let, vyučená šička zažila baťovský dril

Vstávat se muselo deset minut před šestou ráno. Rozsvítila se světla a rozezněl zvonek. Na místě dnešních lázní a atletického stadionu stávala cihelna. Když byla zbourána, vzniklo místo ní hřiště.

„Tam jsme běžely na rozcvičku, pokud bylo hezky. Pak se nasnídat, převléct a honem do továrny,“ vzpomíná Nováková. „Pořád jsme byly v kalupu, na nějaké ulejvání nebyl čas. Každý den po práci rychle na večeři a pak rovnou školy. Stejně jako v sobotu dopoledne.“

Večerka byla v devět večer, kdy se na internátech vypnula elektřina a šlo se spát.

V neděli organizované vycházky

Dokonce ani v neděli neměli mladí muži a mladé ženy volný čas. Konaly se totiž pravidelné organizované vycházky.

„Byli jsme rozdělení do družstev neboli táborů a vyráželi jsme do kopců kolem města. Třeba směrem na Kocandu, kde je dnes sídliště Jižní Svahy,“ popsala pamětnice. „Vraceli jsme se unavení až odpoledne, pak už se nám do ničeho nechtělo.“ Přestože studenti školy pracovali a vydělali si na svou dobu poměrně slušně, nemohli se svými penězi nakládat, jak se jim zamanulo.

„Když jsem si chtěla něco koupit, musela jsem požádat vychovatelku,“ upozornila žena. „Než mi to dovolila, podívala se, kolik mám našetřeno. Ale záleželo i na tom, jakou měla zrovna náladu.“

Marie Nováková si vzpomněla na událost, která se v jí v této souvislosti stala. „Jednou jsem chtěla mamince jako vánoční dárek koupit záclony, ale vychovatelka mi je škrtla. Tak jsem jí řekla, že bez dárku domů na Vánoce nepojedu a zůstanu na internátu. To na ni zabralo,“ podotkla. „Nakonec mi to povolila, protože jinak by na internátu musela zůstat přes Vánoce se mnou a starat se o mě.“

Vše se muselo samozřejmě nakupovat v Obchodním domě Baťa. Účtenky se pečlivě vlepovaly do takzvané ročenky, v níž byla zaznamenána výše týdenní mzdy, srážky za pojištění, ubytování, školné, stravování a za nákup běžných potřeb, případně cestovné, příspěvky rodičům nebo kapesné. Tato ročenka musela být každý týden předkládána vychovateli ke kontrole.

Přesto na náročné roky v Baťově škole práce Marie Nováková nevzpomíná ve zlém.

Vysvobození z chudoby

„Byli jsme šťastní. Vydělali jsme si slušné peníze, u nás na Valašsku tehdy byla opravdová bída,“ připomněla. „Baťa taky naučil mladé lidí, jak se chovat a jak se oblékat. Vychovali nás a nakonec jsme byli spokojení.“

Příchod do moderního baťovského Zlína byl pro dívku z valašských hor vysvobozením. Doma žili ve velmi chudých poměrech.

„Nemohli jsme si koupit ani čokoládu nebo bonbony. Prostě to nebylo. A kdyby to bylo, neměli bychom na to peníze,“ popsala.

Zapisujte si úspěchy a nebuďte závislí na pochvale, radil Tomáš Baťa

„Do kina v Rožnově jsem se poprvé dostala až v poslední třídě na škole. Když byl školní výlet, šli jsme někam pěšky. Autobus jsme neměli čím zaplatit. Do té doby jsem se z našeho údolí nikam dál nedostala. Když jsem to pak vykládala svým dětem, nechtěly mi ani věřit.“

Když se poměry na Valašsku zlepšily a v Rožnově vznikly nové továrny, které lidem nabídly pracovní příležitosti, chtěla se do rodného kraje vrátit. Manžel o tom ale nechtěl ani slyšet, a tak dodnes žije ve Zlíně.

Obdivuhodná životní energie

Ředitelka Nadace Tomáše Bati Gabriela Končitíková se s absolventy Baťovy školy práce seznámila před lety v době, kdy pracovala na své bakalářské práci.

Jejím tématem byl systém sociální péče o spolupracovníky ve firmě Baťa. Rozhodla se tehdy zaznamenat i osobní zkušenosti pamětníků, převážně někdejších mladých mužů a žen.

„Mně bylo dvacet, jim devadesát. Dělilo nás sedmdesát let, ale přesto měli mnohonásobně víc životní energie a moc dobře se mi s nimi povídalo,“ podotkla Končitíková.

Pozoruj a zhotov! Jak baťovské pokusné školství spojilo teorii s praxí

„Ačkoliv má bakalářská práce už byla dávno hotová a já jsem netušila, že jednou vydám knihu o Baťových mladých mužích a ženách, tak jsem dál v těchto rozhovorech pokračovala a zaznamenávala jejich příběhy. Hluboce mě to ovlivnilo. Stalo se to mým koníčkem a s mnohými z nich vznikla silná přátelská pouta.“

Výjimečnost školy byla podle ní dána propojením práce v továrně, studia ve škole a života na internátech. „Ve čtrnácti letech lze ještě formovat hodnotový systém člověka, jeho vztah k sobě samému, ke společnosti, práci, financím,“ nepochybuje.

„Naučili se dokonale fungovat na principu vzájemné spolupráce. Pochopili, že celek je vždy tak silný jako jeho nejslabší článek.“

Na šikanu nebyl čas

Zajímala se také o to, jak se na internátech vyrovnávali se šikanou.

„Odpověď mě odzbrojila, šikana prostě nebyla,“ divila se. „Nebyl na ni čas ani energie. Navíc byli vychovaní v tom, že když někdo nemůže, je slabší nebo mladší, tak ho buď necháš být, když na to nemáš čas a energii, nebo nejlépe mu pomůžeš, protože jeho růst je zároveň i tvůj růst.“

Život na internátech naučil člověka spoléhat sám na sebe. V továrně se zase naučil, kolik je třeba vynaložit práce a energie, aby to vedlo k výsledkům a člověk si vydělal peníze. Nic nedostali zadarmo.

„Pokud své těžce vydělané peníze rozházíš za nesmysly, tak se ti ta energie nikdy nemůže vrátit,“ podotkla Končitíková.

Večerní škola v mnohém navazovala na to, s čím se studenti už potkali v praxi v továrně.

„Výuka však nebyla zaměřená jen na rozvoj pracovních informací a znalostí, ale velká část byla orientována na sebevědomí, sebevnímání, spolupráci. Takže ti mladí lidé nerostli jen profesně, ale i osobnostně,“ oceňuje šéfka Nadace Tomáše Bati. „Sebeúcta a seberealizace přihází jen tehdy, když v sobě najdeš odvahu a objevíš svou vnitřní sílu. Ano, odedřeli si to, ale pak věděli, že to zvládnou, ať už přijde cokoliv.“

Péče o zevnějšek byla důležitá

Mladí muži i mladé ženy měli své typické stejnokroje. „Pro firmu Baťa to byla jedna z nejlepších reklam. Viděli jste desítky mladých chlapců nebo slečen v bílých šatech, působili zdravě, sebevědomě, byli dobře oblečení a upravení,“ popsala Končitíková. „Chtěli jste patřit mezi ně.“

Podle ní dokonce nejen dívky, ale i chlapce učili, jak pečovat o svou pleť. Pomáhaly při tom dámy ze zkrášlovacího spolku, které studenty pozorovaly při různých činnostech a pak poučily vychovatele, jaké rady mají svým svěřencům předat ohledně péče o svou pleť a vzhled. Bez uhrů a se zdravou pletí získali mladí muži větší sebevědomí.