Zaujala i osobním příběhem, protože už před soutěží u ní propukla nepříjemná nemoc alopecie, jejímž projevem je vypadávání vlasů. Charismatická zpěvačka zprvu kvůli nemoci nosila paruky. Ale pak se s alopecií vyrovnala, a ta se stala součástí jejího image i osobnosti.

Anežka Binková už řadu let žije s manželem a malým synkem ve slovenské Senici, ale stále se vrací na Vysočinu, kde prožila mládí.

10 fotografií

„Třebíč si užívám dnes úplně jinak, než když jsem tam jezdila jako studentka do školy. Její kouzlo teď vnímám s otevřenýma očima,“ přiznala čtyřiadvacetiletá zpěvačka.

Jak se vyvíjí vaše nemoc? Vracíte se ještě někdy k parukám?
Paruky nenosím už několik let. Ale z poslední doby mám pocit, že když jdu po ulici, tak lidi mi víc koukají na hlavu, na ta holá místa a obecně na mě. A já nevím, jestli jim přijdu zajímavá, nebo mě znají třeba skrze zpívání, nebo civí jen na ty vlasy. V poslední době jsem na to trochu citlivější, že mě trošku unavuje, jak jsou lidé schopni civět. Předevčírem jsem šla po ulici a až u mě najednou přibrzdilo auto. Není to příjemné. Takové věci se dějí častěji. Možná to víc vnímám. Ale jinak stále chodím bez paruky a bojuju, proplouvám.

Trápí vás nemoc?
Popravdě alopecie a moje vypadané vlasy pro mě není nějaké trápení. Náhodní kolemjdoucí mě sledují někdy víc, než se sleduji já sama. Někdy až tak netaktně koukají. Občas mi někdo i na sociálních sítích napíše, že bych neměla chodit s holou hlavou, proč si to takhle stříháš a blablabla. Na jednu stranu se já snažím šířit osvětu o alopecii, že to není nějaký výmysl, že se takhle z rozmaru stříhám a tak dále. Mrzí mě, že si každý myslí, že může říct komukoli cokoli a neuvědomuje si, že někoho může zranit. Mě už to dneska nezraní, ale věřím, že třeba některé slečny, kterým třeba alopecie začala, se s tím srovnávají jinak, třeba déle. Ta slova mohou zranit.

S parukami talentovaná zpěvačka skončila, teď chce nahrát první desku

Víte dnes, proč se u vás nemoc projevila?
Označuje se to jako autoimunitní onemocnění. U mě alopecie propukla někdy v deseti jedenácti letech a nevybavuje se mi v tu dobu žádný spouštěč, který by mohl přijít. Přišlo to znenadání a je to tady se mnou. (smích)

Má nemoc nějaký vývoj?
Různě se mění. Když přijde stresovější událost či období, je možné, že vlasy padají o něco víc. Potom, když je klidněji, nebo to přejde a zasvítí sluníčko, tak vlasy zase trochu víc rostou. Záleží na psychickém rozpoložení. Na druhou stranu se ta nemoc označuje jako nevyléčitelná, takže ačkoli se cítím v pohodě, šťastně a spokojeně, tak to neznamená, že vlasy začnou růst všude a zničehonic ta nemoc vymizí.

Jak vznikalo vaše první album?
Ve spolupráci s producentem Lukášem Chromkem. Nahrávali jsme dva dny u něj ve studiu. On měl na starosti hudbu, já jsem dělala zpěvy. Na koncertech budu hrát na elektroakustiku a se mnou budou hrát v některých skladbách dva trumpetisté.

Je na albu nějaká inspirace Vysočinou, kde jste strávila mládí?
Na Vysočinu se pravidelně vracím do svého původního doma, ale v rámci toho alba asi není žádný text například o Třebíči. Ale vlastně pilotní singl z alba se jmenuje Buď, žij, miluj a tam mi bylo inspirací mé prvně zlomené srdce. A to bylo s klukem z Vysočiny. Takže ano. (smích)

Všechny písně jsou nové?
Ano, napsala jsem je třeba maximálně před rokem. Inspirace není z nějakých nejnovějších zážitků, ale mohla třeba vyplynout ze vzpomínky, která otevřela pocity s tím tehdy spojené. A já to ze sebe potřebuji dostat. Tak jsem napsala třeba právě skladbu Buď, žij, miluj.

Má album charakteristickou náladu?
Každá z pěti písní má jinou. Tato titulní je třeba svižnější, pak je tam jedna radikálnější, jedna skladba je hodně intimní, zamilovaná. Emocí je tam mnoho. Jedna píseň je o mém manželovi. Deska vznikala v době, kdy jsem měli teprve ročního chlapečka, takže manžel se synkem jeli se mnou na nahrávání do Prahy a čekali tam na mě. Možná se dá pojmout poselství desky i tak, že narozením dítěte nekončí život toho rodiče, ale člověk může pokračovat v práci na tom, co ho baví.

Úvodní píseň alba s názvem Šapitó má hravou až hádavou atmosféru. Zobrazují se tam názorové třenice, charakteristické pro tuto dobu?
Původní myšlenka nebyla taková. To bylo spíše moje vnímání sociálních sítí, a jak mají lidé pocit, že mohou říct úplně všechno bez toho, aby to mělo nějaký dopad. Ale nejste první, na koho to zapůsobilo až skoro trochu politicky. Možná jsem to tak někde v hloubi duše myslela, ani o tom nevěděla, tak jsem to tak napsala. Asi tam ale nebyla nějaká konkrétní inspirace, spíše se nějak v průběhu let něco ve mně nasbíralo a pak zaznělo v textu. Ale je to o situaci nejen kolem mě, ale ve společnosti obecně. Že na sebe lidé často prudce spustí, ať jsou to celebrity, nebo třeba přátelé mezi sebou.

Kdybyste porovnala publikum v Čechách a na Slovensku, je tam rozdíl v emotivnosti?
Ty brďo... (smích) Úplně nevnímám takový rozdíl v publiku. Spíš mám pocit, že v Česku mohu být trochu třeba drzejší, že si víc troufnu udělat nějaký vtípek na někoho třeba kolemjdoucího. Na Slovensku jsem zdrženlivější. Nevím, jestli je to tím, že Slováci méně rozumějí mé řeči, nebo mají trochu jiný humor. Poměr mé fanouškovské základny Česko – Slovensko je padesát na padesát. V Česku mám více koncertů, ale fanoušků mám tam i tady asi stejně.

Zpěvačka Anežka Binková má novou píseň, vložila do ní emoce z těhotenství

Co sledujete vy sama v soudobé hudbě, kdo vás v posledním roce dvou zaujal?
Když relaxuju a poslouchám hudbu, vracím se ke starším věcem. Nedávno vydal album Tomáš Klus, a to je za mě velice povedená deska. Jeho cesta se mi líbí. Jinak že bych měla teď nějakého nejoblíbenějšího umělce a chtěla být jako on, to asi úplně nemám.

Na čí koncert byste ráda šla?
Na Davida Kollera. To je jedna z mých platonických lásek od doby, kdy jsem byla malá holka. (smích) Jinak ráda poznám i někoho mně neznámého. Když někde vidím, že se tam koná koncert, jdu si hudbu poslechnout.

Vaším manažerem byl váš otec. Jak je to teď?
Táta už není mým manažerem, má spoustu své práce. Sem tam ale hudbu spolu probíráme, protože on je mi ohledně muziky nejblíž. Jinak si ale manažuju všechny tyhle věci sama.

Kam se při návratech na Vysočinu nejčastěji vracíte?
Teď už se vracím nejčastěji do Příložan, což je součást Jaroměřic. A vracím se ráda do Třebíče. Když jsem v Třebíči jako náctiletá studovala, tak jsem to město měla spojené se školou a těšila se, až odtud jednou zmizím. Každopádně teď, co žiju už několik let na Slovensku a mám tam doma, vracím se do původního doma i do Třebíče, kterou si dneska umím užívat už úplně jinak než jako studentka, která tam chodila jenom do školy a snažila se co nejrychleji potom zmizet domů do Příložan. Kouzlo Třebíče vnímám otevřenýma očima až teď.

Jaké místo tam máte ráda?
Měla jsem ráda jednu kavárnu poblíž finančního úřadu s jedním nebo dvěma stolky. Tam jsem ráda chodívala po škole nebo případně za školu, protože jsem tušila, že bych tam nemohla nikoho potkat, například mou mámu. (smích) Rádi chodíme po židovské straně města kolem řeky, tam je hezká procházka. To jsou asi má nejoblíbenější místa.