Jako architekt měl za sebou 250 realizovaných projektů, například lázeňský dům Curie v Jáchymově, Dům odívání a banku ve Znojmě, divadlo v Třebíči, kulturní dům v Litohoři či dům Pozemních staveb a hotel Jihlava v Jihlavě nebo třeba finanční úřad v Humpolci. Je držitelem Ceny Jože Plečnika za celoživotní přínos v oblasti architektury a stavitelství.
Zabýval se projektováním všech druhů staveb: škol, mostů, bytových či rodinných domů i kaváren nebo hotelů včetně jejich interiérů.
„Hodně jsem spolupracoval s umělci, třeba s kovářem Habermannem, se sklářem Svatoplukem Kasalým. Když jsem kreslil návrh interiérů, tak už jsem taky naznačil, jaký obraz nebo výtvarné dílo by tam mělo být. Jednou se všichni architekti Stavoprojektu museli zúčastnit výběrového řízení na Dům politické výchovy pro Okresní výbor KSČ v Jihlavě. Namaloval jsem to a oni mě bohužel vybrali. Jenomže jsem tam neměl kladivo a srp. Tak jsem ho namaloval a oni říkali: Je malý, musí být mnohem větší. Tak jsem ho tam namaloval obrovskej!,“ vzpomínal s nadsázkou předloni v rozhovoru pro iDNES.cz.
Často spolupracoval také se slavnou a originální malířkou Mílou Doleželovou žijící v Klátovci na Telčsku, která pro jím navrženou a dnes již zbouranou restauraci hotelu Jihlava na sídlišti Březinky, dělala velkou nástěnnou malbu.
„Jsem z posledních pamětníků, co s ní spolupracovali. Připravovali jsme spolu například motiv pro obraz Křížové cesty. Dělal jsem stavbu kulturního domu v Litohoři, tam pracovala se svým manželem Jiřím Marešem na velké fresce. Mám na ni velmi dobré vzpomínky. Zaujala mě tedy nikoli tím, že ráda pila a byla veselá, to byla známá věc, ale všechno procítila, promýšlela do hloubky. Nevytvářela klišé,“ říkal.
Museli jsme použít materiály, i když se nehodily, popisuje nestor architektury |
Když podle něj měla Doležalová dělat do Prahy na Václavské náměstí velký obraz do foyer domu Českého svazu výrobních družstev, který měl mít 333 figur, dělala v té době i na Litohoři. „Tehdy nejdřív říkala: Já teď dělám nějakou p*del Litohoř, já nemám na Prahu čas. Pak se nějak naštvala a na překližku namalovala, jak by si obraz představovala, a tu vypsanou soutěž na ten obraz vyhrála,“ vzpomínal Baueršíma, který byl žijícím nestorem jihlavských architektů.
Na jihlavském náměstí pracoval na obnově pěti památkových budov, například někdejšího Domu odívání, pozdějšího Tuzexu, či lékárny.
Stranický palác v Jihlavě si komunisté raději hned nechali zpamátnit |
V mládí si spíše představoval, že bude sportovcem než architektem. Věnoval se například atletice či házené.
„Já jsem od dětství dobře maloval. Dokonce jsem vyhrál nějakou soutěž, ve které bylo asi 43 škol – to bylo někdy v roce 1942. Pan učitel mi říkal, že bych měl dělat něco do umění. Jenže rodiče mě v tom nepodporovali – že moc maluju a neučím se. Tak jsem to přerušil a už nemaloval. Až když jsem se hlásil na vysokou školu – na tělovýchovu, protože jsem dělal sport – tak profesorka potkala mou matku a říkala jí, ať nechodím na tělovýchovu, že si zlomím nohu a budu vyřízenej. A že prý docela hezky kreslím, tak bych mohl dělat architekturu,“ vyprávěl Baueršíma, který byl i v pozdním věku profesně aktivní.
Vzpomínal, jak za socialismu byl podnik Stavoprojekt zatížený diktátem dodavatelů materiálů, což byly Pozemní stavby. „Dělali jsme třeba přízemní stavbu, nějakou kotelnu, a museli tam použít těžké sloupy, které by unesly 12 pater, protože oni potřebovali, aby to bylo co nejdražší a splnili normy. Museli jsme používat předepsané materiály, i když se k projektům nehodily,“ líčil Baueršíma.
Jedním z jeho posledních velkých projektů bylo divadlo v Třebíči, které však před odchodem do důchodu nedokončil. „Pak mě po roce 1989 obvinili, že jsem tam nechal zbourat kvůli stavbě divadla sokolovnu. Ale já vůbec nevěděl, že tam sokolovna na místě stavby předtím byla. Já dělal projekt na urovnané staveniště, obrovské zarovnané plato. Takže jsem byl lump. Ale já jim řekl, že jsem byl šťastný, že jsem jako architekt mohl dělat zajímavou atraktivní stavbu divadla,“ řekl Baueršíma.