„Mám vzpomínku na letní tábor, kdy jsme si měli vyrobit masky na karneval. Zatímco většina dívek šla třeba za víly, já si napatlala obličej hlínou, která samozřejmě vyschla, a já pak vypadala jako ježibaba. Ale nevadilo mi to. Kontakt s hlínou jsem milovala už tehdy a zůstalo mi to dodnes,“ líčí majitelka bítešského ateliéru Koflík.

Přestože v dětství a mládí neustále něco tvořila, možností věnovat se nějak systematicky právě keramice podle ní tehdy mnoho nebylo. Na velkomeziříčském gymnáziu, kde studovala, nebyly dokonce v té době ani hodiny výtvarné výchovy.

11 fotografií

Bližší seznamování s hlínou tak proběhlo až mnohem později, zhruba před dvaceti lety, po mateřské dovolené. V té době začala Bártová, již jako matka dvou dětí, navštěvovat kurzy točení na hrnčířském kruhu ve specializovaném zařízení v Lužánkách. „Vznikla tam fajn parta a ke společnému tvoření se rádi scházíme i nyní,“ popisuje Bártová, která zpočátku skladovala své výtvory doma.

Vlastní ateliér si otevřela v roce 2015, když děti trochu odrostly, a dva roky nato rozjížděla i provoz čajovny. Do ní si také sama vyráběla keramiku, mimo jiné hrníčky či konvičky. „Byl to pro mě splněný sen, bohužel ale netrval dlouho,“ konstatuje tvůrkyně. Přišel covid a s ním související krizi podnik neustál.

Vzácné kameny očišťují od negativní energie

Dnes tedy žena pečuje „jen“ o ateliér s prodejnou, kde lze pořídit keramické hrníčky, misky, konvičky či talířky; zpravidla točené na kruhu, některé ale dělané i takzvaně „z ruky“.

Volná tvorba Veroniky Bártové pak zahrnuje drobné i větší dekorativní předměty i nejrůznější objekty. „Ztvárňují v podstatě moje pocity, skrývá se v nich vždy nějaká emoce. I proto chvíli trvalo, než jsem se dopracovala k tomu, že budu své výrobky i prodávat. Mají pro mě osobní hodnotu,“ říká jejich autorka.

Nápady dle jejích slov přicházejí v různých situacích, stačí mnohdy i píseň, zážitek či atmosféra místa. „Za dvacet let jsem prošla různými obdobími, což je znát i na mé tvorbě. Mají v ní své místo čakry, různé bytosti a andělé, častým motivem je i strom života, téma zrození nebo třeba ryba jako symbol splněných přání. Ráda si hraji také s dvojsmysly,“ vypočítává Bártová.

Jak v její keramice, tak i obrazech se často objevují i vzácné kameny od sběratelky Petry Šínové nebo orgonity, což je směs pryskyřice, kovových špon a drahých kamenů, vždy i s kouskem křišťálu. Ty pocházejí od léčitelky a měly by očišťovat od negativní energie. Orgonity i vzácné kameny zakomponovává Bártová do svých motivů podle jejich moci, síly a zaměření.

Novinky nestuduje, jde cestou pokus – omyl

Když majitelka Koflíku vyjmenovává techniky, jež při tvorbě používá, je jasné, že se dají jen těžko shrnout do pár řádků. Zkouší různé druhy materiálů a glazur, experimentuje i s porcelánem či dekorováním keramiky pomocí kovových barev a vosku, využívá rovněž obtisky přírodnin, například mušlí.

„Baví mě zkoušet nové věci. Nemám ani potřebu si novou techniku dopředu studovat, raději jdu cestou pokus – omyl. Nejlepší je to napětí, když čekám, jaký výsledek z pece vytáhnu,“ říká žena, která kromě tvoření všeho druhu miluje také cestování.

Svůj čas však ráda věnuje i dalším nadšencům toužícím zabořit ruce do keramické hlíny a naučit se z ní tvořit. Už léta pořádá kurzy pro dospělé, předškolní děti i starší mládež.

„Na základní škole je bohužel výtvarná výchova obvykle až na posledním místě. Řadu žáků to nebaví, nezajímá, mají pocit, že jim zrovna tento předmět k ničemu není. Proto je pak pro mě pohlazení pracovat s dětmi, které skutečně chtějí tvořit a seznamování s hlínou je baví,“ popisuje Bártová.

Dospělým v kurzu sice předává základy, zároveň se je však snaží příliš neovlivňovat. „Neříkám jim, že tohle se povedlo, tohle ne a že by to měli udělat jinak. Ta setkání vnímám spíš jako terapii, protože hlína opravdu stres bere. Kurzy máme v pátek večer, a i když už je člověk po pracovním týdnu unavený, při práci s hlínou to z něj spadne,“ přibližuje kurzy jejich pořadatelka.

Sešlosti nad tvořením mají podle ní i sociální přesah a mohou suplovat takové činnosti, jako bylo kdysi třeba draní peří. „Lidé se sejdou, popovídají si, odpočinou si… A u toho jako bonus i něco vytvoří,“ shrnuje benefity této „terapie“ Veronika Bártová.