Ženy udržují tradici draní peří. Jde o práci, ale i o setkání a rozprávky

  9:42
Praskání ohně v pořádně roztopených kamnech, vůně čaje, kynutých koláčů a trochu i bylinek z načaté becherovky. Všudypřítomná chmýříčka jemného prachového peří, která se proti slunci, pronikajícímu sem z okna do zasněžené zahrady, vznášejí malou kuchyní. Ulpívají i ve vlasech usměvavé skupiny starších žen.

Taková panuje ve středu odpolední atmosféra v kuchyni venkovského stavení rodiny Slonkových ve vesničce Rokytno poblíž Nového Města na Moravě. Dere se tam peří.

U stolu, v jehož středu trůní bělostná kupka materiálu, kmitají ruce sedmi žen při zpracovávání jednotlivých pírek – automaticky jako stroje. O pohodu se pak stará hostitel a pan domácí Zdeněk Slonek. Nejen ruce, ale ani pusy návštěvnic rozhodně nezahálejí.

U draní se probírá vše – děti, vnoučata, školní systém, jídlo, chov zvířat, společní známí i vzpomínky na dávné doby. Přesně tak, jak tomu bylo u draní peří odjakživa.

„Jako děti jsme to milovali, byla to moc krásná tradice. Sešlo se tu vždycky plno lidí, povídalo se, smálo, o zajímavé historky nebyla rozhodně nouze. Prosili jsme dospělé, ať vyprávějí třeba o cikánech, to bylo hodně oblíbené téma,“ vzpomínají s úsměvem sourozenci Zdeněk Slonek a jeho sestra Dana Dospělová, za svobodna Slonková, kteří v chalupě na okraji vsi vyrostli.

Dana Dospělová, která dnes již žije v Herálci na Žďársku, je ve svých 63 letech nejmladší účastnicí středečního draní peří.„Je to zároveň i moje premiéra. Jako dítě jsem u draní sice bývávala, když pak ale díky iniciativě naší maminky vznikla tradice, že se u nás začala scházet na draní skupina žen z Nového Města na Moravě, chodila jsem už do práce a nebyl čas. Teď už jsem v důchodu, tak se konečně mohu zúčastnit,“ říká Dospělová.

Husí peří už nemá tak hojné využití

Tradice je stará zhruba necelé dvě desítky let, přerušilo ji pouze řádění covidu a následně loňské úmrtí zakladatelky setkávání Boženy Slonkové. Středeční draní se tak odehrává více méně na její počest.

Téměř všechny účastnice, takzvané dračky, pocházejí z vesnic v okolí, žijí ale ve zmíněném Novém Městě na Moravě. Kdysi trávily ve Slonkově chalupě při zpracovávání peří i několik dní – dorazily kolem poledne autobusem a draly celé odpoledne, po několika hodinách se zase vydaly autobusem domů. Nyní věnují této činnosti „pouze“ jedno odpoledne. „Dnes už husí peří nemá takové hojné využití jako kdysi, navíc jenom málokdo husy chová, jelikož je to hodně náročné na čas i na péči,“ shodují se ženy.

I přesto výsledek jejich práce skončí i dnes tam, kde kdysi – hlavně v pokrývkách nebo polštářích. „Ačkoli dnes spousta lidí používá peřiny s umělým vláknem, já na husí peří nedám dopustit. V zimě krásně hřeje, v létě zase příjemně větrá. Navíc se dnes už nedělají takové duchny jak kdysi,“ popisuje čtyřiasedmdesátiletá Libuše Topinková.

Dříve jedna peřina obsahovala klidně i pět kilogramů husího peří, těžká duchna potom na člověku doslova stála a „přibila“ ho k posteli. „Byla to ale zároveň i taková zásobárna peří a většinou také žádoucí součást věna. Postupně se z ní peří i odebíralo – když se narodilo dítě, odsypalo se mu z duchny na peřinku,“ přibližují dračky dávnou praxi.

Při samotném draní si ženy berou do jedné hrsti trochu peří ze středu stolu, z dlaně pak vytahují jednotlivá pírka. Ta se drží za horní část a postupně se ze středu neboli ostnu stahuje po kouscích praporek. Jemné odrané peří dávají ženy stranou na kupičku a následně do papírového pytle. Zbytky se házejí volně na zem, kde po půldenní práci bývá už pěkná vrstva.

Ale ani tyto holé brky nepřišly v minulosti nazmar. „Takovým zbylým částem se říkalo různě – pípěrky, pápěry, pápěrky, někdo používal i fífjerky,“ vzpomínají na výrazy ženy u stolu. Z těchto pápěr se podle nich dělávaly třeba tuhé podsedáky. Dračky se však shodují, že ačkoli izolovaly dobře, příliš pohodlné nebyly. Z větších per, z nichž se neodere špička, se zase svázáním dají vyrobit mašlovačky, například na potírání pečiva při pečení nebo roztírání tuku.

Teplá peřina byla základ

Husí peří se podle žen před zpracováním ani následně po draní nijak nečistí, ptáci ale museli být s blížícím se škubáním drženi v čistotě a také se takzvaně „prali“ – tedy vypustili někam na vodu.

„Po zabití se potom husy ještě před spařením přežehlily přes mokrý hadr žehličkou, aby šly dobře škubat,“ líčí postup dračky. Pokud ale přece jenom některé peří zůstalo špinavé, vyhodilo se a na draní se už nepoužívalo.

Ostatně samotný husí chov, který v současnosti není zdaleka tak častý jako kdysi, je i na středečním draní častým tématem hovoru. „Dnes s módou svatomartinských hus se chovají tato zvířata hlavně na jídlo, kdysi bylo ale prioritou právě peří. V chladných chalupách byla totiž teplá peřina opravdu základ,“ říká Libuše Topinková.

Husy obvykle nesly patnáct až dvacet vajec. „Vajíčka se popisovala čísly. První kousky by totiž nemusely být ještě opojímané (oplodněné, pozn. red.). Tato stará vejce se dávala pryč. Nasadilo se potom kolem patnácti vajíček, podle toho, jak byla husa velká, aby je dokázala zasednout a tedy udržet v teple,“ vysvětluje Zdenka Slonková, nejstarší, téměř devadesátiletá účastnice draní peří.

Když se pak začala líhnout housata, musela se mláďata postupně odebírat od matky raději pryč, aby je husa sedící na dalších vejcích nějak nezranila a neumačkala mezi skořápkami.

Líhnutí mláďat trvalo zhruba dva dny. „Bylo potřeba to pořád hlídat. A housata potom musela být samozřejmě v teple, dávala se třeba do kastrolu s vlněným hadrem na nějaké teplé místo,“ říká Zdenka Slonková.

Dobré jídlo a pití

Osazenstvo Slonkovy chalupy se také shoduje na tom, že dnes už pro chov hus – kromě nedostatku času potenciálních chovatelů – nejsou na vesnicích ani ideální podmínky. „Za nás bývalo běžné, že se husy vypustily volně po dědině, taky na rybník, chodili jsme je jako děcka pást. To už by dnes ale asi nešlo,“ přizvukují si vzájemně ženy.

V minulosti přitom bývaly husy pomalu u každé chalupy. I v Rokytně se podle Zdeňka Slonka dralo hned v několika staveních v různých termínech během zimy, přibližně od ledna. Tudíž si dračky vzájemně pomáhaly a pendlovaly po sousedství.

Kromě povídaní byla setkání vždycky spojena rovněž s dobrým jídlem a pitím. „Zrovna tady k Božence Slonkové jsme se vždycky moc těšily a byly zvědavé, co připraví. Pokud se dralo více dní, každý den bylo k jídlu něco jiného,“ nešetří chválou dračky, které pojí kromě přátelství i různě úzké příbuzenské vztahy.

Přestože se ženy vzájemně setkávají i mimo draní peří, za možnost zavítat po letech do chalupy, kde v minulosti strávily při této činnosti mnoho hezkých chvil, jsou moc rády. „Je to hezká tradice. A příležitost pobýt spolu nějakou dobu při společné práci, zavzpomínat, říct si, co je nového,“ dodává Libuše Topinková.