Zálibu v cyklistice našel přitom Stanislav Růžička až celkem pozdě, v pětatřiceti letech.
Většinou si lidé budují vztah k nějakému sportu už v mládí, u vás tomu tak ovšem nebylo. Jak jste se tedy dostal k cyklistice?
Přes hubnutí (smích). V roce 2010 jsem byl s kamarády v Chorvatsku. Vždycky jsem si o nich myslel, že jsou docela tlustí. Jenže když jsem se s nimi viděl na fotce – koukám, že jsem tlustý taky! Takže v rámci hubnutí jsem si koupil první kolo. Taky jsem sekl s kouřením, přestal pít pivo...
A kolo vás hned chytlo?
Docela ano, jen jsem přešel od horského kola k silničnímu. Jenže potom jsem měl vážný pracovní úraz nohou, který mě na čas z pohybu vyřadil. Cyklistika byla ale tehdy naštěstí jeden z mála sportů, který jsem mohl – i v rámci rehabilitace, provozovat. Později jsem se dostal i ke skvělému panu doktorovi z Brna, a ten mě ze zdravotních potíží hodně vysekal. Každý rok mu píši takový report, co vše jsem ujel a zvládl. V podstatě mi zachránil život – normální, aktivní, zdravý život. Jediné, co dnes nemohu dělat, je běh.
Vraťme se tedy ke kolu. Mohl jste na něm jezdit tak, jako většina populace. Třeba na výlety. Proč zrovna extrémní závody?
Já asi potřebuji překonávat nějaké výzvy, limity, trochu se ‚hecnout‘. A jelikož jsem nikdy nebyl extra rychlík, jsou pro mě vhodnější právě třeba ty závody na 24 hodin, kde to je z devadesáti procent o hlavě.
O hlavě? Bez tréninku to však asi nejde?
To samozřejmě ne. Pokud ale máte před závody něco najeto, tak už to pak nějak ušlapete. Já třeba ročně ujedu zhruba 15 tisíc kilometrů, ale kdyby to bylo o pár tisíc méně, nic se nestane. Hlavně to musí dát hlava. To je základ, který já jsem měl naštěstí vždy dobrý. První čtyřiadvacítku jsem jel v Šaraticích. Konávaly se i ve Ždírci nad Doubravou, kde jsem se účastnil pravidelně, a asi pětkrát tam i vyhrál. Pak ale tyhle organizačně náročné akce „odstřelil“ covid a vrací se to k normálu jen zvolna.
Mohl byste lidem, kteří se v těchto extrémních cyklozávodech nevyznají, přiblížit, jak takové celodenní klání probíhá? Kudy se jezdí?
Je to dané místem, kde se ta akce koná. Ve Ždírci byl třeba okruh 33 kilometrů, který byl k dispozici přes den, a na noc měli pořadatelé dvoukilometrový. A na takové trase jezdíte pořád dokola.
To opravdu 24 hodin šlapete, nebo si třeba dáte pauzu na krátký spánek, oběd?
Řeknu vám to takhle – kdo sedí, nevyhrává. Tak to prostě je. Já třeba spát moc nepotřebuji. Co si vybavuji, tak ze dne jsem měl čas čisté jízdy 23 hodin a 50 minut. Zbytek bylo chození na záchod. Jinak jídlo a pití vám podá tým u silnice, takže je sníte za jízdy. Každý to má ale jinak. Jiní cyklisté si na půl hodiny zastaví, odpočinou a pak jedou o to rychleji.
Posouvají se nějak hranice, rekordy?
Tak mně už bylo padesát a mladí dnes mají výsledky trochu jinde, posunuje se to. Já mám třeba „osobák“ 774 kilometrů za 24 hodin, ale tihle mladí kluci už loni přetočili osm set.
Čím to je? Mají lepší vybavení?
Nějakou roli to asi hraje, technika pokročila, kola jsou lehčí, dokonalejší, stejně tak i další vybavení. Hlavní důvod ale vidím v tom, že dřív tyhle závody jezdili spíš starší chlapi – kolem čtyřicítky – a teď se do toho vrhli fakt mladí kluci. A nejen v těch čtyřiadvacítkách, ale i v ultracyklistice.
Do ultracyklistiky, dlouhých nonstop závodů, spadá i vaše červnová účast na Race Around Poland. Úspěšně jste jej dokončil jako jeden z pouhých dvou Čechů na startu. Objel jste za necelých jedenáct dní celé Polsko. Co pro vás tento úspěch znamená?
Tahle cesta byla můj sen. Když ji zvládnete, získáte nominační list na Race Across America, což je nejtěžší silniční cyklistický závod světa. A na něj se nelze přihlásit, jen kvalifikovat. Zatím ho dojeli pouze tři Češi.
Zkusíte se tedy zařadit mezi ně?
Účast je hodně o sponzorech a o penězích celkově. Musíte mít s sebou tým lidí, nějaký čas tam strávíte… V součtu byste měl mít k dispozici zhruba jeden a půl milionu korun, což já samozřejmě nemám. Věnoval jsem se dvacet let zedničině, teď dělám údržbáře ve firmě na hračky. U toho mám po odpoledních a víkendech různé fušky, abych si přivydělal na kolo a běžné, ne tak finančně náročné závody. Takže si asi budu muset vystačit, pokud se tedy nějakým zázrakem nenajde sponzor, jen s vystaveným diplomem, co mi nedávno přišel z Ameriky.
Jak na putování po hranicích Polska vzpomínáte? A jak si laik má takový závod vůbec představit?
Je to cesta bez zajištění, což znamená, že s vámi nikdo nesmí jet. Vše si vezete sám. Dostanete zadáno jedenáct kontrolních bodů, k nimž musíte dojet po předem vytyčené trase. Na devíti kontrolách se můžete i vysprchovat, vyspat, mají tam pár postelí nebo zamluvený jeden dva pokoje. A na devíti máte jídlo, pití. Vše bylo skvěle organizačně zajištěné.
Stanislav Růžička (50)
|
Takže co jste si vlastně vezl?
Skoro nic. Polsko je nádherné v tom, že tam mají v každé vsi obchod, který je otevřený od šesti ráno do jedenácti v noci, takže co potřebujete, koupíte. Trasa je vedená tak, abyste potkal i benzinky, město, kde si lze dát třeba pizzu, něco teplého.
Kolik jste toho během vaší tour naspal?
Cesta dlouhá nakonec 3 600 kilometrů mi trvala deset dní, 16 hodin a 26 minut. Za tu dobu jsem přes den průměrně spal nějaké tři čtyři hodiny.
Opravdu jste schopen podávat výkony po třech hodinách spánku? Navíc dlouhodobě, přes deset dní?
Polsko mi opravdu skvěle vyšlo, neměl jsem žádné potíže, nic mě nebolelo. Samozřejmě kromě obvyklých věcí, jako je zadek, nohy, ruce. Ale nic fatálního. Byl tam se mnou ještě jeden Čech, a ten se potýkal s achilovkou. Bolelo ho to, brzdilo. A já jsem navíc nejel na doraz, nechal jsem si rezervu. Vím, že kdybych zabral, mohl jsem to ještě zkrátit třeba na rovných deset dní, ale člověk nikdy neví, co ho potká.
Šlo tedy vše hladce, neřešil jste žádné potíže?
To zas úplně ne. Posledních 600 kilometrů jsem řešil poruchu na kole. Pořadatelé se snažili mi pomoci, byli ochotní. Šlo o díl, co u nás běžně seženete za 150 korun, ale u hranic s Běloruskem to byl problém. Nakonec jsem závadu spravil provizorně, abych to nějak doklepal. Dal jsem se radši na modlení, aby kolo vydrželo, což se nakonec splnilo.
Stíháte se při jízdě třeba i kochat krajinou?
První den je to vždy divočina, ale další dny už je to relativně v klidu. Na Race Around Poland denní průměry nejsou nijak extrémní, takže krajinu vnímám. Byla tam krásná stoupání, třeba v horském terénu Tater. Zdolali jsme v součtu 33 100 výškových metrů. Nejhorší byly naproti tomu roviny u hranic s Běloruskem, kde člověk jel 200 kilometrů po úplné placce. Rovně, kruháč, malinko odbočit a zase rovně, placka, nekonečno.
Vyšlo vám počasí?
Ano, až na dojezd, který jsem si chtěl fakt užít. To jsme jeli celou noc v zimě, dešti. Z cíle potom musíte navíc dalších deset kilometrů na společné focení. A tam jsem ještě hodinu čekal, než dorazí ti za mnou. Takže jsem byl zmrzlý jak… víte co (smích). Euforie se tedy dostaví až později, když vám vše začne v klidu docházet.
Jak dlouho se z takového výkonu vzpamatováváte? Asi nevyrazíte hned po příjezdu do práce?
Přesně tak to bylo! Přijel jsem ze závodů a druhý den jsem byl v práci. Mám samozřejmě nějaký limit dovolené, nemohu se uvolnit, na jak dlouho chci. Ale nějakou pauzu si pak dávám, na kolo třeba dva týdny nejedu. Po Polsku jsem byl ale relativně v pohodě, mnohem horší to bylo po mém posledním závodě ze série Ultra Bikers – UB30 Six Countries Challenge 2025. Najel jsem 1 160 kilometrů za dva dny, 21 hodin a 45 minut. Skončil jsem nakonec na děleném čtvrtém místě se svým kamarádem Davidem Jindrou.
V čem byl tento závod skrze Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko a Slovensko náročnější?
Roli určitě hrál fakt, že to byl další výkon relativně krátce po Polsku. Z hlediska nastoupaných kilometrů to oproti Polsku taky nebyla nějaká hrůza, šlo spíš o rozložení. První den pohoda, druhý den přišlo Slovinsko a kopce se sklonem 25 %, kdy jsem dvě hodiny tlačil kolo, protože jsem prostě nebyl schopen to vyjet. A nebyl jsem zdaleka jediný.
V jakém státě se vám líbilo, dobře jelo? Kam byste se třeba i vrátil?
Slovinsko je fakt nádherná země, krásná krajina, kvalitní cyklostezky, vše je tam pro cyklisty uzpůsobené – pokud vás ovšem nežene pořadatel do šílených kopců (smích). Dobře se jezdilo i v Chorvatsku. Chorvati jsou družní, v každé dědině je bar, kde si můžete dát kafe, což já zrovna fakt můžu. Maďarsko je rovina, tam si prostě lehnete na řídítka a makáte.
Čím, kromě zmíněné kávy, dočerpáváte během výkonu energii? Používáte nějaké speciální gely, drinky?
Nedělá mi to dobře na trávení, takže se tomu snažím spíš vyhýbat. Jsou ale lidé, co na jich fakt jedou – na čtyřiadvacítce Slovakia Ring, kde se jezdí na okruhu, se mi jeden Slovák, který tam trhl rekord 900 kilometrů, svěřil, že gelů měl za den 40! To bych rozhodně nedal. Nedávno jsem objevil skvělé solné tablety s kofeinem. Jsou veganské, nic vám z toho není, jen vás nakopnou. Já docela trpím na křeče, ale za celé Polsko jsem žádnou neměl. Důležité je hlavně normálně jíst. I když máte třeba pocit, že vás to zdržuje, nebo to moc nejde – máte sice hlad, ale také pocit, že nic nedokážete polknout. Ale jak přestanete jíst, dožene vás to.
Důležité je hlavně normálně jíst. I když máte třeba pocit, že vás to zdržuje, nebo to moc nejde – máte sice hlad, ale také pocit, že nic nedokážete polknout. Ale jak přestanete jíst, dožene vás to.
A co tedy při cestě jíte?
Nic extra, klasiku. Třeba párek v rohlíku, to je taková rychlovka. I když zrovna tu už teď nějaký čas nechci ani vidět (smích). Já si celkově i po výkonu dám rád normální jídlo – flákotu masa, salám, klobásu.
Co vy a pivo na kole? Dáte si?
Moc ne. Občas si naředím do flašky pivo s vodou, to je lepší než „ionťák“. Jinak mám radši colu – na kole mi dělají dobře cukry.
Najdete si čas i na „normální“ cyklovýlet, třeba s manželkou, v nějakém rozumném tempu? Umíte vůbec jet „na pohodu“?
Neuměl jsem to, ale už jsem se to naučil. Žena má elektrokolo, takže si to užijeme oba (přichází manželka a s úsměvem vzpomíná na původně odpočinkový výlet, který se „nečekaně“ protáhl na 160 kilometrů, na což pochopitelně baterka elektrokola zdaleka nestačila).
Máte už v hledáčku nějaký další závod, další překonání limitů?
Letos už nic, ale příští rok určitě ano. Musím najít akci, co pro mě bude logisticky schůdná. Rád bych jel něco, jako bylo Polsko, případně Polsko zase, ale pochopitelně s lepším skóre. Bohužel jsem limitován nejen časem, ale i znalostí jazyků – ve škole jsme se učili jen rusky. A ta domluva a komunikace je na závodech v cizině hodně potřeba. Polsko bylo pro mě v tomhle ideální.