Když se pak do divadla z šachty vrátil, ztěžoval mu režim práci dál, jak jen mohl.
Není bez zajímavosti, že Alois Liškutín byl vedle herectví stavebníkem i ve skutečnosti. A nepotřeboval k tomu rady zedníka Lorence za deset korun na hodinu. „Manžel sám postavil zděnou chatu v Rozdrojovicích, vlastně šlo o dům. Nechal si tam předem dovézt kameny, které dva roky osekával,“ vzpomíná Eva Liškutínová, která byla manželkou herce až do jeho smrti v roce 2000. Prožila s ním i čtyři roky jeho angažmá v Jihlavě.
Doprovázela ho před 45 lety i na natáčení nesmrtelné komedie Na samotě u lesa. „Musel tam nosit hodně špinavé tričko, k té roli to ale patřilo. Toho si všimnu pokaždé, když film opakují. Vzpomínám si taky, jak jsme na louce seděli během natáčení na dece. S námi tam seděl syn kameramana Jaromíra Šofra, který mě udivoval tím, že už v dětství podrobně znal všechny československé řeky i s jejich prameny a přítoky,“ vybavuje si Eva Liškutínová okolnosti vzniku komedie.
V roli stavebníka Roberta Kose vytipoval Liškutín manželům Lavičkovým chalupu na samotě dědy Komárka, jehož hrál Josef Kemr. A zedníka Lorence, jehož stále houpal na invalidním vozíčku, dával brzo spát – „Aby byl ráno čilej.“
Komunistický režim zabral rodičům většinu majetku
Filmové encyklopedie uvádějí, že se Alois Liškutín narodil v jednom ze tří Otínů, jež se nacházejí na Jihlavsku a Žďársku. Podle manželky ale přišel na svět v obci Tvarožná v roce 1929. Jeho rodiče pocházeli ze starých selských rodů. Herec měl tři sourozence. Jeho sestra stále žije v Tvarožné. „Hospodářství živilo celou rodinu,“ popisuje František Kopecký, kronikář obce.
Zpočátku to vypadalo, že Alois Liškutín bude pracovat na rodinném statku. Po válce, v roce 1946, začal studovat zemědělskou školu ve Šlapanicích. Jeho maminka ale byla divadelní ochotnicí v Tvarožné. A na jeviště přivedla i svého syna.
 |
Jenže po válce v Československu přituhovalo. „Komunistický režim v rámci kolektivizace zabavil rodičům Liškutínovým většinu majetku, který byl převeden do JZD Tvarožná,“ popisuje kronikář.
Alois Liškutín šel tedy studovat konzervatoř a následně JAMU. Adept herectví měl i pěvecké nadání. Muzikanství měli v rodině. Jeho sestry zpívaly v kostele na kůru a sestřenice Věra Knosová byla členkou opery Státního divadla v Brně. Sám Alois Liškutín hrál na různé nástroje a rád zpěvem bavil společnost.
Nechtěl se stát svazákem, skončil u pétépáků
Jenže musel studia herectví předčasně opustit. Stačilo, aby jeden z jeho spolužáků zašel na Místní národní výbor ve Tvarožné a zeptal se, jak mohou nechat studovat syna kulaka. Navíc Liškutín odmítal stát se svazákem. A tak byl ze studia vyloučen a musel nastoupit k pomocným technickým praporům, takzvaným pétépákům. A začal fárat na dole Československý pionýr v Petřvaldě.
„Zde po dobu dvou let a dvou měsíců pracoval jako důlní rychlorazič. Na konci roku 1953 byl ze zdravotních důvodů propuštěn do civilu,“ uvádí kronikář František Kopecký.
A jelikož se mezitím změnilo vedení JAMU, mohl dokončit studia herectví. V absolventském představení se skvěle představil a dostal angažmá v Hradci Králové. Jenže tam obdržel po třech sezonách nabídku vstupu do komunistické strany, což odmítl.
Z hradeckého Divadla Vítězného února ho vyhodili zrovna v době, kdy byla jeho žena těhotná. Mladé rodině pomohl ve svízelné situaci ředitel Horáckého divadla Ladislav Panovec. Toho nezajímalo, jaké má Liškutín politické názory. Vzal ho pro jeho herecké schopnosti.
A herec si čtyři roky v Jihlavě nemohl na práci stěžovat. Zahrál si třeba vedle hostujícího Karla Högera v dramatu Smrt obchodního cestujícího. „Bydleli jsme i se synem v Jihlavě v Brněnské ulici blízko náměstí. Měli jsme tam jeden pokoj a malou místnůstku, kam se vešel jen vařič a dva kbelíky vody. Tu jsme si napouštěli na chodbě. Tam jsem vařila. Ale my nebyli nároční. V roce 1963 jsme se pak přestěhovali do brněnského bytu, kde bydlím dodnes,“ přibližuje třiaosmdesátiletá Eva Liškutínová.
Angažmá v Praze odmítl, dal přednost rodině
Pak už hrál její muž až do penze v Brně, naposledy v tamním Městském divadle. Po přestupu z Jihlavy ale dostával méně rolí než na Vysočině, důvodem byly opět jeho protikomunistické postoje, které ve větším městě zase začaly vadit. Dostal sice nabídku angažmá v Praze, ale odmítl. Nechtěl opustit rodinu.
Místo jeviště nacházel uplatnění ve filmu, televizi, rozhlase a dabingu. Kromě komedie Na samotě u lesa si zahrál i v Postřižinách, kriminálce Smrt stopařek či v seriálu Slovácko se nesúdí. Jednu z posledních rolí před kamerou dostal v Četnických humoreskách. Také vyučoval dramaturgii na Lidové škole umění v Rousínově.
Ve volném čase rád fotografoval i amatérsky filmoval. Byl železničním modelářem a též turistou, rád stanoval v přírodě. „Projezdili jsme celou republiku od Zemplínské šíravy až po Lipno. Vraceli jsme se na hory i k moři. Měla jsem s ním krásný život. A to jsem si ho zpočátku nechtěla vzít, že byl o osm let starší,“ vyznala se Eva Liškutínová.
Pravidelně navštěvoval i rodiče, jimž celý život vykal. Pomáhal jim při jednocení řepy nebo vybírání brambor. Později v důchodu pracoval v rádiu Proglas, recitoval na různých společenských akcích, například vernisážích.
„Politickou křivdu, spáchanou komunistickým režimem na sobě a na rodičích, se snažil po sametové revoluci řešit aktivní činností v lidové straně a ve výboru bývalých příslušníků pomocných technických praporů,“ píše se v kronice Tvarožné.
Alois Liškutín zemřel 10. října 2000 ve Fakultní nemocnici u svaté Anny.