Historik šel v nové knize po stopách prvních farářů na české straně Vysočiny

  8:44
Až k úsvitu dějepisu Vysočiny se vypravil dušejovský profesionální historik Václav Nečada. Co byly železné, zádušní či věčné krávy, jaká byla role oltářníků a manuálních vikářů, kde se nacházel Svatavin újezd, co byl les Borek. Taková témata zpracoval Nečada ve své nové knize Řečický děkanát.

Třicetiletý dušejovský historik Václav Nečada již předtím vydal historickou kroniku Vyskytné, píše také odborné články o historii Jihlavy | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Ačkoli se kniha – jak název říká – zabývá nejstarší historií děkanství v Červené Řečici až do roku 1436 (kdy byly písemné prameny přerušeny kvůli husitským válkám) ve skutečnosti se jedná o nejstarší dějiny středověké kolonizace celé české části nynější Vysočiny. „Řečický děkanát se jmenuje podle pozdější Červené Řečice, ale jeho centrum v Řečici bylo ve skutečnosti na jeho západním okraji, kdežto děkanát sahal až k moravské hranici,“ řekl Nečada.

Přesně na „horké“ historické českomoravské hranici tvořené v centrální Vysočině řekou Jihlavou se dnes nachází město Jihlava.

Až do 12. století – kde se líčení Nečadovy knihy počíná – nicméně pokrýval území na obou stranách českomoravské hranice pomezní hvozd: prales. „Tudy probíhaly cesty spojující Čechy a Moravu a během 12. století toto území začali osidlovat kolonisté. Tehdy byla ve 12. století založena Červená Řečice či Želiv. Odtud kolonisté postupovali k Moravě, zakládali nové vesnice a do 13. století dorazilo osídlení až k hranici Moravy, k dnešní Jihlavě. Už předtím sice kolem Jihlavy existovaly nějaké vsi, ale v listinách je to území zmiňováno jako les,“ řekl Nečada.

Vlastní Jihlavě se v knize nevěnuje, píše o oblasti od Jihlavy na západ – dnešním Pelhřimovsku, českých částech Jihlavska a některých oblastech Havlíčkobrodska. Zabývá se zde také hypotetickým Svataviným újezdem, čili územím zahrnujícím i řečický děkanát, které podle některých listin měla v roce 1187 darovat královna Svatava vyšehradskému kostelu.

Známosti se hodily

Největší pozornost Nečada věnoval osudům farářů a kostelů v oblasti děkanátu a jak se pohybovali během kariéry v rámci pražské diecéze.

„V knize jsem se snažil popsat i kolonizaci oblasti, v návaznosti na niž vznikaly první kostely. Podrobně se zabývám i kolonizací prováděnou želivským klášterem,“ přiblížil Nečada, působící na Masarykově univerzitě v Brně.

V knize mapuje sledovatelnou životní dráhu farářů. „Někteří působili desítky let na jednom místě, jiní měnili kostely, třeba aby se dostali blíž k rodišti, jiní využívali kontaktů na arcibiskupství ke kariérnímu postupu, jak bychom dnes řekli. Byly bohaté i chudé kostely, docházelo ke sporům mezi šlechtici, kteří mohli navrhovat kandidáty na faráře,“ popsal historik.

Zajímavostí je, že například na Lipnici v té době byla zřízena malá kapitula, čili sídlo více duchovních a děkana. „Kapituly bývaly ve velkých městech – na Vyšehradě, u Sv. Víta, ale zde si ji šlechtici založili na hradě, to není obvyklé,“ líčí Nečada.

Stopy nejstaršího řečického děkanátu existují dodnes – podle Nečady pravděpodobně nezanikl žádný z jeho kostelů ani významných sídel. „Nejistotu máme u jejich datování. Ani dnes nevíme, jestli stávající podobě kostela nepředcházela starší stavba, dokud ji nenajdou archeologové,“ řekl Nečada.

Na knize pracoval rok. Čerpal především z knih vikářů pražského arcibiskupství či z listin želivského kláštera, uložených dnes v Třeboni a v Praze.