„Jaký to kouzelný zázrak uprostřed atomového a elektronického věku!
Samotínský vánku, lučinami běžíš, voníš po heřmánku.
V malebné hospůdce pijem tě ze sklenky, líbezně opojný jako dech milenky.“
Dívám se na tyto verše a zkouším si představit dobu a hlavně místo, kde byly napsány. Stavení, které již nenaleznete, a čas, který už nechytíte.
Na příběh Samotínského vánku však narazíte na Vysočině i dnes a v celém kraji snad není nikdo ze starší generace, kdo by o něm nic nevěděl.
Jednalo se o bylinný likér vyráběný podle vlastního receptu samotínským hostinským Emilem Tlustošem. Likér býval oblíbený nejen mezi turisty, ale také mezi umělci. Mezi jeho obdivovatele patřil i prezident Miloš Zeman.
Recepturu Samotínského vánku Tlustoš nikdy neprozradil, po jeho smrti zůstala hospoda zavřená a likér už dále nikdo nevyráběl. Tím pádem se z něj stala legenda a ty vždycky bývají opředené tajemstvím.
Většinou se lidé shodují, že chutnal jako becherovka a fernet dohromady. „Byl opravdu velmi lahodný, takový lehce nasládlý. No, on Emil věděl, jak na to. Měl totiž lihovarnickou školu,“ vzpomíná jeden z Tlustošových hostů a znalec Samotína Jiří Fiala.
Hostinec z 18. století proslavil až syn samotínského starosty
Samotín, osada ležící snad v nejmalebnějším údolí v samém srdci Vysočiny, v jednom z posledních, téměř zapomenutých koutů panenské přírody. Tak tady stával Tlustošův hostinec. Stavení s číslem popisným 13 bylo postaveno v polovině 18. století.
Prvními známými majiteli byli Volfovi. Vedli hospodu a k tomu měli ještě hospodářství. Pak se do rodiny přiženil Jan Tlustoš, samotínský starosta. Ten převzal hospodu a začala éra Tlustošova hostince. Už tehdy jej navštěvovali známí lidé.
„Za dědečkem jezdili například všichni sourozenci Křičkovi - básník Petr, hudební skladatel Jaroslav i jejich sestra, spisovatelka Pavla,“ líčí Emilova neteř Zdeňka Kalinová.
Hospůdku nicméně nejvíce proslavil až jeho syn Emil Tlustoš. „Strýc žil v Brně. Bydlel v Lesné a živil se jako vedoucí účtárny,“ vypráví Kalinová. „Na Samotín jezdil provozovat hospodu. Přijížděl, jak bylo potřeba. Někdy otevíral jenom o víkendu, někdy i ve čtvrtek a někdy jezdil denně. Když pak zemřela jeho tetička, o kterou do poslední chvíle pečoval, přestěhoval se zpátky na Samotín.“
Emil Tlustoš vítával ve svém stavení, kde v jedné světnici obsluhoval i bavil hosty a ve druhé spával, zástupy pocestných.
Odpočívat sem po maturitách jezdily komise z gymnázia
O zákazníky, kteří si při posezení v útulném lokále vyžádali bylinný likér, neměl nouzi. Většina z nich se pak za vlídným hospodským a jeho specialitou ráda vracela, o čemž svědčí dvě veliké kroniky, do kterých hosté psali vzkazy, verše i malovali.
Jezdili sem umělci, jako například básník František Halas nebo malíř František Emler, studenti z různých škol i jejich učitelé, vzdělanci a učenci, ale i obyčejní lidé.
Bylo tu možno zahlédnout taktéž mecenáše význačných osobností kulturního života Vysočiny, hostinského ze Sněžného Josefa Rýdla. Každý rok po maturitních zkouškách si na toto místo jezdila odpočinout maturitní komise z novoměstského gymnázia. Potkali jste tu ale i velké množství cizinců.
Filmaři si od babičky vypůjčili kozu, natáčeli Obušku z pytle ven
Velmi laskavě vyznívá i zmínka o samotínském pohostinství ve starém novinovém článku, jehož výstřižek si Zdeňka Kalinová dodnes schovává. Jeho autor v něm píše:
„Lokál jako dlaň, šentyš jako noční stolek, sortiment chudičký, ale pravá horácká hospoda. Na všem jsou znát doteky početných generací, po stěnách obrazy, v okénkách kytky, tu a tam nějaké paroží…Host ze sladké Francie, který si původně přijel prohlédnout Interhotel ve Svratce a náhodou sem zabloudil, je jako u vytržení. Hospodu si ofotografoval zevnitř i zvenčí, zalitoval, že paroží nelze koupit, pokochal se rozhledem a odjížděl spokojený zážitkem…“
„I Česká televize tam byla,“ vzpomíná Kalinová. „Natáčeli zde pohádku Obušku z pytle ven. Měli půjčenou babiččinu kozu a pamatuju si, že na louku zapíchali kytky z krepového papíru, aby to vypadalo, že ta louka kvete. To byla pro nás děti veliká událost,“ dodává s úsměvem.
Hostinský byl neoblomný, ale měl lidi rád a nikoho nezarmoutil
„Emil byl můj kmotr a měl nás všechny moc rád. Moji maminku, to byla vlastně jeho sestra, mě i mého bratra. Zůstal starým mládencem. Nevím, proč se neoženil. Vím, že se občas s někým scházel, ale nakonec zůstal sám,“ líčí Kalinová.
Na hostinského snad nikdo nevzpomíná ve zlém. „Byl to slušný člověk, vzdělaný, asketa, co se týká alkoholu, velmi šetrný a opatrný,“ charakterizuje Tlustošovu povahu Jiří Fiala. „Nikdy nikoho nezarmoutil, lidi měl rád a k hostům se choval nonšalantně. Také byl ale neoblomný, když viděl, že už má někdo takzvaně dost, prostě mu už nenalil,“ vzpomíná.
Tlustoš byl rovněž vášnivý malíř amatér. Obrazy, které namaloval, visely na stěnách jeho hostince. Uvnitř to vypadalo jako obrazárna. Nejraději maloval samotínskou krajinu.
Autorovi Samotínského vánku však nechyběla ani odvaha. Je obecně známo, že na Samotíně působil partyzánský oddíl Zarevo, ale málokdo už ví, že se Emil spolu se svým otcem Janem partyzánského odboje účastnil.
Zrádce byl vždy osvobozen a nakonec se dostal do parlamentu
V samotínské hospodě byla od roku 1943 ukrytá vysílačka. „Zřejmě ji tu nechal první výsadek,“ vypráví syn Zdeňky Kalinové, který je na své předky právem hrdý.
„Němci věděli, že tam někde ta vysílačka je, ale nedařilo se jim ji najít. Proto nastrčili vlasovce, kteří do Samotína vnikli jako ruští partyzáni. Navázali kontakt s lidmi a získali si jejich důvěru. No, a nakonec je podrazili,“ dodává smutně.
V březnu 1945 byli Jan a Emil Tlustošovi zatčeni a vězněni v Novém Městě na Moravě. Měli být v květnu popraveni, ale naštěstí, zcela na poslední chvíli, byli osvobozeni.
„Babička byla zrovna ve Sněžném a nějaká ženská jí říkala, že Emila a jeho tátu právě popravili,“ líčí dramatické události z konce války syn paní Kalinové.
„Ona pak hned jela do Nového Města, no, a tam se s nimi potkala. A toho člověka, co je zradil, toho jejich konfidenta, nikdy nezatkli. Vždycky byl propuštěn pro nedostatek důkazů a nakonec se dostal i do parlamentu,“ dokončuje s povzdechem. Za své činy dostali oba po válce vyznamenání.
Zůstaly pouze základy, na nichž majitel postavil nový dům
Hostinský Tlustoš zemřel ve stejný den jako jeho maminka, jen o pár let později. Zemřel na mozkovou příhodu před Vánocemi roku 1988.
Stavení zdědili Kalinovi, nejbližší příbuzní Tlustoše, ale ti neměli prostředky, aby jej spravovali. A tak opuštěný domek postupně chátral. „Dokonce ho i vykradli,“ vypráví se smutkem v hlase Kalinová.
„Přijeli jsme tam v březnu 1989 a našli jsme jen spoušť. Peřiny rozřezaný, povlaky roztrhaný. Vzali všechny jeho obrazy. Co bylo na plátně, tak vyřezali z rámu a odnesli, akorát psací stůl zůstal u vchodových dveří. Někdo je asi vyrušil.“
Nového majitele našel dům až po téměř dvou desetiletích. Jenže na jeho záchranu bylo pozdě. Zůstaly pouze základy, na kterých nový majitel postavil dům, u něhož se alespoň snažil zachovat ráz toho původního. Samotínský vánek se však mezitím stal legendou, která inspirovala další restaurace. V hostinci U Kolouška na Samotíně najdete Drátovánek a v Kadově U Janečků vám v případě zájmu nalijí Kadovánek.