Hned jeho příchod na svět byl dost náročný. „Asi abych něco nezmeškal, narodil jsem se předčasně v lednu 1991. A už od počátku jsem musel o svůj život bojovat v inkubátoru. Přežil jsem, ale vysoké dávky kyslíku mi poškodily zrak na levém oku a ze tří čtvrtin i sluch,“ přiznal Zmeškal před lety, kdy začínal svoji sportovní kariéru.

Pravé oko se nicméně lékařům podařilo zachránit, a tak si vlastně užíval relativně pohodového dětství.

Jenže.

Pak jednou – bylo mu dvacet – stěhoval se spolužáky nábytek a při zvedání skříně mu prskla sítnice na zdravém oku. V tu chvíli ho obklopila úplná a trvalá tma. „Nejdřív jsem prožíval deprese a strach z reakce lidí, až mě uvidí s bílou holí,“ přiznává třebíčský rodák.

Na malou chviličku se chtěl zavřít do svého pokoje a už nikdy ho neopustit, to mu ovšem jeho nátura bojovníka nikdy nedovolila. „Řekl jsem si: Buď tady můžeš dál sedět a litovat se, nebo prostě vstaneš a životu to pořádně natřeš!,“ vysvětluje.

Udivoval okolí i odborníky. A následoval kolaps

A tak se začal učit znovu žít, přičemž opřít se hodlal především o sport. Brzy se stal profesionálním sportovcem, který svými výkony v extrémních závodech udivoval nejen svoje nejbližší okolí, ale i odborníky.

Na svém kontě má tři tituly mistra světa v triatlonu. S trasérem absolvoval maraton po schodech Velké čínské zdi a přeběhl celou Českou republiku v deseti dnech, aby – v rámci charity – pomohl nevidomým dětem. Navíc se stal prvním nevidomým sportovcem na světě, který absolvoval věhlasný cyklistický závod Tour de France.

„Rád si dávám výzvy, abych sobě, ostatním nevidomým i vidícím lidem ukázal, že s vytrvalostí jde zvládnout vše,“ vykládá Ondřej Zmeškal.

Nevidomý sportovec Ondřej Zmeškal se po návratu z Jihoafrické republiky učí znovu stát, chodit, mluvit a úplně obyčejným základům života.

Kvůli další takové výzvě vyrazil letos v březnu do Jihoafrické republiky. Chtěl se stát prvním nevidomým člověkem, který dokončí nejtěžší světový podnik horských kol Cape Epic. To se však nakonec nepodařilo – a co hůř, Ondřej při třetí etapě v extrémních podmínkách zkolaboval.

„My vlastně doteď nevíme, co se stalo, protože informací jsme měli málo a Ondra si skoro nic nepamatuje,“ prozradila partnerka nevidomého sportovce Petra Vodičková. „Každopádně z toho, co jsme zjistili, se podařilo vydedukovat, že u něj došlo k vyčerpání z velké fyzické zátěže v kombinaci s počasím,“ dodala.

Znovu se učí stát, chodit i mluvit

Kvůli pekelnému horku organizátoři už na začátku posouvali start a zkracovali trasu, přesto se komplikacím nevyhnuli. „Ondra nebyl jediný, kterému se něco takového stalo, zkolabovalo přes 120 závodníků. Jeden dokonce zemřel,“ uvedla Vodičková.

„Opravdu nevíme, jak to tam bylo se zajištěním dostatečného množství vody, zdravotníků a podobně. Nicméně Ondru po kolapsu vezli vrtulníkem na kliniku, kde ho dali do umělého spánku, protože mu začaly selhávat orgány.“

Nevidomý sportovec Zmeškal znovu posouvá hranice, na tandemu jede Cape Epic

V Jihoafrické republice nakonec strávil čtyřiatřicetiletý český nevidomý sportovec dva týdny, poté pojišťovna zajistila jeho převoz do Čech. Cesta z letiště vedla přímo do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.

„Už když byl v Africe, nemluvil. Vlastně až po měsíci začal vydávat první zvuky, první slova, postupně se rozpohybovával... A také se zjistilo, že je tam nějaký neurologický problém. Pravděpodobně z toho, jak moc slunko pálilo, zasáhlo přehřátí centrum rovnováhy. Onďa se tedy znovu učí stát, mluvit, chodit,“ zmiňuje Zmeškalova partnerka.

Přitom se podle ní Ondra opět odmítá vzdát. „Je neuvěřitelně statečný, bojuje a snaží se každý den aspoň o kousek posunout dál.“

5 fotografií

Přání Ježíškovi? Zvládnout obyčejné věci

Pravda, své sportovní plány musel zřejmě jednou pro vždy odsunout, protože jasnou prioritou je pro něj v současnosti zvládnutí docela obyčejných věcí jako umýt se, najíst se, vyčistit si zuby a dojít si, kam je zrovna potřeba. „Přesně tak, přesně tohle máme ve všech dopisech pro Ježíška,“ přiznala před Vánocemi Vodičková s náznakem úsměvu.

„Pořád však říkám, že pro nás je hlavní, že Ondra uvnitř zůstal stejný, jaký byl, že ví, kdo je. Teď sice ještě pořád sedí na vozíku a po hodinovém cvičení je tak unavený, že si musí lehnout, každopádně od té doby, co se vrátil do Čech, udělal velké pokroky. Už si umí sám pustit na mobilu nějaký zajímavý podcast, napsat esemesku... Z každé maličkosti máme velkou radost.“

Přesto se vkrádá otázka, zda těch tvrdých ran osudu už není na jednoho člověka opravdu až příliš.

A co na to samotný Ondřej? „Snažím se být optimista,“ soustředí se, aby svoji odpověď co nesrozumitelněji vyslovil.

A že se bude snažit skutečně na maximum, o tom nikdo z jeho blízkých a známých absolutně nepochybuje. „Možná, že někde v jeho hlavě dokonce zůstává ještě i nějaký ten sportovní záměr, protože on se nevzdává,“ má jasno Petra Vodičková.