Skleněné skvosty ze žďárské Staré radnice oživí bývalou továrnu ve Víru

Starou radnici čeká letos rozsáhlá rekonstrukce za více než 30 milionů korun. Převlečení interiérů do modernějšího hávu už ale nepočítá s původním vybavením. Přitom jde o cennou Svobodovu tvorbu z doby, kdy ještě pracoval ve vyhlášených škrdlovických sklárnách.

„Když jsem se byl ve Staré radnici podívat, viděl ty místnosti a představil si, že to dostane do rukou běžná stavební firma s těžkou technikou - a takovou zkušenost bohužel mám, ujistil jsem se, že ty věci se musejí zachovat, demontovat, odvézt a znovu využít, najít jim vhodné místo,“ vysvětlil David Matuška ze společnosti Údolí Svratky, která už třetím rokem renovuje bývalý průmyslový areál ve Víru nedaleko Bystřice nad Pernštejnem.

9 fotografií

Umění ze 70. a 80. let minulého století, kam zhruba „radniční“ skleněné artefakty spadají, podle něj stále ještě není zcela doceněné. „To se ale vlivem času změní,“ míní Matuška.

Díla, a to nejen Svobodovy skleněné lustry, stěnu či zdobení garnýží, ale třeba také vitráže od známého žďárského malíře a grafika Miroslava Roštínského, má Továrna Vír od města v zápůjčce. Součástí dohody je, že výtvory budou vystavené.

„Přiznám se, že jsem měl trochu obavu, co s těmi věcmi bude. Přece jen je za tím spousta práce. Takhle snad ještě budou moci někoho potěšit, což samozřejmě těší i mě,“ vyjádřil se Jaroslav Svoboda.

„Industriál s uměním vypadá dokonale“

Nápadů, jak cenné prvky využít, mají v Továrně Vír hned několik. „Industriální prostředí v kombinaci s uměním prostě vypadá dokonale. Právě v takových interiérech ty věci pořádně vyniknou,“ míní Matuška.

Zda lidé uvidí skvosty ještě letos, nelze podle něj slíbit. „Čekáme na opravu hlavních budov, kde vznikne i lobby budoucího hotelu. Až bude hotovo, budeme mít volnější ruce. Zatím si myslím, že mezi demontáží a novou instalací minimálně jedna sezona proběhne,“ řekl Matuška.

Dominanta žďárského náměstí změní podobu, město opraví Starou radnici

Lidé se ale s předstihem „namlsají“ první ochutnávkou. Továrna Vír se totiž s městem krom zápůjčky uměleckých děl dohodla i na odkupu nábytku, dveří, dřevěných obkladů a dalšího vybavení Staré radnice.

„I když jde o používané a opotřebované věci, pro nás mají obrovskou hodnotu. Jsou kvalitní, stylové, nevšední - a my si takové kousky rádi opravíme, zrenovujeme a zajímavě jimi oživíme naše interiéry,“ popsal Matuška. Tento postup vítá i vedení města.

Město je rádo, že předměty někdo využije

„Obřadní síň Staré radnice s nábytkem i skleněnými artefakty pana Svobody totiž zůstává nejen ve fotoalbech, ale hlavně ve vzpomínkách mnoha Žďáráků, kteří tu prožili řadu slavnostních okamžiků,“ vyjádřila se mluvčí města Blanka Sobolová. Místní tam zažívali vítání občánků, svatby nebo třeba vyřazování dětí ze škol a školek.

„Proto jsme rádi, že původní předměty našly svůj nový domov ve Víru, kde je budeme moci znovu vidět. Dlouhodobě se o tento šetrný přístup snažíme i v jiných případech - vždy má přednost před prostým vyhazováním,“ dodala Sobolová. Ostatně část vysloužilého nábytku a dalšího inventáře využily i některé žďárské příspěvkové organizace či samo město.

Rampa, výtah i Kosinkova galerie. Stará radnice ve Žďáře bude bez bariér

Rekonstrukce Staré radnice vyjde na přibližně 30 milionů bez daně, většinu nákladů pokryje dotace. Objekt, kde se konají mimo jiné výstavy, obřady a kulturní akce, bude mimo jiné bezbariérově přístupný, včetně výtahu do patra. Přibude rovněž expozice takzvané Kosinkovy sbírky či návštěvnické centrum představující cisterciáckou krajinu. Proměna a rekonstrukce čeká také sociální zařízení, výstavní a obřadní síně nebo zasedací místnost.

Každá z osmi set destiček je originál, říká výtvarník Sklářský výtvarník a sklář Jaroslav Svoboda, autor většiny skleněných prvků v původním vybavení Staré radnice. „Sklo je můj život,“ říká nyní sedmaosmdesátiletý Jaroslav Svoboda z Karlova na Žďársku, uznávaný umělec a autor skleněných děl, která se nedávno ze žďárské Staré radnice stěhovala do Továrny Vír na Bystřicku. K práci s tímto materiálem se výtvarník dostal už v dětství a ve tvorbě neustává ani dnes. O to víc ho těší, že vybavení radnice budou moci lidé dál obdivovat, i když na jiném místě. Jak vzpomínáte na dobu, kdy skleněná díla pro Starou radnici vznikala? Byla to pro vás velká zakázka? Když se dělala radnice, byla to tehdy docela prestižní akce města, tak se každý snažil něčím přispět. Ne že by se to dodávalo úplně za hubičku, ale určitě jsem na tom extra nezbohatl. Byla to spíš taková vlastní prezentace, reklama. Díla se dokončovala a instalovala postupně - někdy před čtyřiceti lety, přesné datum už ale nevím. Kolik věcí jste tehdy pro město dělal? Na počet kousků byly lustry a skleněná stěna samozřejmě velká zakázka. Zrovna nedávno jsme to zevrubně počítali a jenom jednotlivých skleněných destiček je kolem osmi set. Plus vznikly samozřejmě další samostatné věci. Když si destičky zblízka prohlížím, vidím, že žádná není stejná… Jak jste je vyráběli? Je to tak, každý kousek je originál. Vznikaly ve škrdlovické sklárně na huti, kde jsme sklo lili do kovových rámečků. Sklář tam nabral trochu žhavého skla - ale nikoliv na píšťalu, ale jak my říkáme na klacek, což je taková nedutá píšťala. Vytáhl jen malinkou špičku, aby udělal silnější nit, a pak kreslil do rámečku ty ornamenty, krajku. Kolega, který stál u něj, potom nit nůžkami ustřihl. Tím pádem vznikl pokaždé originální vzor. Fontána, jeden ze symbolů Staré radnice, byla ale vytvořena jinou technikou, že? Jde o sklo foukané do předem vytvořené formy. Ale přiznávám, že tahle věc, v podobném designu, už existuje. Dělal jsem ji tehdy i pro slovenské Považské strojírny. Nebyla to však fontána, ale stěna v sekretariátu - nějakých dvanáct sloupů na nerezových tyčích. Měl jste obavu, co se s díly při rekonstrukci radnice stane? Samozřejmě. I kdyby skončila někde v depozitáři, bylo by to pořád dobré. Ale bohužel v poslední době zažíváme situace, kdy je výtvarné umění, a sklo zvlášť, likvidováno, a to skutečně hrozným způsobem. Nejsou výjimkou případy, kdy se něco bourá nebo vyklízí stylem, že přijedou bagry a to, co po nich zbyde, skončí na skládce. V tomto případě je to vzácná příležitost k pochvale, jak se k tomu postavili žďárští zastupitelé i pan Matuška z Víru, který se rozhodl vdechnout těm věcem nový život. Co vás v dohledné době z profesního hlediska ještě čeká? V červnu mám výstavu Stopy existence v Předklášteří u Tišnova, společně s malířem a grafikem Zdeňkem Šplíchalem. Lidé tam najdou výběr z mých děl. Nebude chybět tvorba z éry škrdlovických skláren i pár mých objektů a plastik z dob, kdy už jsem působil v Karlově. Daří se vám stále ještě tvořit? Naštěstí ano. Pokud mám chuť a sílu, dodělávám některé své starší věci. Mám obavy, co by s nimi jinak bylo. A když lidi přijdou do galerie, hodně je to zajímá, dokonce mám některé kousky rovnou zamluvené. Upřímně řečeno - sklo je prostě můj život. Neumím si představit, že to jednou skončí. Ale bohužel, tak to chodí, vše musí jednou skončit.