Právě z bohatých sbírek z pozůstalosti Marty Mužátkové pochází hned několik exemplářů na letošní vánoční výstavě hraček v novoměstském Horáckém muzeu. Unikátní historické panenky, jejich pokojíčky, nádobíčko, nábytek a další vybavení je ale jenom zlomkem toho, co dokázala Marta Mužátková za svůj život nashromáždit.
„Když přijelo k našemu domu auto a zahoukalo, žena běžela bleskově dolů, zaplatila to a hned někam zastrčila, abych o tom nevěděl. Přece jen nějaký zásah do rodinného rozpočtu to byl. Mně to ale bylo vše jasné,“ usmívá se devětasedmdesátiletý Stanislav Mužátko ve vzpomínce na manželku, jež zemřela před třemi lety.
Ačkoliv Marta Mužátková sbírala plno věcí, doménu tvořily právě letité hračky, a obzvláště panenky. Měla jich kolem sto padesáti. K tomu tři kompletně vybavené velké pokojíčky a rovněž bezpočet doplňků. „Moderní panenky se jí vůbec nelíbily, to by nám nemohlo přes práh. Nechápala, co na nich mohou děti vidět,“ podotýká Mužátko. Hračky podle toho volili i dětem – synovi a dceři. A barbíny to tedy rozhodně nebyly.
Konkrétní kousky do sbírky si Marta Mužátková vždy pečlivě vybírala, nenosila domů každou bakelitovou pannu, kterou jí někdo nabídl. „Upřednostňovala ty s porcelánovou hlavou. Nebo prostě panenka musela být nějak jinak zajímavá – mít například kožené tělo nebo kloubové,“ líčí Mužátko.
Šaty si šila sama, z panenek dělala šlechtičny
Sám byl vždy tělem i duší hlavně sportovec, ostatně i jeho práce s tím byla spojená – pracoval v novoměstském podniku Sport (později Artis, Sporten a dnes Kästle – pozn.red.). Díky své choti však zabrouzdal do celé plejády dalších řemesel.
Rodinná sbírka
|
„Žena si sice dodělala restaurátorské vzdělání, ale nějak intenzivně se tomu doma nevěnovala. Většinu oprav jsem obstaral já. Ona se potom zpravidla ujala drobnějších dokončovacích prací,“ líčí muž, jenž panenky mimo jiné opatřoval chybějícími částmi těla, zaceloval jim šrámy, přidělával vlasy, opravoval klouby.
„Oblečení, to ale byla manželčina parketa. A šila na ně způsobem, aby to byly opravdu šlechtičny. Vše do detailu propracované, autentické,“ vzpomíná Mužátko. Většinu oděvů pro panny zvládala sběratelka zhotovit ručně. „Měli jsme sice dva šicí stroje, ale ty pod jejím náporem postupně odešly,“ uvádí muž.
Jeho „opravářská“ působnost se však zdaleka neomezovala „pouze“ na panny a hračky. Dával dohromady i poničený nábytek, rámy na obrazy nebo i samotné malby. K tomu se mu výborně hodila i jeho praxe modeláře – na „piplavou“ činnost byl díky této zálibě zvyklý. Ostatně i dnes pod jeho rukama rostou propracované modely lodí, přesně v duchu řemesla starých loďařů.
Práci se štětcem a barvami se raději vyhýbal
„Ženě se třeba vůbec nelíbily ani moderní obrazy, tak kupovala staré. Kolikrát ale donesla rozervané plátno v chatrném rámu, no hrůza. Musel jsem si s tím ale nějak poradit,“ říká Mužátko.
Plátno tedy pečlivě podlepil, rám s řadou drobných ornamentů dal dohromady a natřel. „Ty detaily na rámu se nevyřezávaly, ale odlévaly,“ upřesňuje muž a doplňuje, že na řadu oprav i tvorbu nových „součástek“ se výborně hodilo lepidlo, jež používali v podniku, kde pracoval – při výrobě lyží. „Dalo se zahustit podle potřeby, tvarovat a hmota krásně držela i dobře vypadala,“ pochvaluje si kutil.
Jediné, do čeho se raději příliš nepouštěl, byla práce se štětcem. Retuše poškozených pláten obrazů a další malby nechával na své ženě, nadané výtvarnici. „Třeba tuhle dřevěnou truhlu na mouku jsem celou opravil, a žena ji pak pomalovala,“ ukazuje na krásný selský nábytek s lidovými motivy Mužátko a s úsměvem dodává: „Talent měla, o tom není pochyb. Jen byla taková hodně rozevlátá a chaotická – asi jako většina umělců.“
Jelikož je sám technický a spíše systematický typ, občas nad postupy výtvarnice kroutil hlavou. „Moc se s tím nemazala. Doslova. Klidně smíchala pět šest barev, a šup s tím na obraz,“ směje se muž.
Dal dohromady pazdernu, sbírka v ní žila s nimi
Stanislav Mužátko pochází z blízké vsi Řečice. Když mu bylo sedm, rodina přesídlila do Nového Města. Tam se seznámil s budoucí ženou. „Znali jsme se od dětství, byli jsme ze stejné ulice. Pamatuji si, že vždy byla taková tvořivá. Už když jako holka chodila pást husy tady k rybníčku, tak u toho něco štrikovala. A není divu – v jejich rodině byli všichni umělecky nadaní,“ vypráví Mužátko s tím, že manželčina rodina pocházela z chalupy pod zámkem, která už je však zbouraná.
Vzpomíná také, že když se v šestadvaceti letech se ženou brali, její sbírka ještě moc rozsáhlá nebyla. „Pak to ale postupně rostlo, stále něco kupovala. Kde to sháněla? Sám nevím. Ještě, že jsem dal do kupy tenhle barák, jinak by to už nebylo kam dávat. Sbírka tu žila tak nějak s námi,“ míní muž, jenž proměnil v domov někdejší pazdernu, a to v podstatě svépomocí. „Jediné, co mi tu dělali, bylo topení, jinak jsem vše opravil a dostavěl sám,“ vylíčil všestranný řemeslník.
Kočárky, šlapací autíčko či lodička. Vánoční výstava ukazuje hračky z minulosti |
Některé součásti sbírky jeho choť umisťovala přímo do interiéru, jiné odpočívají uskladněné v krabicích. Po smrti sběratelky provedl její syn David soupis a dokumentaci všech exemplářů. Díky systematickému označení se v ráji historických hraček snáz orientují i pracovnice novoměstského muzea.
„Paní Hradilová (ředitelka Horáckého muzea Alice Hradilová – pozn.red.) je tady na půdě jako doma, vyzná se tu lépe než já,“ říká Mužátko, který ještě donedávna aktivně sportoval. I nyní si rád vyjede na silničním kole a chodí na vycházky. „Auto jsem ale dal pryč, přece jen reflexy už nejsou, co bývaly. Nerad bych někomu způsobil potíže. Ale dokud můžu jezdit na kole, je to dobré. A když někdo srazí mě, aspoň stát ušetří, bude o jednoho důchodce méně,“ říká se svým svérázným humorem Mužátko.
Ukázka hraček, jež jeho manželka za několik desetiletí posháněla, je v Horáckém muzeu vidění do 8. února 2026. „Rozsáhlejší výstavu, kde bychom více přiblížili sbírku Marty Mužátkové, chystáme na přespříští rok,“ plánuje Hradilová, která se těší hlavně na představení unikátních plechových hraček. Na aktuální výstavě si lze z tohoto odvětví prohlédnout tramvaj či autíčko.