Jak František Kostka říká, dvacet let neznal, co je to mít volnou sobotu. Pro své zvířecí pacienty je často k dispozici i mimo ordinační hodiny. Zázemí přitom vybudoval před lety cihlu po cihle vlastníma rukama a na každý přístroj si musel postupně vydělat.

Povězte, proč jste se rozhodl věnovat se právě veterinární činnosti?
U mě se všechno už od mládí točilo kolem zvířat, takže to bylo jasné. Svoji první knížku Od agamy po žraloka jsem od rodičů dostal v předškolním věku. Pořád jsem otravoval své dvě starší sestry, aby mi z ní předčítaly. Aby ode mě měly pokoj, ještě před první třídou mě naučily číst. (usmívá se) Původně jsem si myslel, že se budu věnovat zoologii, nakonec zvítězila veterinární dráha.

Tak to jste odmalička určitě choval zvířata.
Už na základní škole jsem začal chovat ptáky. Vyrobil jsem si voliéry, kterými jsem naplnil pokoj. Svého času jsem měl asi padesát ptáků. Následovala střední zemědělská škola a veterina, kam jsem se dostal i přesto, že měla pověst školy, kam se nedají udělat přijímací zkoušky. Jakožto člověk, který neprošel gymnáziem, jsem to neměl zpočátku jednoduché. Ale nakonec jsem to zvládl, a to hlavně proto, že jsem se věnoval oboru, který jsem si odmalička vysnil.

27 fotografií

Ještě se zeptám: co konkrétně jste choval?
Hlavně astrildovité pěvce, lidově se tomu říká drobotina. Jsou to například zebřičky, motýlci, amaranti a podobné druhy ptáků. My to se spolužáky na zemědělské škole pak rozvinuli do značného množství. Byly to velmi dobré časy. (usmívá se) Dnes už takový chov nemám, protože se mu musíte věnovat každodenně, a na to nemám kapacitu. Ale do budoucna bych se k tomu rád vrátil. Aktuálně máme doma tři kočky, psa, králíka, rybičky a axolotla. Když chci odjet, není to naštěstí problém, protože máme moc fajn sousedy, kteří vypomůžou. (usmívá se)

Jak jsem se osobně přesvědčila, máte často plnou čekárnu. Pracujete i o víkendu a leckdy jste na telefonu i mimo ordinační dobu. Máte nějaký čas pro sebe?
Můžu říct, že od doby, co jsou tady dvě kolegyně, se to zlepšilo. Ještě donedávna jsem byl v práci šest dní v kuse a měl volnou pouze neděli. Vedl jsem to takto dvacet let, až si tělo řeklo, že takhle dál ne. O sobotách se teď střídáme. A záskok mám i v době nemoci, dovolené a můžu si dovolit i třeba den volna. Protože mám šikovné lidi, kteří mě zastoupí. Je to fajn, když sem nový člověk vnese novou energii, nové poznatky. Nicméně tahle profese je časově náročná. Je to spíše způsob života než povolání. Buď se s tím člověk srovná, nebo to nemůže dělat. A buď tu práci děláte naplno, nebo vůbec. Tak nějak napůl to moc nefunguje.

Jaká zvířata a které konkrétní nemoci v ordinaci řešíte nejčastěji?
Primárně jsme zaměření na psy, kočky a koně. Pak to jsou hlodavci, občas ptáci či plazi. Ordinace tvoří část mé práce, zároveň dělám v laboratoři patologa, a to i soudního. Dále máme v péči jihlavskou zoo, která tvoří velmi významnou a profesně prestižní součást naší práce. Teď, pokud se budeme bavit o psech, které řeším v ordinaci nejčastěji, byl vzestup infekčních průjmů. To bývá hlavně přes zimu. Stejně jako psincový kašel – laryngitida. Ta je mezi psy silně nakažlivá. Jinak co se dá očkovat, to je vcelku dobře podchycené. Aktuálně nastupuje sezona alergií, takže přichází více kožních potíží. Řešíme i problémy s hybností a podobně.

Co se týká zvířecích mazlíčků, lze pozorovat určité trendy?
Určitě. Zažil jsem trend čivav, buldočků, staford teriérů jakožto bojových plemen. I když to jsou paradoxně na ošetření ti nejhodnější psi. Pravda je, že záleží na výchově. Teď je oblíbená border kolie, která se dá snadno vycvičit, je to zdravé plemeno. Je zde tvrdá selekce chovu, do kterého se pouští jen opravdu zdraví jedinci. Hodně lidí s borderkami cvičí agility. Naopak ustupuje móda chovatelství plazů, kde se stále vedou diskuse, které zvíře v domácích podmínkách chovat a které už ne.

Ordinaci jste si otevřel po vysoké škole?
My jsme končili školu na konci devadesátých let. Situace byla odlišná od té dnešní. Byla to doba změn, ale i velkých možností. Tehdy prakticky nebylo místo pro veterináře a jedinou šanci jsem viděl ve vlastní ordinaci. Už během studia jsem porůznu levně sháněl cihly a další stavební materiál s tím, že ordinaci postavím. Byl jsem v Anglii na brigádě, abych na ni vydělal. Se spolužačkou z vysoké a následně mou manželkou jsme hned po promoci začali stavět ordinaci, kterou jsme otevřeli v roce 2000. Dnes mi to zní bláznivě, protože jsme začínali z ničeho, ale mě samotného pak překvapilo, jak to zafungovalo.

Na tyto unikáty mám štěstí, říká patolog, který pitval zastřeleného tygra

Co se vám zdá na vaší práci nejjednodušší a co je naopak nejtěžší?
Nejjednodušší je, že člověk do práce nemusí chodit: pořád v ní je. (usmívá se) To je nejjednodušší – i nejtěžší. Beru to tak, že lidé do ordinace chodí a povětšinou chválí, ale neustále mě provází pocit pokory a ostražitosti. Protože v tomhle povolání je potřeba neustálá pozornost. Někdy se případ jeví jednoduchý a může se cokoliv zkomplikovat, jindy se naopak jeví složitý, zvířecí pacient ale dopadne lépe, než člověk čeká. Takže mám v sobě pořád pocit, že musím být v pozoru.

Prozradíte nějakou zajímavou příhodu z praxe?
Je to necelé dva roky, co utekly z jihlavské zoo tři zebry. To byl takový náš křest, to už jsme zoo měli v péči. Zavolali nám, že se jim tohle stalo. Kolegyně zrovna odjížděla na dovolenou, ale naštěstí ještě přijela a pomohla. Sám bych to nezvládl. Museli jsme se rozdělit, jelikož se zebry rozutekly do dvou skupin, tak aby každý z nás měl na starosti jednu z nich. Zapojili jsme i budoucí kolegyni, která sehnala transportní vozík. Až v praxi jsme zjistili mezery ve vybavení, které prostě jinak neozkoušíte. Například jsme museli použít místo narkotizační pušky se selhávajícími střelami foukačku a přesně nadávkovat anestetika. Potřebovali jsme totiž, aby zebra sama došla do přepravního boxu. Naštěstí, ač si během toho výletu hříbě schvátilo kopyta a nevypadalo to s ním dobře, se vyléčilo a všechna zvířata to přestála ve zdraví. Celá akce s odchytem zabrala asi tři hodiny.