Zatímco v době hlubokého socialismu byl u nás každý tetovaný člověk automaticky považován za bývalého kriminálníka, dnes bereme „kérku“ jako běžnou součást života lidí napříč věkovými kategoriemi a profesemi. Umělce, herce, lékaře a sportovce nevyjímaje.

„Kdy u nás nastal v tetování největší boom? Popravdě musím říct, že nevím, ale zájem o tetování sleduji již od svých začátků. A ten se samozřejmě stále zvyšuje. Znal jsem se v Jihlavě s drtivou většinou všech muzikantů, kapel, jezdili jsme po zábavách, koncertech a díky tomu a velkému množství kamarádů z celé republiky jsem měl dost práce od chvíle, co jsem s tetováním začal,“ prozrazuje jednapadesátiletý jihlavský tatér Jiří Netolička.

Čekala jsem, že tatér, který se tetování věnuje už třicet let, bude sám vypadat jako chodící obrazárna. Máte nějakou „kérku“?
Ano, mám tři, z toho celé lýtko. Další plánuji.

23 fotografií

Říká se, že jakmile se člověk nechá tetovat jednou, většinou tomu propadne a chce další a další. Vám se tedy tato závislost zatím trochu vyhýbá…
Ano, to je pravda, v hodně případech to tak je. Víte, ono je to dané také tím, že jsem tatér jednotlivec. Jsou ovšem studia, kde je tatérů víc, takže se tetují navzájem. Jakmile nějaký zákazník nedorazí, je dost času přidat něco na sobě. Myslím, že pokud bych působil například v Praze, byl bych asi potetovaný mnohem více. (usmívá se)

Myslela jsem, že třeba tetování hůř snášíte…
To vůbec ne, i když u toho, které mi dělal známý na Novém Zélandu, jsem trpěl docela dost. Tetoval mi celé lýtko v maorském stylu asi pět hodin. Dokončoval ho těsně předtím, než jsem se vracel domů do Česka, a mě pak v letadle po dlouhém sezení noha dost otekla.

Pojďme k vašim začátkům. Proč vás tolik zaujalo právě tetování? Vždyť v 80. letech minulého století byl člověk s „kérkou“ skoro ostudou rodiny…
Vzhledem k tomu, že jsem byl vždycky zručný a bavila mě kresba, navštěvoval jsem sedm let lidovou školu umění. Na základce jsem na výtvarnou výchovu měl skvělou paní učitelku. A právě ještě na základní škole za mnou přišli kamarádi, že pokud se nechají tetovat, tak jedině ode mě. Takže mi tuhle profesi vlastně vybrali oni. (usmívá se)

A vy jste věděl, jak se takové tetování provádí a co všechno k tomu budete potřebovat?
Bavíme se o roku 1987, kdy ještě nebyly v Československu k sehnání žádné tetovací potřeby. Dnes si to nikdo nedokáže představit. Nebyl internet ani možný nákup ze zahraničí, dnes je všechno naprosto jiné. Tenkrát jsme koupili ve švadlence jehly, zbrousili je, svázali dohromady a obrázek pak do kůže vypichovali ručně. Tak se to ostatně tehdy dělalo i ve vězení, na vojně...

A co si tehdy kamarádi nechali vytetovat?
Obkreslili jsme nějakou růžičku ze šamponu. (směje se)

Nicméně tatérem jste se v té době hned stát nemohl, musel jste se nejprve něčím vyučit, mám pravdu?
Jsem vyučený truhlář a jsem na to hrdý, ta profese mě stále baví. Truhlařinu jsem pak dlouhé roky dělal společně s tetováním. Ráno jsem jel do Třeště, později jsem pak dělal v Jihlavě v bývalé „klavírce“, a odpoledne a o víkendech jsem tetoval. To už jsme měli s kamarádem Rosťou otevřené první studio.

V devadesátých letech bylo pro rozjíždění podnikání náramné klima. Co všechno jste k otevření studia potřebovali?
Nebylo to úplně jednoduché. Děkuji hlavně paní Dvořákové z Krajské hygienické stanice, která mi se vším ochotně poradila. Jiné úřady vše jen komplikovaly. Měli jsme tehdy první oficiální, hygienou schválené tetovací studio. Možná dokonce asi úplně první v republice. Nakoupili jsme všechno potřebné osobně v zahraničí, na vše jsme si nechali udělat atesty. A víte, kolik tehdy stál atest jednoho odstínu barvy? Tři tisíce korun! A atest jednoho strojku byl za dvanáct tisíc. To byly drahé začátky podnikání.

A co nějaký zdravotnický kurz? Pracujete přece s kůží člověka…
V té době žádné kurzy nebyly, dodělával jsem si vše, jak to postupně vyžadovala legislativa, i když už jsem všechno dávno uměl a věděl. Navíc většina potřeb byla časem jednorázová, sterilní. Po cca 20 letech jsem přemluvil k podnikání i manželku, která je zdravotní sestra, pracujeme spolu přes třináct let a jsme báječně sehraní. Zákazníci jsou proto spokojení.

Vzpomenete si ještě na svého prvního oficiálního zákazníka?
Těžko říct, kdo byl opravdu první, určitě to byl jeden z mých kamarádů. Možná můj nejlepší kamarád Filip, možná Mirek Rojka z kapely Metanoon, ale fakt nevím. Tehdy jsem měl jiné myšlenky. Každopádně svůj úplný začátek datuju k roku 1991. Jak už jsem říkal, nejdřív jsem měl studio s kamarádem, bývalým námořníkem, který dělal v Německu. Později utrpěl vážný úraz, a tak jsem otevřel svoje vlastní studio. Po několika letech jsem k tetování přidal i aplikaci šperků, tedy piercing.

Ty šanony za vámi jsou plné obrázků a motivů?
Přesně tak. Za všechny ty roky jsem posbíral více než jedenáct tisíc stran. Tolik jich v tištěné formě asi nikde v republice nenajdete. I když dneska už z nich zákazníci moc nečerpají, častěji si nosí svoje motivy. Je to opravdu škoda, stále je tuním a doplňuji. V té sbírce, kterou jsem dával do kupy více než dvacet let, je mnoho motivů, které se nikde neobjevily, nikdy netetovaly, nebo jsou to mé originály.

Předpokládám, že se motivy dost mění v závislosti na době.
Ano, během let jsem prošel mnoha trendy. Od stále oblíbených ornamentů přes vetřelce, biomechaniku, démony, nápisy, portréty zvířat i lidí, Trash polku a jiné nové styly až po třeba ty maorské či Haidu, kterou dodnes rád tetuji. Mám rád v podstatě všechny styly a motivy, pokud mají správnou velikost.

Jinými slovy jste ochotný vytetovat na tělo cokoliv?
To zase ne, zákazníky se snažíme přesvědčit, když víme, že to není dobré. Mluvíme s nimi, argumentujeme, radíme a případně navrhneme alespoň nějakou úpravu. Naštěstí se většinou dohodneme, pak je spokojenost na obou stranách.

Říkáte, že si lidé motivy už většinou nevybírají z katalogů, ale rovnou si je nosí. V jaké podobě?
Nejhorší, co může být, je, že přijdou s fotografií na mobilu. Každému vždycky říkám, že není špatný motiv, je jen špatná velikost daného motivu, a tím pak mnohdy může být i možnost zpracování. Pak právě přichází na řadu už zmiňovaná rozmluva a můj návrh. Donesené motivy se vždy snažím upravit k lepšímu výsledku. A když mi potom při odchodu ze studia takový zákazník řekne: Teda, takhle pěkný jsem si to ani nepředstavoval... Tak to mě samozřejmě vždy potěší.

Kdy naposledy jste měl ze své práce skutečně radost, co vás bavilo dělat?
Těch prací bylo a je opravdu mnoho. Pamatuji si jednoho kluka, kterému jsem na břicho tetoval barevné letadlo, vypadalo to moc dobře. A jedné slečně zase draka obtočeného kolem celé nohy. V poslední době jsem tetoval několik pěkných indiánů, několik obalů skupiny Iron Maiden a koncem roku větší množství různých vlků. Jezdíval jsem tetovat i na motorkářské srazy a na fesťáky a i díky tomu jsem rozdal přes čtyřicet tisíc vizitek.

Vedete si evidenci, kolik lidí jste už za svůj život tetoval?
Přesně to nevím, ale jsou jich tisíce.

Kdo omdlí, pomůže mu voda, směje se tatér s nejoblíbenější fotografií

Poznáte svoji práci i po letech?
Vždycky. Samotné zákazníky samozřejmě ani moc ne, ale tetováním si je většinou připomenu, na to mám dobrou paměť, svoji práci poznám bezpečně. Dělám totiž určité tahy, takže je to jasný.

A prohlížíte si také tetování na lidech, když třeba někde stojíte ve frontě?
Jasně, mám profesní deformaci. A občas jsou to fakt pozoruhodné výtvory, co s manželkou vidíme. Už si ani nemusíme nic říkat, jen se tak na sebe podíváme a máme oba jasno. (usmívá se)

Nechci vám nic podsouvat, ale roky letí a nikdo nemládneme, ruka se vám ještě netřese?
Ani trochu, s tím jsem nikdy neměl problém. Před patnácti roky mě z mnohahodinového soustředění jen docela bolely oči, tak jsem si pak nakoupil nějaké vitamíny a přestalo to.

A jak vaše studio přežilo covidové období?
Měl jsem opravdu zavřeno, přitom jinak mám plno práce od ledna až do prosince. Musel jsem zrušit zákazníky za sedm a půl měsíce. Nejen pro nás, ale pro všechny služby to bylo těžké období, které poznamenalo mnoho profesí.

Miluje rodinu, zvířata a muziku. Učil se i u Maorů Jako tatér má Jiří Netolička mezi zákazníky tu nejlepší pověst. Na začátku svojí kariéry dokonce dostal nabídku do vyhlášeného tetovacího studia v Praze, později i do zahraničí. Jenže jemu se z Jihlavy nikdy nechtělo. A vlastně zpočátku ani z České republiky. Jen jednou udělal výjimku. Před mnoha lety odletěl na dva měsíce tetovat na Nový Zéland. „Pozval mě tam kamarád z Liberce, který si na Zélandu otevřel velké tetovací studio. Já na cestování moc nejsem, ale tehdy jsem na jeho nabídku kývnul. Vždyť kam dál už bych se mohl dostat,“ vzpomíná na dobu kolem roku 2003. Jeho cesta vedla konkrétně do přístavního města Tauranga. „Pamatuju si, že v Česku tehdy bylo skoro 25 stupňů pod nulou, a když jsem dorazil tam, čekal nás pařák přes 40 stupňů nad nulou,“ vybavuje si Netolička. Jako správný turista ze srdce Evropy se byl podívat na žraloky, manty obrovské v obřím akváriu. A jako velký milovník zvířat navštívil i zoologickou zahradu v Aucklandu. Ovšem ze všeho nejvíc ho pochopitelně zajímalo tetování zdejších Maorů a jejich tradice. „Hlavně kvůli tomu jsem tam jel. Kamarád mi dokonce zařídil, že jsem se dostal na seminář pro maorské umělce,“ chlubí se ojedinělým zážitkem. „Byli tam nejen tatéři, ale i řezbáři – a všechno pouze Maoři. Viditelně jim nebylo moc příjemné, že jsme mezi nimi byli my, cizinci. Ale pozval nás sám hlavní guru a hlavní přednášející, tak nás společně přijali a po semináři mi navrhli nový motiv tetování, který jsem si nakonec z Nového Zélandu odvezl na lýtku.“ Maoři vycházejí z přírodních motivů. A podstatou a nedílným symbolem veškerých obrazců je Koru. „Což je spirálovitý tvar nové rozvíjející se rostliny kapradiny. Symbolizuje nový život, růst, sílu a mír,“ vysvětluje Netolička. Největší poctou pro něj prý bylo, že do už zmiňovaného kamarádova studia v Tauranze za ním dorazilo mnoho zákazníků kvůli intimnímu piercingu, kterému se léta věnuje. „A dále za mnou na tetování přijeli i kamarádi z Vysočiny, kteří v té době pracovali právě na Novém Zélandu. Tehdy mi říkali: Tetování od Nettyho má každý, ale tetování od Nettyho z Nového Zélandu budu mít jen já. Ve studiu, ve kterém jsem pracoval, jsem se pak setkal i s několika českými turisty. Byli mezi nimi i kluci z Jindřichova Hradce, které tímto zdravím,“ posílá vzkaz na jih Čech. Ani zážitek s maorskými mistry tatéry ho však už na další cestování příliš nezviklal, většinu času dál tráví v Jihlavě ve svém studiu Tattoo Netty a v domě s manželkou a dvěma syny. „A taky máme tři pejsky a mnoho exotických hlodavců,“ připomíná Netolička. „Můj život, to je rodina, tetování, které je mou vášní i prokletím, a také zvířata, film a hlasitá muzika!“