Nevolnictví bylo znát, demokracie ublížila, říká olympionik a trenér Augusta

Za pár dnů, přesně 22. února, to bude třicet let od chvíle, kdy Patrik Augusta vybojoval s českým hokejovým týmem na olympijských hrách ve Francii třetí místo. V utkání o bronz tehdy svěřenci Ivana Hlinky porazili USA 6:1.

„Uteklo to neskutečně. Už je to velká historie,“ pousmál se dvaapadesátiletý bývalý reprezentační útočník a současný kouč extraligového Liberce. „Do role úplných favoritů olympiády nás tehdy nikdo nepasoval, ale dlouhodobě jsme patřili mezi top čtyřku,“ doplnil.

To se o současném reprezentačním týmu říct nedá. Jak vidíte jeho šance na olympijském turnaji v Pekingu? Věříte mu?
Nechci říct, že věřím, ale hrozně moc mu to přeju. Český hokej úspěch potřebuje. Vůbec ne proto, abychom si řekli, že to u nás děláme dobře, ale pro celkové klima, které je poslední dobou negativní.

Proč podle vás za vaší éry ještě úspěchy byly, kdežto v posledních letech je to spíš velká bída?
Myslím, že dřina a tvrdá práce, o kterých jsme v době komunismu mluvili jako v uvozovkách o nevolnictví, byly znát. Mám pocit, že demokracie v tomhle případě následující generaci malinko ublížila. A nějakou dobu potrvá, než se zase dostaneme zpátky na vrchol. Není to vypínač, který se vypne a znovu zapne, je to dlouhodobější proces.

Raději se tedy pojďme na chvilku vrátit o třicet let zpátky. Vzpomenete si ještě někdy na hry v Albertville?
To víte, že vzpomenu. Třeba zrovna teď, když začala nová olympiáda, si říkám, že jsem jednu taky absolvoval. Ale nijak zvlášť to neprožívám.

Tehdy to ale bylo jiné, nebo ne?
Jasně, v tu danou chvíli pro mě byla olympiáda nejvíc. Těšil jsem se, že budu součástí mužstva i her.

Byl jste v Albertville fandit i jiným českým reprezentantům?
Bydleli jsme kousek od skokanských můstků, takže tam jsme chodili často. A pokud si dobře pamatuju, naši kluci tenkrát v družstvech získali bronz.

Bývalý obránce Milan Chalupa nedávno v našem seriálu vzpomínal, že na hrách v Lake Placid bydleli hokejisté v budoucí věznici. Zažili jste něco podobného?
Ne, my měli byteček o třech pokojích. Já byl s Ríšou Šmehlíkem a Béďou Ščerbanem. Ubytování bylo v pohodě a jídelna měla otevřeno 24 hodin denně. Akorát, jak už jsem říkal, projít jsme se mohli leda ke skokanským můstkům, protože náš komplex byl jinde.

Na druhou stranu, program byl nabitý, takže jste na větší výlety ani neměli čas, nebo se pletu?
Přesně tak, hrálo se hodně zápasů. Nebylo to tak krátké jako teď.

Vybavíte si ještě, s jakými soupeři jste hráli?
Koho jsme měli ve skupině, to už si fakt nepamatuju, ale čtvrtfinále, semifinále a boj o bronz bych dohromady dal. (usmívá se)

2 fotografie

Patřil jste mezi nejmladší hráče, měl jste trému?
Samozřejmě jsem byl nervózní. Hlavně ve čtvrtfinále, které bývá předělem mezi úspěchem a neúspěchem. Říkal jsem si: Jsme na olympiádě, tak by bylo fajn bojovat o nějakou medaili.

Proto jste pečetil výhru se Švédy gólem na 3:1? Mimochodem, pokud si dobře pamatuji, na turnaji jste dával celkem tři góly a pokaždé silnému soupeři. Ve skupině tehdejšímu Společenství nezávislých států, pak už zmiňovaným Švédům a v semifinále i Kanadě...
Ivan Hlinka mě dal před play off do lajny s Petrem Hrbkem a Ríšou Žemličkou a fungovalo to.

Domů jste nakonec vezli bronz, váš otec měl ale z roku 1976 olympijské stříbro...
No jo, v tomhle byl lepší. Zase na druhou stranu, já dal jméno Augusta do NHL. Pořád jsme se spolu hecovali. (usmívá se) Ale jinak u nás platí, že úspěchy dáváme v rodině na jednu hromadu.

Když už jste zmínil své zámořské angažmá, jakých to bylo sedm let?
Jedny z nejlepších roků mé kariéry. Hrál se tam nejlepší hokej na světě a pořád hraje. Taková profesionalita a zázemí jinde není. Byla to pro mě nejen hokejová škola.

Přímo v NHL jste odehrál jen dva zápasy, přitom v nižších soutěžích jste byl celou dobu velmi produktivní...
Všechno je vždycky o načasování a způsobu hry. Já neměl top rychlost ani velikost, abych se v NHL prosadil přes ty obrovské obránce. Navíc mě draftovalo Toronto a do sestavy kolem Douglase Gilmoura bylo opravdu těžké se dostat. Nakonec jsem do NHL nakoukl až s Washingtonem.

Dalších sedm let jste pak strávil v Německu, přesto jste se nakonec vrátil do Česka. Nelákalo vás zůstat v zahraničí?
Život tam byl skvělý, ale nevím, já prostě odjakživa věděl, že se jednou vrátím domů. S hokejem můžu cestovat kamkoliv, ale v Jihlavě mám pořád zázemí a rodinu. Jsem zkrátka Jihlavák.

Věděl jste celou dobu i to, že se po skončení kariéry vydáte trenérskou cestou?
Chtěl jsem zůstat u hokeje. Nejprve jsem zkusil dělat skauta, ale to mě naplňovalo jen napůl. Táhlo mě to zpátky k ledu. Proto jsem si udělal trenérskou licenci.

A znovu tak vyrazil ve stopách svého otce. Radil jste se s ním?
U nás se hokej řešil od mého mládí každý den. Vlastně pořád, až do doby, než tatínek umřel. Jednou jsem už někde říkal, že jsme tak dobří, jak dobří jsou naši mentorové. A já měl v tátovi jednoho z nejlepších na světě.