„Nepovažuji se za galeristu, ale za sběratele. Nemáme oficiální galerii, bereme to jako výstavní síň. Výstavy dělám ale už deset let od doby, když už jsem neměl obrazy kam pověsit. Doma na rychtě jsme vytvořili výstavní prostory, kde jsou zastoupeni malíři z Vysočiny. Nejvíc jsem se zaměřoval vždycky na Novoměstsko a Žďársko. Máme tu obrazy nežijících malířů, hlavně akademickou tvorbu. Dalo by se říci, že je to škola Otakara Nejedlého (malíř a také profesor na akademii – pozn. red.), protože hodně malířů z Vysočiny studovalo právě u něj,“ líčí 42letý sběratel.
Jak jste ke své zálibě přišel?
Nikdo z rodiny obrazy nesbíral, ani s ničím neobchodoval. Ale po mém prapradědečkovi, senátorovi Karlu Sáblíkovi, zbyly na rychtě nějaké obrazy, které se mi vždycky líbily. V osmnácti jsem pak začal jezdit po výstavách, zažil jsem ještě některé autory, většina z nich už ale nežila. Navštěvoval jsem pak i místa, kde autor konkrétní obraz namaloval.
Fotíte si ta místa pro srovnání?
Fotím, je to zajímavé. Kolikrát zavolají i galeristé, jestli nevím, kde je namalovaný určitý obraz, který se k nim dostal a není popsaný.
Spousta míst zachycených na obrazech už asi také zanikla, ne?
Jasně, některé staré uličky či chalupy. Ale ta místa a úhly, jako třeba pohled z Buchtova kopce nebo od Drátníku, se dají vypátrat. Kůrovcovou kalamitou se zase obnovila spousta pohledů a jdou vidět některé skály, dříve ukryté v lesích.
V úvodu jsme zmínili, že jste profesí zedník...
Ano, patnáct let jsem dělal stavařinu. Jak jsem začal vydělávat, začal jsem kupovat obrazy. Když se v podniku zhoršily podmínky, odešel jsem, chvíli jsem pak dělal sám na sebe, ale začal jsem se víc věnovat nákupu a prodeji uměleckých předmětů. S tátou se staráme také o naše čtyři rybníky. Veškeré peníze, co jsem začal vydělávat, jsem začal dávat do umění nebo na obnovu rodinného statku, protože nám ho zemědělské družstvo vrátilo v dost dezolátním stavu. Nějakou korunu jsme do toho pak museli vrazit. Tam, kde je nyní galerie, bývalo ustájeno asi třicet prasat.
Kde jste vystavoval předtím?
Pronajímal jsem si prostory, ale když byla před třemi roky možnost, rozhodli jsme se přestavět chlívy na obrazárnu a udělat výstavní síň doma.
Máte ve sbírce zastoupenou řadu autorů. Ale je mezi nimi někdo, na koho se vyloženě zaměřujete?
Sbírám převážně nežijící autory, starší školu od roku 1880 do osmdesátých let minulého století. Z žijících autorů mám zastoupeného Jana Odvárku, který příští rok oslaví osmdesátiny. Nejvíc toho však mám od Františka Emlera, asi 130 věcí.
Proč zrovna Emlera?
Znám se dobře s rodinou, s jeho synem i vnučkami. Mám k němu bližší vztah, obrazy kupuji přímo od nich. Tam je záruka pravosti a autentičnosti. V dnešní době se obrazy hodně padělají, to je velký nešvar a není to moc postižitelné. Příští rok bude mít Emler 111 let od narození, uděláme mu výstavu ve Sněžném. Tady ve Slavkovicích se narodil Oldřich Blažíček, ten je mi asi nejbližší, před pěti roky jsme mu tady dělali výstavu ke 130. výročí narození. Blažíček mému prapradědečkovi namaloval tři obrazy – dva přímo na dvoře a Doležalova humna s věnováním. Právě tam se natáčel film Malý Bobeš.
Pojďme k vašemu předkovi, významnému agrárnickému politikovi Karlu Sáblíkovi (1871–1932), který byl už před vznikem Československa poslancem v říšské radě, po vzniku republiky byl v Revolučním národním shromáždění a poté byl třikrát zvolen senátorem.
Společně s Antonínem Švehlou (předsedou agrární strany a československým premiérem – pozn. red.) má před rychtou památník. Bývaly tam jejich bronzové busty, ale ty máme schované, aby to někdo neukradl. Jsou tam repliky. Mám tu i jednu historickou fotografii. Je na ní senátor Sáblík s prezidentem Masarykem na schodech před vchodem.
To bude určitě z oné památné velké Masarykovy cesty Horáckem ze 17. června 1928, že?
Ano. Máme rodinnou kroniku, kde ta fotografie s Masarykem je, ale bohužel nevíme, kdo jsou další postavy na ní, není bohužel popsaná. Ani můj dědeček si to nepamatuje. Ale v rodině se traduje, že bylo domluvené, že tu Masaryk i přespí. Nechali pro něj udělat pokoj včetně nábytku z Vídně, ale pokoj zůstal nevyužitý.
Každopádně Masarykova cesta z Nového Města do Žďáru opravdu vedla přes Slavkovice a na rychtě se zastavil. Ale pojďme zpátky k obrazům. Kolik jich máte vystavených?
Sto padesát. Když se něco prodá na výstavě, snažím se to nahradit něčím jiným. Ještě mám depozit se zhruba padesáti obrazy, z nichž můžu čerpat a měnit je, aby se to neokoukalo. Když se něco prodá, obvykle koupím nějaký další. Největší radost mám, když si obraz kupuji od někoho v regionu, kdo ho měl celý život na stěně, a obraz necestoval po aukcích. Obvykle mají majitelé nějakou historku spojenou s tím obrazem, mají ho často třeba přímo od autora.
Takže obraz s příběhem?
Ano. A navíc potom je jasný i původ.
Plánujete něco speciálního?
Snažím se shromáždit ještě nějaké další obrazy Františka Emlera, abych měl z čeho vybírat na výstavu příští rok. Mám na obraze i jeho rodný dům, narodil se v Přelouči, žil v Praze, ale na Kuklíku měl chalupu. Plánujeme to udělat jako průřez jeho tvorbou. Studoval u Nejedlého, také hodně cestoval, získal stipendium v Paříži, kde pak dostal docela významnou cenu jak za malbu, tak za grafiku. Hodně ho ovlivnil Picasso, je pro něj typické, že používal hodně tmavé barvy.
Na zdech převažují krajinky, ale jak se rozhlížím, sbíráte nejen ty.
Je potřeba mít zastoupené i zátiší – květinové, ovocné nebo lovecké. Ti malíři si to také zkoušeli nebo měli poptávku, třeba František Bukáček byl specialista na květinové zátiší.
Kdo z autorů se špatně shání?
Moje srdeční záležitost je slavkovický rodák Blažíček. Máme ho sice v rodině, ale na výstavách ho moc nepoužívám, na prodejních takřka vůbec. Dnes je Blažíček o velkých penězích, je to top vysočinský malíř. Následuje ho Josef Jambor, který se prodává po aukcích za desetitisíce. I ten je mi hodně blízko, jeho malba je hodně realistická. Náš region byl pro malíře vděčný. Našli tu vodu, lesy, louky, krásné zimy, hodně lidí si všímá, že moc nemám rozkvetlé louky. Oni to malíři obecně moc nemalovali, raději mají přechodná období, tání, barevný podzim.
Zmínil jste některé špičkové autory. Ale dá se říci obecně, že umělci a jejich obrazy časem rostou na ceně, nebo je to autor od autora?
O obrazy se zajímám asi pětadvacet let a asi bych nenašel autora, který šel s cenou vyloženě dolů. Někteří stagnují, ale třeba Jambora, který se dal před deseti roky koupit za 25 tisíc, je dneska problém sehnat za 60 tisíc. O Blažíčkovi ani nemluvím, některé jeho obrazy stojí 300 tisíc. Soupis jeho díla je rozsáhlý, ale když se objeví za rok v aukcích dvě až tři jeho díla, je to úspěch. Ale je tu ten nešvar. Jakmile něco získá na ceně, hned ho zlaté české ručičky začnou napodobovat.
Nicméně neměl Blažíček problém s padělateli ještě za svého života? Jestli si dobře vybavuji, osobně odhalil dvojici, která se zaměřovala na jeho díla.
Ano, už za svého života objevoval falza svých obrazů po různých starožitnictvích. V dnešní době bych se nebál říct, že je to prostřednictvím internetových aukcí padesát na padesát. Jeden můj známý dostal obraz, když mu dcera chtěla udělat radost k narozeninám a koupila mu právě Blažíčka. Ale Blažíček to nebyl, i když k tomu byl vystavený certifikát pravosti.
Mají malíři třeba přesný soupis děl, z něhož lze vycházet?
Třeba Václav Špála si každý obraz evidoval, zezadu na obraz napsal číslo a do seznamu popsal obraz a jeho velikost. Jambor s Blažíčkem to takto podrobně evidované neměli. V monografii o Blažíčkovi je zahrnuto asi 800 obrazů, ale dá se předpokládat, že jich existuje třeba ještě jednou tolik. Některé vůbec neprošly aukcemi, někdo je nenechá nafotit, něco je v zahraničí.
Tvrdíte, že je u nás situace s falzy jiná než v zahraničí, proč?
Sice koupíte obraz se znaleckým posudkem a kulatým razítkem, ale podle mě to je pouze pro dobrý pocit kupce. Je to jen názor znalce. Kdyby to ve světě znalci někdo vyvrátil, měl by s tím velké problémy a přišel by o kulaté razítko a musel by platit pokutu. U nás to tak není. Když prodávám obraz, svůj majetek, říkám kupci, že ručím doživotně za jeho pravost a nabízím, že bych ho případně odkoupil zpátky. Je to dané i tím, že jsem začal nejdřív sbírat nižší třídu, protože jsem neměl statisíce na dražší věci. Dneska už se však kopírují i levnější autoři. Je to nešvar doby, před třiceti roky se kupovalo u autora nebo ve starožitnictví, případně osobně na aukci. Dneska někteří nakupují na internetu, aniž by ten obraz naživo viděli. Hodně riskují.
Máte ve sbírce i takříkajíc neprodejná díla?
Asi jen dvě tabla Františka Emlera s akty a jeho cyklus z cirkusu. To si připravoval na prodejní výstavu, podle tabla si pak lidé mohli vybírat. To je kuriozita, která není na prodej. Co mi je nejblíž, mám doma. Spoustu obrazů jsem však musel prodat, abychom mohli vyspravit rodinný statek.
Hlavní turistická sezona skončila. Jak to máte s provozní dobou?
Prakticky nonstop, protože tady bydlíme. Když si zájemci zavolají, rádi je přivítáme. Byla by škoda mít otevřeno jen dva měsíce v roce. Když tady ty obrazy visí, proč je neukázat? Když je před rychtou (Slavkovice 1) umístěna cedule, máme vždycky otevřeno. Vstupné je dobrovolné.