Senioři jsou vděční, člověk se od nich může hodně naučit, říká pečovatelka

  8:42,  aktualizováno  8:42
Za seniory dojíždí domů, pomáhá jim, tráví s nimi čas. Pracovnice v sociálních službách Markéta Kadlecová působí v terénu už čtyři roky. Pracuje u společnosti Sdílení, služby zajišťuje na samém jihu Vysočiny v okolí Telče. „Senioři jsou už utvoření, moudří a vděční lidé,“ vysvětluje, co ji na práci zaujalo.

Pracovnice v sociálních službách Markéta Kadlecová působí v terénu na Telčsku a Dačicku už čtyři roky. | foto: Zdislava Kadlecová

Co je hlavní náplní vaší každodenní práce?
Pracuji v odlehčovací službě, ve veřejně prospěšné společnosti Sdílení v Telči. Dojíždím za klienty domů, pomáhám jim s věcmi v osobním životě, na které už nemají síly, které už nezvládají nebo to třeba nezvládá zajistit jejich rodina.

Jak jste se dostala k sociálním službám?
Po mateřské dovolené, na které jsem byla patnáct let a svoji původní profesi jsem už dělat nechtěla. Přemýšlela jsem, v jakém oboru bych mohla pracovat, abych neměla příliš velký úvazek a mohla práci kombinovat s péčí o rodinu. A tak se mi nabídla tato možnost.

Měla jsem také možnost pracovat ve škole nebo školce, ale na rozdíl od dětí a školáků staré lidi už nemusíte pořád někam směřovat, učit nebo motivovat k výkonům. Staráme se přímo o ně, ne o jejich výkon.

Teď hodně pracujete se staršími lidmi...
Já jsem měla seniory vždycky ráda, pečovala jsem o svoje prarodiče. Ta práce mě moc bavila. Libí se mi, že senioři jsou už utvoření, moudří a vděční lidé. Hodně se od nich může člověk naučit. Měla jsem také možnost pracovat ve škole nebo školce, ale na rozdíl od dětí a školáků staré lidi už nemusíte pořád někam směřovat, učit nebo motivovat k výkonům. Staráme se přímo o ně, ne o jejich výkon. Snažíme se, aby jim bylo dobře a byli spokojení.

Co se za dobu vašeho působení v sociálních službách změnilo?
Ve Sdílení jsem čtyři roky, za tu dobu se naše řady značně rozrostly, je nás teď jednou tolik. Naše služby teď nabízíme i o víkendech a svátcích. Do péče jsme nedávno nově začali brát i nemocné děti. Díky evropským dotacím máme spolehlivá auta, s kterými můžeme zajíždět i do větší dálky, jezdíme už i na Dačicko.

Kdo se postará o seniory? Jihlava má málo pracovníků v sociálních službách

Jaký vztah si vytváříte se svými klienty? Navazujete s nimi osobní vazby?
Jako profesionál musím vztah držet v určitých hranicích, ale není možné osobní vztah nenavázat, pokud s tím člověkem trávíte více času, povídáte si o životě, probíráte různá témata. Tady v Telči a okolí se lidé hodně znají, takže máme spoustu klientů, kteří mě znají odmala, jsou přátelé nebo známí mých rodičů či prarodičů. Náš vztah se tak může jen prohlubovat. Pro mě je to vždy velké obohacení.

Máte nějakou konkrétní vzpomínku na klienta, která vás dodnes dojímá, motivuje?
Jedna z našich klientek, kterou jsme měli mnoho let v péči, zemřela ve 101 letech. Byla to komunikativní, velmi laskavá paní, která znala snad všechny rodiny ve městě i v okolí. Nezabředávala jen do minulosti, ale pořád se zajímala o současný život a to málokdo v takovém věku umí. Zajímala se o dění v obci i politice, o zdraví sousedů, jak jde našim dětem škola a podobně. Na svůj zdravotní stav si přitom vůbec nestěžovala. Všechny jsme ji obdivovaly.

Co je na vaší práci nejtěžší?
Když vidím nějakého starého člověka, který žije sám v bytě, ze kterého už nemůže vyjít ven, protože mu to neumožňují síly. Rodina se o něj nezajímá, stáří prožívá sám a kromě sociálních služeb mu nikdo nepomůže. Tak to je nejtěžší.

Z umírání měl noční můry. Teď se zakladatel hospice stal pečovatelem roku

Co vás naopak nejvíc naplňuje?
Především mezilidské vztahy a životní příběhy. Hodně lidí se na konci života vrací a vzpomínají na všechno, co v životě prožili, a i když to nebylo vždycky lehké, řeknou si dobrý, zvládli jsme to, poprali jsme se s tím. Často prožili dětství v chudobě, pak přišla válka, komunisté, věznili jim rodiče, manžele, teď je sužují nemoci. Ale mnozí jsou opravdu smíření a vděční za to, co jim život přinesl. Je hezké vidět, když závěr života prožívají uprostřed pečující rodiny a pokojně.

Máte přání, které byste si v rámci své profese chtěla splnit?
V práci jsem velmi spokojená, máme mezi sebou hezké vztahy a to je základ. Pokud to tak bude i nadále, nevím, co víc si přát. Snad jen aby nás bylo tolik, abychom mohli nabídnout pomoc všem, kteří nás potřebují.

Autor: