Josef Mathias Minařík je znám jako „malíř Železných hor“. Tento region na pomezí Vysočiny a Pardubického kraje ho fascinoval odmalička. „Zatímco kluci se prali před kostelem, já jsem chodil do přírody pozorovat tu krásu,“ vyznává se rodák z Ronova nad Doubravou.
Začněme naše povídání od začátku. Jak jste se vlastně dostal k malování?
Nedávno mi jeden můj blízký člověk říká: „Stejně nejkrásnější výstava byla ta tvoje první.“ Já odpovídal, že si vůbec nepamatuji, která to vlastně byla. „No přece když jsi vycházel základní školu v Ronově, tak ti udělali výstavu v orlovně,“ on na to. Vzpomněl jsem si. Ale už je to let. Měl jsem tam spoustu akvarelů a kreseb. Tehdy jsem začínal, ještě na základní škole.
To jste byl tak nadaný už odmalička?
Byl, už jako dítě jsem pořád kreslil. Kluci se někde prali a dělali nezbedu kolem kostela, já chodil podél řeky a díval jsem se na tu krásnou přírodu. Sledoval jsem mazlení vyder na Doubravě, pozoroval jsem tu krásu. Tam to všechno začalo, měl jsem to odmalička v srdci. Po čase, bylo to v osmdesátých letech, jsem v Galerii Antonína Chittussiho v Ronově dělal výstavu. Tam tehdy přišlo za dva letní měsíce 1 540 lidí. To bylo úžasné, to tam nikdy neměli.
Antonín Chittussi byl stejně jako vy ronovským rodákem. Také se stal výjimečným malířem. Byl právě on vaším vzorem?
Ano, byl. Chittussi byl filigránský malíř, dělal skvělou práci, dokonalé řemeslo. Za ním sem do Železných hor přišla celá Mařákova škola - Slavíček, Blažíček, můj strejc Minařík. A tady malovali. Chtěli vidět prostor, kde Chittussi žil a maloval, chtěli to tu prožít. Jeho táta dělal v Ronově starostu.
Vaše umění jako by na Chittussiho navazovalo…
To je o tom, aby to měl člověk v srdci. Dnes se víc vyrábí, než tvoří. A to je základní chyba. Umění je projev duchovních hodnot. Musí se spojit emoce, pocity radosti i smutku. Teprve pak může vzniknout obraz. Vyrábět můžete rohlíky, auta, blatníky, cokoliv. Ale umění, to musí být projev duše. Jsou to věci, které jsou v člověku nashromážděné a které jednou za čas musí ven. Nejde to tak, že malíř musí každý den tvořit obraz. Musí k tomu být nálada a musí to zrovna mít v srdci.
Josef Mathias Minařík
|
Jste znám jako malíř Železných hor. Co vás na zdejší krajině tak okouzluje?
Kraj pod Železnými horami je zádumčivý, tesklivý, není obdařen velkým veselím jako třeba na Pálavě. Je to jiný kraj. Tvůrčí. Proto sem přijíždělo tolik malířů. Motivovalo je to tu. Tady jste na břehu Doubravy jako na studnici. Pod Železnými horami vytváří krásnou atmosféru. Je citová, poetická, hluboká. Však taky na zámku v Malči psal Dějiny národa českého Palacký, když tu byl u Riegera. Nad zámkem je kaplička, tu jsem taky asi dvakrát maloval. U kapličky Palacký sedával. I na něj ta krajina působila. Je to takový zvláštní vnitřní pocit.
Máte nějaké konkrétní místo, kde ty pocity vnímáte nejsilněji?
Nejvíc mou duši pojala řeka Doubrava. Už odmalička jsem k ní utíkal. Vnímal jsem u ní poezii včeliček a ptáků, vnímal jsem slunce, které ji prosvítilo až na dno. To mě už tenkrát uchvátilo.
Výtvarným oborem jste se zabýval už od dětství. Povězte, čím jste začínal? Co jste maloval jako malý kluk?
Já začínal kresbou. Ta byla hned na té první výstavě. Kreslil jsem Mikoláše Alše. Z knížek jsem ho obkresloval, na tom jsem se učil. Nejvíce mě fascinovala jeho kresba Utonulá. Ta má takové mystično, to jsem jako dítě vnímal, až mi šel mráz po zádech. Nádherná, ale tíživá poetika to byla. To byly první krůčky. Jinak v kresbě je důležité vzdělání, aby se to člověk naučil. Kresba má určitou metodiku, bez které to nejde.
Za svou kariéru jste měl desítky samostatných výstav, doma i v zahraničí. Napočítal jsem jich hodně přes šedesát. Je mezi nimi nějaká, které si zvlášť ceníte?
Řeknu upřímně, že mě zahraničí nikdy nenadchlo. Třeba ve Vídni jsem měl v galeriích výstavy tři. Dokonce jsem vystavoval na letišti. Vystavoval jsem v Německu i ve Švýcarsku. Ale po pravdě, když se vystavovalo na zámcích na Slavkově nebo v Mikulově, byl jsem mnohem šťastnější. Zahraničí je jiný svět. Všechno je strašná komerce, lidé k sobě mají daleko. Byl jsem rád, že to mělo zvuk, ale co je to platné, když mi třeba v Německu asi šestnáct obrazů nevrátili. Lidé jsou tam takoví jiní. Peníze je kazí.
Vy jste nedostal nikdy žádnou komerční zakázku?
Dostal. Dělal jsem v minulosti například na Hatích, na hranicích s Rakouskem. Stojí tam zařízení Excalibur, na tom jsem se podílel. Chtěli, abych jim v patře paláce udělal jednací místnost, která by se k excaliburu vztahovala. Nastudoval jsem si to, navrhl, maloval jsem tam obrazy dva a půl metru na metr čtyřicet z období krále Artuše. Chtěli po mně také všechno zatemnit, aby nebylo vidět okny. Z těch jsem udělal portály a vznikl gotický sál jako na hradě. To mělo obrovský úspěch, po kterém se objevila spousta zájemců o mou práci, hlavně z Rakouska. Ale neuspokojuje mě to. Raději jsem tady v polích a dívám se na krásné rozkvetlé hrušně u silnice, vnímám tu vůni, poslouchám poezii zpěváčků a broučků. To mě naplňuje.
Vím, že také hodně a rád cestujete. Galerii máte plnou suvenýrů z cest. Kde všude už jste byl?
Spíš byste se měl zeptat, kde jsem ještě nebyl. (smích)
Tak dobře, kde jste ještě nebyl?
Nebyl jsem na Novém Zélandě a v Austrálii. Když někam jedu, a jezdím od dvaceti let, jezdím za poznáním. Připravoval jsem se na každý pobyt, abych určité věci pochopil. Věděl jsem pak vždy, kam jít, co vidět, znal jsem souvislosti. Procestoval jsem celý svět. Uchvátilo mne východní Středomoří, Egypt, Řecko. Byl jsem v Karibiku, v Asii, v Americe, skoro všude. Na některých cestách jsem byl i s Miroslavem Donutilem nebo skladatelem Karlem Svobodou. To je druh lidí, kteří se nejedou válet na pláž.
To určitě máte i spoustu historek, že?
Je jich nepočítaně. Třeba v Dominikánské republice jsem jel na výlet, ale nastoupil jsem na špatnou loď. Na moři byly obrovské vlny. Každému tam nalévali lampy rumu. Já chci na cestách vnímat krásu, tak nic nepiju. Na lodi jsem byl jediný střízlivý a jediný jsem tam zkolaboval. Dopluli jsme na ostrov Bacardi, kde mě černoši vytáhli z lodi a násilím do mě rum nalili. Pak jsem se trochu vzpamatoval. A tam jsem spatřil neuvěřitelné krásno. V palmových hájích bylo opřených desítky nádherných obrazů, na nich byly zkratky zdejší fauny a flóry. Do obrazů tak metr na metr a půl domorodci vtiskli svou kulturu, historii i pocity. To bylo něco tak nádherného. Kdybych mohl, polovinu bych si koupil a odvezl.
Kde se vám nejvíc líbilo?
To těžko můžu říct. Každá země má něco. Měl jsem období, kdy jsem chtěl studovat hinduismus, obejmout buddhismus, pochopit islám. Z kulturního hlediska mě fascinovalo východní Středomoří, kolébka civilizace. A také jsme tam cestou ve Skopji zažili zemětřesení.
Neříkejte, v makedonské Skopji?
Mělo asi šest stupňů Richtera. To byla hrůza. Byl jsem na pokoji s kamarádem Rudou Kovaříkem. Spali jsme, najednou se mnou postel jela tam a zpátky. Chtěli jsme utéct, ale nešly otevřít dveře. Když jsme se konečně dostali ven, Makedonci měli v náručích děti a stáli uprostřed ulic. Když jsem pak ráno viděl obrovské kusy betonu, jak visí na drátech, to byl pohled.
Jak složité nebo jednoduché pro vás bylo takové cestování za minulého režimu?
Já jsem jezdil bez problémů. Šel jsem do Sporturistu v Pardubicích, řekl jsem, kam bych chtěl jet. Musel jsem mít výjezdní doložku. Tím jsem se musel probít, ale to nedělalo problém. V Chrudimi byla kancelář, byl tam nějaký náčelník a měl tam úřednici, se kterou jsem si dobře rozuměl. Nikdy jsem nebyl v žádné politické straně, nikomu jsem neubližoval. Nebyl jsem pro režim závadná figura. Naštěstí nikdo nevěděl, že jsem měl čtyři bratrance v Americe. To by mi jinak dali. (smích)
Nakonec jste se usadil v Heřmani, části Jeřišna, v bývalé faře. Jak jste se sem dostal?
V Ronově jsem měl krásný dům po tatínkovi. Potřeboval jsem ale jiný klid a jiné prostředí. Velmi rád mám řeku Doubravu, tak jsem přímo nad ní koupil rozpadlou chaloupku a udělal si v ní spaní a ateliér. To bylo pro mě velké vítězství. Byl jsem pak pozván na jednu akci do Ústí nad Labem a potkal jsem se tam s biskupy Otčenáškem a Michálkem. Ti mi nabídli, že by mi prodali starou faru v Heřmani, kterou nemohou udržovat. Bylo to tady tak zdevastované a zničené! Já to vzal a uvázal jsem se tu. Šel jsem tudy jednou v noci, viděl jsem jen siluetu té barokní sedlové střechy a to rozhodlo, že se přestěhuji sem. Přijal jsem to a pustil jsem se do oprav. Za ty peníze, které jsem do toho dal, jsem mohl mít velký dům v Brně. Ale já o penězích nikdy neuvažoval, důležité pro mě byly takové ty duševní a citové vazby.
Jste tady teď šťastný?
Tady ano. Jen nemám rád zimu. To se musí topit, vymetat popel, musím se tahat se dřevem. I když mi přátelé pomáhají, především můj syn Martin. A já bych raději maloval. Těším se vždy na jaro, kdy se oteplí a všechno rozkvete. Ale jinak moc šťastný nejsem.
Jak to?
Trápí mě to, kam se svět vyvíjí. Vadí mi nenávistné úřednice s razítky v zateplených kancelářích. Největším nepřítelem umělců byla vždy byrokracie. Ze státních úředníků se vytvořila třída nadlidí. Mohou si dovolit vše, mohou si dělat, co chtějí, nemůže je takřka nikdo potrestat. Je to i vina obludné feminizace, která k nám z Ameriky dorazila. Ženy ztratily takovou tu ženskou náplň života, ztratily ženství. Všechny chtějí mít naleštěné nehty, sedět v kancelářích a nejlépe nic nedělat. Já to před lety viděl v Americe a přišlo to sem. Vždyť ženy už dnes ani nechtějí mít děti, nechtějí rodit. Jenom mít auťáky, ale pohladit a obejmout vlastní dítě, udělat holčičce z pampelišek věneček na hlavu, to už dnes nevidíte. Ženy k životu potřebujeme. Ale ony, aniž by si to uvědomovaly, ztrácejí své ženství.
Všechny ženy ale nejsou stejné, že?
Ne, jsou i slušné, vzdělané a charakterní. Například Alena Lubasová. Studovala na pařížské Sorbonně a požádala, zda by si mohla dovolit použít můj těžký život na diplomovou práci. Připravovala ji v mé Galerii Brno téměř půl roku. Později ji vydala knižně pod názvem Muž na útěku. Ano, stále utíkám před obludnou byrokracií do zemí a krajin, kde tato zoufalství nejsou. Mezi domorodce a indiány, kteří si váží života, pampelišky na louce, vidí modro nad sebou a jsou oproštěni od závisti i nenávisti. Kniha byla okamžitě rozebraná.
3. září 2014 |