Hlavní je rychlá reakce a zabezpečit dveře, učí děti ve školách lektor sebeobrany

  10:44,  aktualizováno  10:44
Práce u policie i v armádě, boj proti terorismu, zahraniční mise. To je jen malý výčet činností, jimž se věnoval Luděk Trojánek z Jihlavy. Z těchto náročných pozic se však nakonec přesunul k úplným počátkům, k těm nejzranitelnějším. Projekt Nebuď terčem, který založil se svojí neteří Nikolou Frantovou, cílí totiž na žáky základních škol a předškoláky.

Děti i jejich učitele se Luděk Trojánek snaží připravit na případný útok agresora. Při školeních rozhodně nejde o nudnou teorii. Někdy je praxe natolik intenzivní, že dostanou oba v rolích násilníků dost zabrat. Ne vždy je totiž snadné čelit učitelce bránící odhodlaně vstup do třídy či žákům útočícím aktovkami. Právě takové reakce ale školitelé žádají. „Nešetří nás, a tak to má být,“ říká lektor.

Zdůrazňujete, že spíše než klasickou sebeobranu se všemi technikami a konkrétními chvaty učíte své svěřence rychle a co nejlépe reagovat. Co si pod tím představit?
Rychlá reakce je velmi důležitá. Snahou totiž je, aby k nějaké fyzické konfrontaci, tedy zmíněným chvatům, ani dojít nemuselo. Aby se násilník vůbec nedostal do třídy. A když už se do ní dostane, aby se povedlo jeho postup co nejvíce zpomalit a zkomplikovat, a umožnit tak co největšímu počtu dětí uniknout. Když si žáci a učitelé osvojí, jak se v rizikové situaci zachovat, může taková reakce zachraňovat životy.

Velmi zásadní je třeba ticho, klid. Jekot a hysterie ještě nikdy nic nevyřešily. Snahou je během několika sekund vytvořit dojem, že je třída prázdná, což je ideálně potvrzeno i tím, že její dveře nejdou otevřít.

Heslem vašeho projektu je: Teorii už znáte, teď prakticky. Obejdete se skutečně bez klasického školení a jdete rovnou do akce?
Když do školy přijedeme, většina učitelů, u nichž se školením začínáme, přijde s kafem, blokem a propiskou. Já se ale opravdu snažím toho moc nepovídat. Řekneme si jen to nezbytně nutné a po nějakých dvaceti minutách to rovnou rozjedeme na místě – přímo ve škole, přímo ve třídě. A málokoho nakonec průběh akce nestrhne. Po dvou hodinách jsem mnohdy sám rád, že to končí. Musím říct, že učitelé i učitelky jsou velmi zdatní bojovníci. (smích) Podobně postupuji i u dětí. I těm stačí shrnout nějaké základy. Mnohem lépe se pak naučí praxí a opakováním postupů.

Luděk Trojánek

  • Jednapadesátiletý lektor pochází ze Žďáru nad Sázavou, nyní žije v Jihlavě.
  • Pracuje ve firmě zabývající se větrnou energií, vedle toho se ve volném čase věnuje svému projektu Nebuď terčem. V něm učí mimo jiné školáky, předškoláky, pedagogy a další zájemce, jak se zachovat při útoku agresora ve škole, ale i v řadě jiných krizových situací. Spíš než na teorii klade důraz na praktický nácvik.
  • Vystudoval policejní školu, u policie řadu let pracoval. Působil i ve zpravodajské službě, v armádě v Útvaru speciálních operací vojenské policie (SOG), v ochraně ústavních činitelů či v boji proti terorismu.
  • Měl na starosti bezpečnostní část mezinárodního projektu výcviku afghánských pilotů. Řadu let se věnoval osobní ochraně, učil na policejní škole v Jihlavě.
  • Aktivně spolupracuje s firmou GBH Defence.
  • Ve volném čase rád sportuje, cestuje a zajímá se o historii.
  • Více informací o projektu Nebuď terčem na nebudtercem.cz

Co tedy jsou ty základy?
Je třeba si uvědomit, že pohybuje-li se po škole útočník, většina dění se pak odehrává ve dveřích třídy. Právě dveře, jak ukázaly zkušenosti z řady událostí, jsou zásadní. Když ubráníte tento vstup, ubráníte vše. Pokud ne, máte velký problém a musíte bojovat uvnitř třídy, což je náročnější a vyžaduje to zapojení více lidí.

Jaké má osazenstvo třídy možnosti dveře ubránit?
Někdy je opravdu stačí „jen“ zabezpečit, abychom o ně vůbec bojovat nemuseli, což je hodně o rychlosti, okamžité reakci. Pokud máte klíče, je to ideální. Když ne, ukazujeme si a zkoušíme jiné možnosti, třeba využití opasku. Ne vždy to sice znamená, že útočník nedokáže dveře otevřít, ale alespoň ho to zpomalí. To platí potom i uvnitř třídy, kde mu mohou postup zkomplikovat další překážky. Pokud má učitelka ve třídě dvacet třicet dětí, je velká šance, že se povede některému z nich utéct, přežije, varuje ostatní a zachrání tak další lidi.

Odváží se vůbec dítě v takové situaci zariskovat a utéct kolem agresora ze třídy?
Právě proto to trénujeme. Ve chvíli, kdy mě učitelka coby útočníka nějakým způsobem drží, jejich cílem je co nejrychleji, nejbezpečněji a nejplynuleji z místnosti utéct. Tak probíhají nácviky, aby si děti v klidu a bez stresu tuhle situaci „osahaly“. Musejí vědět, že když dá učitelka povel, že mají jít pryč, tak to prostě platí. Ale musí zároveň znát přesný postup. Není potřeba děti nijak děsit, ale měly by mít povědomí o tom, že se dějí nebezpečné věci a musíme jim čelit. Učitel si zase v praxi vyzkouší, jak třídu v takové situaci „uřídit“.

Co ještě se školáky nacvičujete?
Velmi zásadní je třeba ticho, klid. Jekot a hysterie ještě nikdy nic nevyřešily. Snahou je během několika sekund vytvořit dojem, že je třída prázdná, což je ideálně potvrzeno i tím, že její dveře nejdou otevřít. S dětmi se také učíme najít si vhodné místo k úkrytu. Nějaká si vytipují samy, a pak vybereme to nejlepší. Když je do hledaní zapojíte, snáz si vše zapamatují. Pokud je místnost v přízemí, cvičíme i evakuaci oknem. Trénujeme také probíhání kolem útočníka, obratnost a rychlé reakce, což se jim nemusí hodit „jen“ při útoku ve škole, ale kdekoliv na ulici.

To cvičíte jak?
Když proti nim jde útočník nebo jakýkoliv divný, podezřelý člověk, učím je, ať se k němu hlavně nepřibližují. Ať se mu vyhnou, ať klidně utíkají. Cvičíme to formou hry – mám na rukou takzvané lapy a žáci mě různé obíhají, kličkují, snaží se uniknout. Když už tohle zvládají, ve spolupráci s kolegou či kolegyní jdeme proti nim dva a oni si sami musí vybrat cestu, abychom je nezachytili. V nouzi mohou děti po útočníkovi i něco hodit, využít třeba aktovku, penál, lahev.

Jak dlouho školení trvají? Kolik by do nich mělo být ze školy ideálně zapojeno lidí?
Nejdřív pracuji s učiteli a dalším personálem – až po kuchařky, uklízečky, školníky. Každý má v tom celku nějakou funkci. Po hlavní části školení, má-li daná škola zájem, jdeme po jednotlivých třídách a každé věnujeme dvě vyučovací hodiny. Takový čas nijak výrazně nenabourá rozvrh. S učitelem, který má už za sebou základní lekci, a s jeho žáky pak pracujeme společně. Já vlastně pedagogovi i ukazuji, co s dětmi dál dělat, aby si získané dovednosti, reakce a znalosti uchovaly v hlavě. Průběžné opakování je velice důležité.

Se staršími školáky se asi můžete i víc „odvázat“?
Třeba v Lípě na Havlíčkobrodsku jsme měli školení formou desetitýdenního kurzu pro deváťáky. Tam už si můžeme otevřeně říct, stejně jako to ostatně dál učí i kolegové na středních školách, že agresor, který přijde se zbraní, může být klidně jeden z nich. Ukazuji jim, co pak dělat. Aby netahali mobily, neječeli, ale reagovali. Základ je útěk, ale pokud je situace bezprostředně ohrožuje na životě, potřebují vědět, jak a kde toho člověka chytit, co s ním udělat. Zkoušíme si to na modelových situacích. Existují pochopitelně i drsnější a autentické verze programů, včetně střelby, tam už je ale organizace náročnější. Musí se vyklidit škola, upozornit složky integrovaného záchranného systému. Taková školení provádí kolega Lumír Němec z firmy GBH Defence. Jsou velmi profesionální a také na těchto kurzech školím.

Rvačka je to nejhorší, říká lektor, jenž pořádá kurzy české sebeobrany

Kurzy ale děláte i pro předškoláky z mateřinek. Lze vůbec takto malé děti připravovat na ohrožení, aniž byste je nějak děsil?
Tohle je hlavně parketa mé kolegyně Nikoly. Ale samozřejmě platí, že vše je uzpůsobené věku dětí, ještě víc hravé. Jedná se o celý tematický týden. Niki dá dětem dopředu instrukce, že v pátek bude cvičení. Úkoly pak připraví dle osnov školky. Řeší se třeba barvy, čísla na tísňové linky. Ve čtvrtek děti namalují obrázky fiktivního, zlého padoucha, pro nějž máme pracovní název Potápěč. V pátek dostanou mapu a čeká je krátká „bojovka“ kolem školky. Ve finále najdou našeho maskota, velkého plyšového medvěda. Až na konci je pak na řadě jednoduchý trénink, nechci ani říkat sebeobrany, spíš je to takové branné cvičení.

Co je jeho náplní?
Musejí se třeba pohybovat potichu, brát věci, abych to neslyšel. Nebo se mi schovávají po zahradě, hledají vhodné místo, přesouvají se od krytu ke krytu. Cílem je, aby se v součinnosti s učitelkami dokázaly tiše a bezpečně přesunout z jednoho místa na druhé. Chodí i se zavázanýma očima podél provázků, čímž simulujeme pohyb v zakouřeném prostoru. Nakonec najdou masku, co zbyla po Potápěči. Učíme je na tom, jak se zachovat, když uvidí něco či někoho divného – u školky, na zahradě, za plotem. Aby nekřičely, neukazovaly, ale v klidu upozornily učitelku a šly se schovat.

Aby instruktor Luděk Trojánek věděl, co na agresora nejlépe zabírá, pravidelně trénuje různé situace s kolegy a kolegyněmi, jež ho rozhodně nešetří.

Jaký je mezi školami o projekt zájem?
Děláme ho třetím rokem, přičemž ten první byl takový rozjezdový, účastnily se hlavně školky. Loni už to byly celé školy a třeba v srpnu, v přípravných týdnech, jsme měli úplně narváno. Na Vysočině jsme byli třeba v Rovečném, Větrném Jeníkově, v Lípě u Havlíčkova Brodu nebo ve Žďáře nad Sázavou na Základní škole Komenského 6, kam se budeme letos vracet. Chystáme i velké školení v Sokolnicích u Brna. Za mě by bylo ideální, aby se děti začaly s touto tematikou seznamovat už ve školce, poté se plynule v nějakém intervalu pokračovalo na základních školách a nakonec i na středních.

Pořádáte i letní dětské tábory, o něž je velký zájem. V minulosti třeba ve Větrném Jeníkově, letos plánujete Dlouhou Brtnici, Pavlov. Co se děje na těchto akcích?
Děti se třeba naučí, jak z jakéhokoliv telefonu přivolat pomoc. Voláme si fiktivní sanitky, táborníci hlásí, co vidí, popisují prostředí, kde jsou, a jak se chová člověk, kvůli němuž volají. Nacvičují si komunikaci s operačním střediskem. Už se to stalo mockrát, že dítě, které zachovalo klid a nezmatkovalo, dokázalo díky včasnému volání zachránit život. Spolupracujeme i s policií, například s psovody. Učíme se třeba o místě činu, jak tam nepoškodit stopy nebo jak se chovat k policejnímu psovi. Tyto tábory aktivně podporuje firma, pro niž pracuji, a obec – bez toho by to nikdy nešlo.

Sám máte dvě děti, třináctiletého syna a devítiletou dceru. Testujete na nich své programy?
Samozřejmě! Na nich jsem si zkoušel plno věcí, jsou opravdu skvěle vyškolení. (smích) Vědí, jak se bránit batohem, penálem, s dcerou trénujeme prskání, kousání, škrábání, křičení do ucha… prostě věci, které může dítě chycené dospělým dělat, aby se zachránilo. Fňukání totiž bohužel většinou nezabírá. Dcera má takový svůj gang spolužaček, podobnou partičku má i má neteř, která žije u Prahy. A to když se tu všechno v létě sejde, je to opravdu rachot.

Student neměl šanci se noži ubránit, domnívá se instruktor sebeobrany

Co vás vůbec přimělo opustit dobře rozjetou kariéru, zajímavou a různorodou práci a věnovat se práci s dětmi?
Těch důvodů bylo víc. Návrat domů přišel s covidem a také s převratem v Afghánistánu, kde moc převzal Tálibán, takže tam mise skončila. A já byl ve věku, kdy jsem už tady chtěl po sobě něco zanechat. Šel jsem mimo jiné učit na policejní školu v Jihlavě, kde jsem se věnoval hlavně taktikám s auty. A při té pedagogické činnosti jsem se jen utvrzoval v tom, že cvičením a opakováním jednoduchých a navazujících metod lze poměrně snadno dosáhnout dobrých výsledků. Tak proč by to samé, co u studentů, nešlo i u malých dětí? U té nejohroženější skupiny? I když… víte, co v tom ještě sehrálo roli? Lyžování.

Tak to mi musíte vysvětlit, jak souvisí lyžování se sebeobranou?
Udělal jsem si kurz instruktora lyžování, protože v Olešnici, v jejíž blízkosti jsem bydlel, je super sjezdovka. Učil jsem tam lyžovat děti školkového věku. A to bylo fantastické – tam člověk viděl, jak je ten progres strašně rychlý. Nasoukáte dítě do přezkáčů, které samo ani neunese, a ono je za tři hodiny schopné sjet svah! To mě přivedlo k myšlence, že podobně by to mohlo fungovat i v tréninku reakcí na ohrožení útočníkem.