Jihlavský antikvariát slaví 10 let. Doba nám nahrává, říká jeho majitelka

  9:20
Antikvariát Krmítko pro duši zakládala Lenka Cyprisová před deseti lety. Chtěla zkusit dělat to, co ji baví. Odvážný pokus vyšel. Antikvariát se prosadil, přežil i dobu covidu a dnes nabízí zákazníkům výběr z třiceti tisíc knih. Zdražování nových publikací jí navíc přivádí další zákazníky.

Lenka Cyprisová založením jihlavského antikvariátu Krmítko pro duši vykonala, jak sama říká, velký skok do neznáma, který se však vyplatil. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Šla byste do toho znovu?
Určitě ano. I když se mění vkus lidí, to, co kupují. Mění se i schopnost utrácet. Lidé jsou dnes ochotnější sbírat si věci, knihy i za větší peníze, objevuje se více sběratelů. Dříve sbírali knihy s podpisy, dnes se sbírají i knihy podle přebalů, ilustrátoři, všechno možné.

Jak jste začínala? Měla jste hromadu knih?
Ano, když jsem se rozhodla založit antikvariát, už jsem začínala sbírat pozůstalosti za odvoz. Byla to taková směska, co jsem kde našla. Až s následnými nákupy knih jsem to začala směřovat trochu jinam, už jsem vše do výkupu nebrala. Učila jsem se za pochodu. Ze začátku jsem spíš sledovala, co se prodává z toho, co jsem měla, a pak jsem to začala třídit.

Lenka Cyprisová

  • Narodila se v roce 1986 v Brně.
  • Bydlela v Kostelci u Jihlavy, nyní žije ve Staré Říši.
  • Má tříletého syna.
  • Vystudovala obor cestovní ruch na jihlavské Vysoké škole polytechnické.
  • V roce 2012 v Jihlavě založila antikvariát Krmítko pro duši, který nyní oslaví deset let existence.

Měla jste dřív kapitál, nebo knihy?
Měla jsem stotisícovou půjčku. Z toho jsem to musela rozjet. Kdybych se dál zadlužovala, tak bych skončila. Půjčku jsem splatila. Neříkám, že je to teď paráda, splácím dluhy z covidové doby, ale jde to.

Byla covidová éra pro vás depresivní?
Byla, ani ne tak přímo z covidu, ale z reakce lidí. Také jsme zavedli prodejní okénko, prodávali přes internet, ale prodeje i tak klesly.

Co se dříve neprodávalo a nyní ano?
Co jsem zpočátku přehlížela, byla stará technická literatura. Ale pak se ukázalo, že to chlapi chtějí, ty knihy se jim hodí, když třeba opravují veterány. Tam potřebují ty staré rady, které jsou mnohdy nadčasové a stále je jde uplatnit.

Co se neprodává, co jsou typické ležáky?
Čeští klasikové, co vycházeli za socialismu v obrovských nákladech – Jirásek, Němcová...

Co se naopak v regále neohřeje?
Donedávna to byly všechny knihy autorů jako Kafka, Kundera, Orwell, kteří za socialismu vycházet nesměli. Ale u méně známých knih či autorů už to neplatí. Někdy ta knížka, o které si myslím, že se prodá okamžitě, leží v polici dva měsíce, jiná, kterou tam dám jen na zkoušku, se za hodinu prodá. Ani za těch deset let jsem se to nenaučila moc přesně rozlišovat a odhadovat dopředu. Pořád se učím.

Jak se vyvíjí počet svazků?
Po třech letech jsem se musela s antikvariátem přestěhovat do většího, pak jsem musela brzy nato ještě pronajmout externí sklad, a i tam je teď totéž množství co na krámě. Takže dnes se jedná o 30 tisíc svazků. Začínala jsem s pěti tisíci.

Kolik procent zákazníků nakupuje přes e-shop a kolik jich přijde osobně?
To se mění. I starší zákazníci už jsou schopni si něco najít nebo i objednat na internetu.

Chtěla jste někdy antikvariát zavřít?
Nikdy jsem nebyla přímo v té fázi. Vždycky to bylo o tom, abychom sakra opět vymysleli něco, aby to zase šlo. Takže se snažíme rozvíjet e-shop, učím se analýzy vyhledávání na internetu. Naučit se čarovat s tím, abychom když něco v antikvariátu máme, o tom dali co nejlepším způsobem vědět.

Co čtete vy sama?
Co mám malého synka, tak jenom oddechovou romantiku, na víc nemám čas, ale zajímám se o psychologii, filozofii, duchovní věci. Chtěla bych hodně číst klasiky, od A do Z všechno.

Co zajímavého vloženého jste našla v knize?
Jednou jsme našli v knize malý pytlíček s bílým práškem. Nevíme, co to bylo. (smích) Byla to kniha s nějakou duchovní naukou. Ale jinak tam bývají třeba ručně pletené záložky. Dopisy z vojny, pohlednice. Máme tyhle nálezy vystavené na nástěnce. Ale prodáváme je jenom výjimečně.

Myslíte, že je handicap mít antikvariát v Jihlavě než třeba v Brně, v Praze?
Vzhledem k internetu myslím, že dnes už ani ne. V Praze třeba zavírají antikvariáty pobočky kvůli nájmům a jsou už jen na internetu.

Přijíždí za vámi zákazníci i zdaleka?
Je pár lidí, kteří přijedou třeba jednou za rok od Chebu, z Krkonoš a staví se vždycky za námi.

Chodí i specialisté, o kterých už víte, co je zpravidla zaujme?
Máme třeba zákazníky, kteří chodí na válečnou literaturu, na duchovno, někdo si sbírá komplet nějakého autora. Někteří zákazníci se věnují tak zvláštním a úzce vymezeným oborům, že by mě ani nenapadlo, že takové existují.

Máte jiné ceny, než jsou ve velkých městech?
Vyrovnává se to opět díky internetu. Někdy je těžké konkurovat určitým velkým antikvariátům, které jsou závislé na kapitálu, který jim někdo dal. Jenže ten kapitál se tak rychle za ty knihy nevrací. My vykupujeme za hotové peníze a prodávající vědí, na čem jsou. Do komise bereme jenom zlomek věcí. Ale ti velcí hráči berou všechno tímhle komisním způsobem a ty ceny rapidně snižují. Množí se lidé, kteří jsou nespokojeni, kolik peněz u nich za knihy dostali, tak už jim neprodají. A ty antikvariáty ty prodejní ceny snižují tak, že na lidi, kteří jim knihy prodali, už skoro nic nezbude. Nemyslím si, že je takový koncept udržitelný.

Jakou nejcennější knihu jste v antikvariátu měli?
Největším špekem byla kniha z roku 1631. Byla to příručka, jak spravedlivě soudit čarodějnice. To šlo na aukci do Londýna. Ta kniha se pak prodala velmi zajímavě, za desítky tisíc. Objevilo se to nenápadně, kniha pocházela z nálezu na půdě. Navíc měla novou převazbu, takže až když jsem ji otevřela, tak jsem zjistila, o co se jedná. Teď jsme třeba našli osobní dopis od Seiferta, sice psaný na stroji, ale s podpisem.

Je zájem o exilovou literaturu, samizdaty, které zde máte v samostatném oddílu?
Jak o co. Když se objeví něco zajímavého, nabízím to například do pražské samizdatové knihovny. Hodně se třeba sbírá produkce nakladatelství manželů Škvoreckých SixtyEight Publishers, ale ne všichni autoři, vydaní tímto nakladatelstvím, jsou stejně dobře prodejní.

Kdo se prodává z klasiků?
Třeba oba Čapkové, ti se pořád slušně prodávají. Jsou to nadčasoví autoři. Rezonují s děním ve světě. Například Válka s mloky měla upozornit na nástup nacismu, ale dá se vztáhnout i na dnešní dobu. Hodně se lidé ptají na Orwella a jsou to i mladí čtenáři. Nebo na Kafku. Ve chvíli, kdy lidem není dobře, začíná se více prodávat duchovní literatura.

Co je typicky studentskou četbou?
Studenti z grafické školy sem třeba chodí hodně pro monografie umělců. Dost lidí se zajímá o impresionismus, to je taková trvalka.

Vrací se vám knihy po prodeji zpět?
Stává se to. Většinou u takové knihy, kde poznávám svou cenovku, napsanou tam třeba před pěti lety, si řeknu: Tak vítej zpátky! Ale někdy po těch pěti letech zase už vím, že ta kniha není prodejná a nevezmu ji do prodeje.

Co je nedostatkové?
Třeba ve sci-fi Jiří Kulhánek. Toho shání každý. To jsou i stotisícové částky. Jednou mi nabízel jeden pán komplet Kulhánka, ale nemohla jsem to za požadovanou částku vykoupit.

Je nějaký populární současný český spisovatel? Viewegh?
Ten už vůbec ne. Už ho dáváme i za deset korun. Autoři dnes hodně známí – Hartl, Třeštíková... – se prodají, ale nemyslím si, že by se prodávali i za deset let. Někdy je to věc překvapení, mě hodně překvapili někteří světoví autoři, které jsem neznala a pak se stali mými nejoblíbenějšími. Například Mary Webbová – kniha Vzácný jed, Francis Marion Crawford – Pražská čarodějka, nebo mé první setkání s Gustavem Meyrinkem v knize Zelená tvář.

Protíná se váš vkus se vkusem zákazníků?
Jak kdy... (smích)

Odmítla jste někdy něco prodávat? Jsou třeba sběratelé nacistické, antisemitské literatury...
Takhle to nemám. Je každého svobodná věc, jakou knihu si koupí. Také jsme tady měli Mein Kampf, nové i dobové vydání. A zákazník říkal: to je taková slátanina, že to musím mít. (smích)

Jsou i zákazníci, kteří si přicházejí spíš popovídat?
Ano, to k tomu patří.

Jaká vlastně byla vaše motivace k otevření antikvariátu?
Měla jsem vysokou školu, ale přesto jsem pracovala v řeznictví, jinou práci jsem nesehnala. Furt jsem nevěděla, co dělám špatně, tak jsem si řekla, že zkusím konečně dělat něco, co si opravdu sama přeju dělat, a ono to vyšlo.

V Jihlavě bylo po revoluci více antikvariátů, přežil tento váš jediný a zdá se, že vzkvétá. Co děláte jinak?
Asi je to i o přístupu k lidem, když si chce někdo popovídat, tak si tady popovídáme, nebo mu poradíme, kde knížku sehnat i jinde než u nás, a on příště přijde zase k nám. Ten vztah postupně budujeme.

Co byste dnes dělala jinak?
Možná bych si dřív sehnala někoho na pomoc. Hodně dlouho jsem myslela, že to vše dva lidi neuživí, ale neuvědomila si, že druhý člověk znamená výdaj navíc, ale také udělá mnoho práce navíc. Dnes jsme v antikvariátu dvě až tři.

Je dnes antikvariát stabilní?
Doba nám trochu nahrává, nové knihy zdražují, lidem ubývají peníze. Takže z velké krize nemám obavy, ale nevím, zda udržím v provozu prodejnu. Zda nemít jenom e-shop. Ale nerada bych. Zatím je to jen úvaha: co by, kdyby.

Letos slavíte 10 let antikvariátu, jak vypadal jeho první den, pamatujete si ještě?
Z prvního dne si vybavuji, že mě překvapila výše tržby. Říkala jsem si, že kdyby to tak bylo každý den, tak to bude paráda. Ale samozřejmě se to pak stabilizovalo úplně jinde. Antik jsem otevírala 3. prosince roku 2012 v Husově ulici. Ovšem předcházelo tomu několik měsíců příprav, novými omítkami počínaje a nastěhováním knih a regálů zdaleka nekonče. Jen z toho rovnání tolika knih podle abecedy už jsme byly po pár dnech úplně zmagořené. Už se nám pletla abeceda, člověk nevěděl, jestli je tam A před Z nebo jak… (smích)

Vy sama jste napsala knihu Královské tajemství o daru vidět minulost. Máte ještě literární ambice?
Snažím se dokončit druhou knihu, ale netlačím na to. Odráží se tam ta má zkušenost onoho skoku do neznáma, jak jsem stále poslouchala, co mi kdo radí, a nechápala, proč mi to nefunguje. A pak, když jsem se konečně začala řídit svým vlastním vnitřním hlasem, tak to najednou šlo.