Takový úspěch na ostrově Man nezažil ani legendární František Šťastný. I když má Kamil Holán, jeden z nejlepších českých závodníků v road racingu, omezený rozpočet a k ruce skromný tým, dokáže konkurovat nejlepším světovým jezdcům. Do svých 44 let si – i přes drsné pády a zranění – splnil řadu závodnických snů, některé však ještě zůstávají před ním.
Před pár dny Kamil Holán přijel do Žďáru nad Sázavou, odkud pochází a kde vyrůstal, aby v kině představil dokumentární film Plná 6. Ten o něm v průběhu šesti let natočil režisér a kameraman Adam Sejk.
Při besedě a také v rozhovoru pro MF DNES mluvil o vášni pro rychlost, blízkosti smrti i dalších výzvách.
O svých začátcích i současnosti
Kamil Holán začal závodit nezvykle pozdě. „Až někdy ve dvaceti letech jsem si s bráchou koupil první motorku a rok nebo dva nato jsme začali závodit. To byl hrozně rychlý skok a z dnešního pohledu blbost, možnosti jsou dnes úplně jinde. Ve 44 letech ještě nepatřím do starého železa. Dokud mi to dělá radost a necítím strach a nebezpečí, když sedám na motorku, je závodění náplň mého života,“ říká o životní vášni.
O vášni pro rychlost
„Při prvním posazení jsem motorce propadl. Rychlost a vášeň si pro mě přišly. Vůbec jsem na motorky nespěchal, postupně ve mně zrála zvědavost a objevování neznámých věcí a svých možností. To, co dělá z života pravý život. Nemůžu přijít z práce, sednout si na gauč, pustit si televizi a mít dobrý pocit.“
Kamil Holán
|
O nebezpečné rychlosti
„Ochutnal jsem rychlost, která mě uchvátila. Podporuji svoje děti, aby dělaly sport, ale rozhodně je neženu do motorek. Jakýkoliv sport vyvolává v člověku vášeň, která obohacuje a naplňuje. Když ochutnáte kaviár, už nechcete chleba se salámem.“
O prvním velkém pádu
„Ten jsem zažil, ještě když jsem jezdil na automotodromu, konkrétně v Mostě, asi v roce 2003. Necítil jsem nohy, říkal jsem si, že to není dobrý. Předtím jsem vždycky cítil nějakou bolest. Šok odezněl a začal jsem cítit bolest, byla to pro mě útěcha, že to bude dobrý, byly to naštěstí jen přetrhané vazy v koleni, žádné zranění páteře. Jindy v Hořicích mě to vystřelilo mimo trať. To jsem byl poprvé v bezvědomí. V takové chvíli si člověk uvědomí, že není nesmrtelný. Stačí okamžik a jste vyřízený.“
O nejhorších zraněních
Vrtulníkem letěl dvakrát, na Manu a v Hořicích, zásadní operace prodělal tři (ruka a dvakrát kotník). Zlámaných kostí? Nepočítaně... „Nejhorší pád byl před čtyřmi roky na Manu ve 150 kilometrech za hodinu do kamenné zdi. Pamatuji si, že mi to uklouzlo, pak už nic, vypnul jsem se automaticky, probral jsem se, když mě nakládali do helikoptéry. Měl jsem obrovské štěstí, traťoví maršálové říkali, že při mně stáli všichni andělé strážní. Možná je to i blízkostí smrti, že dává výjimečný pocit života. Měl jsem v podstatě utrženou nohu, otevřenou ránu v kotníku, všechno se potrhalo, hrozný průšvih, dostával jsem se z toho dlouho. Ležíte v nemocnici, koukáte do stropu a víte, že dva tři měsíce budete v háji. Lidé z nejbližšího okolí samozřejmě pomohou, ale ze zranění se musím vyhrabat sám.“
O legendárním ostrově Man
Ostrov v Irském moři je v motoristickém světě pojem. Ne každý si na tamní horskou trať troufne. „Jeden okruh má šedesát kilometrů, jede se šestkrát, i to je důvod, proč je Tourist Trophy nejtěžší závod na světě. Na okruhu je asi 300 zatáček, jede se ve vysokých rychlostech. Znalost trati je klíčová, ale není moc čas ji během kvalifikačního týdne nastudovat. Na motorce se jede rychlostí až 200 mil v hodině. Roztočená energie dělá z motorky raketu, skáče na hrbolech, je to obrovský rozdíl. I ty největší hvězdy říkají, že se na Manu celý život učí. Povrch je tam drsnější, místní si zakládají na tom, že trať neupravují a nemění, aby byla jako před sto lety, opravují jen havarijní stav. Poprvé jsem tam jel v roce 2012, kdy jsem při Manx Grand Prix vyhrál nováčkovskou kategorii Newcomers. Od roku 2015 jsem přešel na tétéčko (Tourist Trophy).“
O smrtelných nehodách
Minulý týden média přinesla zprávu, že závody na Manu si od roku 1907 vyžádaly už 295 obětí. „Pár dní nazpět se tam zabil při kvalifikaci na Tourist Trophy Velšan Mark Purslow. Znali jsme se dobře z evropských závodů, byl to fajn kluk. Není to první z kolegů, koho jsme ztratili. V běžných médiích se o „tétéčku“ píše většinou jen tehdy, když se někdo zabije. Na statistiky se nedívám, to pak člověka odrazuje od startu ještě víc. Je to vždy pro všechny hrozná rána, ale víme, co děláme.“
O přírodních okruzích a tratích
„Mnohem horší trať než na Manu byla v americkém Coloradu na Pikes Peaku, kde v horách působí mráz a závod do vrchu končí ve výšce přes čtyři tisíce metrů. Největší úskalí road racingu je, že se musíme vypořádávat s nerovnostmi trati, na které se vyřádí přírodní živly.“
O nebezpečí a dětech
„Když viděly nový dokument moje dcerky, které vědí, že závodím, a na závodech už také byly, tak říkaly: „Na ten Man už nejezdi.“ Může se stát průšvih, uvědomuji si, že tady být nemusím, a to bych jim nechtěl udělat. V posledních letech jsem změnil svůj přístup, už to tolik nehrotím, dřív jsem hrozně chtěl jít za výsledkem, zaujmout a něco si dokázat. Mám zkušenosti a rychlost zatím držím, velké závody si užívám. Ostrov Man je největší strašák, slíbil jsem, že už tam nepojedu, ale něco mi říká, že to nevydržím. Naposledy jsem tam startoval v roce 2018, kdy jsem měl ten těžký pád.“
O letošní sezoně
„Na úvod sezony jsem vůbec poprvé závodil v Daytoně, kde se jede na motorkách vytrvalostní závod na 200 mil, zatímco auta tam jezdí slavný závod na 500 mil. Před pěti roky bych byl vystresovaný, letos ta šance přišla jako blesk z čistého nebe, ale vůbec jsem nebyl nervózní a nakonec jsem skončil mezi nejlepšími jezdci z Ameriky patnáctý. I konkurenční týmy zjišťovaly, kdo jsem.“
O svém malém týmu
„Jsme takoví soukromníčci. Někdy mě trápí, že nemáme tak dobré podmínky jako tovární týmy, ale zase si děláme, co chceme. Nikdo mi do toho nekecá a do ničeho mě nenutí, nemusím se před nikým plazit.“
O nabídkách továrních týmů
„V Anglii je road racing hodně rozšířený, mají spoustu jezdců, občas vezmou do týmu někoho z ciziny. Dva týmy o mě po vyhrané Manx Grand Prix projevily zájem, ale musel bych přinést i nějaké peníze. Nikdy to nepřišlo ve správnou chvíli, abych do toho šel.“
O kondiční přípravě
Na závody se připravuje i v tělocvičně s bývalým boxerským šampionem Lukášem Konečným. „Jde o to se poctivě připravovat a makat naplno, dát tomu všechno, co je potřeba, jinak v závodech riskujete život. V zásadě jde o trénink silové vytrvalosti. Nejlepší je běhání, ale to já nesnáším, mám rád ježdění na kole. Letos jsem si dokonce zajel Jizerskou padesátku na běžkách.“
O rodině
„Bez podpory partnera je závodění hrozně náročné, je strašně těžké zkoordinovat čas mezi prací, závoděním a dětmi. Manželství se mi rozpadlo. Je jasné, že to ovlivnilo náš vztah, je hodně času, kdy jsem pryč. Ale kdybych dělal, co se očekává, tak bych to nebyl já. Něco mě pořád nutí závodit. Není to o tom, že bych nechtěl být s rodinou.“
O atmosféře v Hořicích
Známý závod 300 zatáček Gustava Havla v Hořicích v Podkrkonoší několikrát vyhrál, letos tam skončil dvakrát druhý. „Hořice jsou takový malý Man, unikátní trať. Tratě evropského šampionátu v Belgii, Holandsku, Finsku či Německu nejsou zdaleka tak hezké a členité.“
O dalších výzvách
„Zajel jsem nejtěžší závody na světě jako Tourist Trophy, Pikes Peak, letos jsem byl v Severním Irsku na North Westu, kde jsem bohužel neuspěl kvůli technickým problémům motorky. Takové závody stroj extrémně zatěžují. Na North West bych se příští rok chtěl vrátit. Co dál? Poslední velký roadracingový závod, který jsem ještě nejel, je v Macau. Také bych se chtěl vrátit na okruhy a zajet si 24hodinovku, nejlépe v Le Mans.“