„Mám pořád hlavu plnou nápadů, jen bych potřeboval víc času, abych je mohl uskutečnit,“ říká s úsměvem mezinárodně uznávaný osmatřicetiletý hudebník pocházející z Třebíče.
Violoncello asi není úplně typický nástroj, který si dítě vybere, když se ho rodiče ptají, na co chce hrát. Jak tato volba vznikla u vás?
Hodně mě formovalo, že pocházím z muzikální rodiny. Táta byl zapálený houslista, byť ne profesionální, a velký hudební nadšenec. Vždycky nám hrál, pouštěl desky, hrálo se, zpívalo, a to napříč žánry – od klasiky přes folklor až po písničky k táboráku. Odmalička jsem tak znal i zvuky různých hudebních nástrojů, včetně smyčcových, a na některé jsem zkoušel hrát. Ale máte pravdu, když jsem byl dítě, violoncello má první volba nebyla.
Jan Zvěřina
|
Jaký nástroj byl tedy favoritem?
Od dvou let jsem měl oblíbená taková ta dvě obyčejná dřívka, s nimiž o sebe děti mají ťukat do rytmu. Takže když se mě v šesti letech rodiče ptali, nač chci hrát, můj výběr byl jasný. (smích) Dřívka mi ale nakonec rozmluvili a mojí druhou volbou bylo právě violoncello, které mě zaujalo svým krásným zvukem. Mí čtyři sourozenci se rozhodli pro klavír, flétnu a dva pro housle. Rodiče nám v tomto dali svobodu volby.
Byli podobně svobodomyslní i při cvičení? Nezažil jste dril, typický pro řadu profesionálních hudebníků?
Naštěstí ne. Motivací a vlastně i nenásilným tréninkem bylo hlavně společné muzicírování. Nějaký velký nátlak na nás rodiče tedy nevyvíjeli, ale cvičit jsme pochopitelně museli – alespoň chvíli. Samozřejmě, ne vždy se člověku chtělo. Pak mi ale rodiče řekli, že pokud tedy cvičit nechci, nemusím už na hodiny docházet, že je zruší. To by mi ale zase bylo líto. Cello mě sice občas otravovalo, ale zároveň mi přinášelo radost.
Lákaly vás i další nástroje?
Určitě, bylo jich spousta! Jako dítě mě fascinovaly například varhany. Pojí se s tím i jedna vzpomínka na rodnou Třebíč. S rodinou jsme chodili do kostela, ministroval jsem na Jejkově. Pamatuji si, jak tím kostelem vždy hřměly varhany, a mě to v těch šesti sedmi letech hodně zaujalo. Začal jsem nohama jakoby mačkat pedály, hudba mnou doslova „šila“. Lidé na mě koukali a říkali, jak je to roztomilé. (smích) Já to tak ale mám vlastně dodnes, zajímá a baví mě strašně moc věcí a nejraději bych se věnoval všemu, což samozřejmě nejde.
Vaší profesí je teď pozice prvního koncertního mistra v orchestru Státní opery Praha. Daří se vám vedle ní věnovat právě i dalším aktivitám, jichž máte poměrně dost?
Je to opravdu výzva, zvlášť když máte rodinu a tři děti. Ale byť je plný úvazek koncertního mistra velmi zodpovědná a náročná práce, já zároveň neustále cítím velkou touhu tvořit, svobodně a kreativně se realizovat, vybít, což je v orchestru přece jen trošku omezené. Tady bych určitě vyzdvihl svoji manželku, která mě dlouhá léta podporuje a balancuje ten náš životní chaos. Kromě péče o rodinu mi totiž pomáhá i v řadě mých pracovních aktivit.
Zcela ve vaší režii je projekt s názvem Jan Zvěřina 12x Cellos, kde ukazujete možnosti tohoto nástroje a „kořeníte“ klasickou hudbu moderními technologiemi. Nefigurujete v něm ale „jen“ jako hudebník. Pustil jste se i do nahrávání, aranžmá a mixu hudby, natáčení klipů, střihu… Hraní vám nestačí?
Projekt vznikl za covidu, kdy se nedalo koncertovat, být v kontaktu s publikem. A já jsem potřeboval nějak ukázat světu, co umím. Když to nešlo na koncertech, zkusil jsem vymyslet něco jiného. Klipy jsou ale docela drahá věc a během covidu jsem se musel s ohledem na rodinný rozpočet držet zpátky. Takže bylo jasné, že musejí vzniknout s minimálními náklady.
Takže jste se do toho vrhl rovnou sám?
Ano. Rozhodl jsem se, že různé technologické funkce, které jsem do té doby objednával a platil, se prostě naučím sám – udělám si takové baťovské kolečko. Naštěstí mám dost šikovných kamarádů, profesionálů z oblasti natáčení hudby a videí, kteří byli ochotní mi poradit. Bral jsem to i tak, že se rád něco nového naučím – použil jsem třeba techniku vícenásobného nahrávání. A musím říct, že mě to celé nakonec dost chytlo. Díky této zkušenosti navíc teď do problematiky audia a videa víc vidím, což se mi hodí v mojí práci.
Při sledování vašich klipů, odehrávajících se i na dost nepřístupných místech – třeba ve skalách, se nabízí otázka, jak jste se s tím vypořádal prakticky. To jste tam vláčel violoncello sám na zádech?
Jinak to ani nešlo. Dodnes nezapomenu na natáčení prvního klipu série – techniku jsem narval do krosny, do toho táhl cello a ještě za tmy, abych pak využil hezkého světla za svítání, jsem s čelovkou vyrazil do šílených svahů. Kdybych sklouzl, asi to tehdy nedopadlo dobře.
Podle čeho volíte místa natáčení?
Na počátku musí být skladba, která mě zaujme. Tu si pak ještě většinou upravím podle sebe a naučím se ji nazpaměť. V případě 12x Cellos jsou to často třeba filmové melodie. Dění potom zasazuji do místa, které ve mně hudba evokuje, podle emocí či vzpomínek, jež vyvolává. Jednou je to v interiéru, jindy zase v přírodě, například na zřícenině, u vodopádu, v lese.
V jednom z vašich klipů, kde hrajete skladbu z filmu Piráti z Karibiku, účinkují dokonce i zvířata…
Chtěl jsem, aby tento klip byl takový dramatičtější. Ta hudba ve mně totiž evokovala nějakou zvířeckost, ostatně i moje příjmení je nakonec Zvěřina. Proto jsem se rozhodl zapojit vlky, byť mě filmaři varovali, že natáčení se zvířaty je hodně náročné. Klip se odehrává ve skalách, v Tiských stěnách nedaleko Děčína, a byla to opravdu skvělá zkušenost.
Je série 12x Cellos u konce, nebo s ní máte ještě další plány?
Poslední rok jsem na ni neměl vůbec čas, letos tam ale už něco chystám. Nerad bych však zatím prozrazoval víc.
S rozvíjející se AI budou koncerty vyhledávanější, říká violoncellista Zvěřina |
V roce 2006 jste spoluzakládal uskupení Prague Cello Quartet, kde s kolegy, rovněž profesionálními hudebníky, představujete publiku skladby napříč žánry. Dá se tedy vůbec říct, jaká je vaše cílová skupina?
V podstatě každý, kdo má rád hudbu. Klasika do našeho repertoáru pochopitelně patří – chceme lidem ukázat, že je hezká, zajímavá a dá se poslouchat, aniž by byl člověk nějaký odborník. Navíc je to pro nás i profesní výzva. Všichni jsme studovali hudbu, tak se chceme samozřejmě trochu „ukázat“ a zařazujeme i technicky náročnější věci. Hrajeme ale také muziku populární, rockovou, filmovou, jazzovou. Rád se lidí i přímo ptám, co by rádi slyšeli.
A jak to dopadá?
Stejně jako učíme část lidí na klasiku, tak zase existuje skupina publika, která nemá ráda moderní styly. Mnohdy je to třeba i v rámci jedné rodiny či páru. Takže hledáme kompromis. A ač to asi bude znít trochu neskromně, myslím, že se nám to docela daří. Po vystoupení za námi třeba někdo přijde s tím, že normálně by partnera na koncert klasické hudby nedostal, ale tohle bylo řešení – a oba si to užili, což je hlavní.
Na naše koncerty lze navíc vzít i děti; máme zkušenost, že od nějakých tří čtyř let to zvládají v pohodě, baví je to. A opět tu nejde „jen“ o hudbu, ale i o nějaký zajímavý prožitek, hezky strávený rodinný čas. Pro rodiny proto nabízíme i zvýhodněné vstupné – a my si tak vlastně vychováváme i další generaci publika.
Kolik takových akcí s kvartetem za rok zvládnete?
Kolem sedmdesáti a letos jich asi bude o něco více, navíc se postupně zvětšují. Hodně se tento rok těším třeba na open-air koncerty. Těch plánujeme zhruba 14, z toho několik bude i pro více než tisícovku lidí. Odehrají se na úžasných místech, v areálech zámků a památek, což ten zážitek – pro nás i posluchače, vždy ještě umocní. Zmínil bych třeba Moravský Krumlov, Třeboň, Špilberk, Opočno nebo Litomyšl. Na jaro máme v plánu i nějaké koncerty na Vysočině – v Třebíči a Havlíčkově Brodě, ty jsou ale už vyprodané.
Výběr cella? Jako Harry Potter v obchodě s hůlkami, líčí populární hudebník Zvěřina |
Vy s Prague Cello Quartet často míříte i do ciziny – napříč Evropou, do Ameriky či do Asie. Jaké tam vidíte rozdíly v reakcích publika? Kde jsou vám lidé nejbližší?
Každé publikum je jiné, chová se jinak. Teď máme čerstvou vzpomínku z Bahrajnu, kde lidé strašně nadšeně tleskali, ale pak zase strašně rychle utekli, aniž by čekali na přídavek. To se mi předtím stalo i v Japonsku. Bouřlivé ovace ale míváme i v Česku, třeba zrovna v Třebíči nebo celkově na Vysočině, která je asi obecně trošku hlučnější, bezprostřednější, což je nám samozřejmě příjemnější.
Krásy hudby úspěšně předáváte lidem po celém světě. Daří se vám to i u vašich dětí? Jdou ve vašich stopách?
Smažíme se s manželkou děti k hudbě vést, ale tak nějak rozumně, aby je to bavilo. Řekl bych, že v dost podobném duchu, jak jsem to zažil doma já. Měl jsem jako dítě víc zájmů, sportoval, mohl jsem si vybrat nástroj a klidně se i víc rozkročit mezi žánry – nikdo mě netlačil vyloženě do klasiky a drilu. Ostatně, že budu hrát na violoncello profesionálně, jsem se rozhodl až v osmé třídě.
Na jaké nástroje tedy vaše děti hrají?
Na klavír, violoncello, housle. Chceme, aby se hraní děti věnovaly, ale právě bez šíleného drilu – k němuž by mě to možná lehce svádělo, protože ty nedostatky tam samozřejmě vnímám víc než laik. Snažíme se, aby si každý den aspoň chvilku zahrály, i kdyby jen deset minut, protože jsou unavení. Pravidelný kontakt s nástrojem je prostě třeba a malá povinnost dnešním dětem neuškodí. Roli ale nehraje jen přístup rodiče. Musím říct, že když jsem pro děti hledal kvalitní učitele hudby, dopadlo to tak, že jsme svého času vozili každé dítě do jiné základní umělecké školy. Teď už tedy naštěstí jen do dvou. (smích)