Spolek ze Žďáru nad Sázavou vznikl v listopadu 1991 původně jako kroužek, ale od té doby urazil velký kus cesty. Kulaté výročí slaví flamberští šermíři s malým zpožděním výstavou „30 + 1“ v Regionálním muzeu, která potrvá do 15. května. Nejen o něm mluví v rozhovoru Jaromír Vyboštok.

Jaromír Vyboštok Padesátiletý muž je historicky třetím hejtmanem žďárské společnosti historického šermu Flamberg, která původně vznikla jako kroužek pod vedením Ladislava Konvičného při Domu dětí a mládeže v listopadu roku 1991. Aktuálně je služebně nejstarším členem Flambergu, působí v něm od roku 1996. Profesí je strojní inženýr, příslušník Aktivních záloh Armády ČR, v nichž je velitelem roty krajského vojenského velitelství. Zahrál si ve velkofilmu Johanka z Arku či pohádce O ztracené lásce.

Třicítka je pro vás symbolická, protože se zaměřujete hlavně na období třicetileté války. Proč jste se ve Flambergu rozhodli časem změnit specializaci a přejít z mečů a štítů spíš na kordy a dýky, tedy z rytířů na šermíře?
Konkrétně u mě je to věkem, meče už jsou na mě těžké. Je to totiž fyzicky docela náročná raubířina a na to už se necítím. Měl jsem zbroj, která s mečem a štítem vážila přes 33 kilogramů. Ve Flambergu teď děláme vojáky války třicetileté, kteří jsou zase náročnější technicky a pohybově, není to tak, že by to bylo jednodušší než gotika. V každé době se zkrátka používalo něco jiného.

Jak často trénujete?
Máme společné tréninky každou neděli dopoledne asi tři hodiny, kdy cvičíme souboje. Mezitím každý trénuje základy samostatně.

Jak to vlastně chodí v soubojích, je dopředu dané, kdo vyhraje?
Všechny souboje jsou poctivě složené, tedy řekneme si, co v nich chceme ukázat, připravíme si akce, krátké etudy, pak to celé nacvičíme. Během nácviku provádíme úpravy, radíme si navzájem, když se třeba ukáže, že něco působí nelogicky. Nenacvičené souboje totiž nevypadají dobře, i v takových soubojích musí být člověk ochotný druhého zranit až zabít, aby to bylo věrohodné. Nikdo samozřejmě nechce svého kolegu zranit, ztvárňujeme to trošku scénicky. Moje zkušenost z aktivních záloh je taková, že když k něčemu dojde, prvně se člověk brání, málokdo nejdřív útočí.

Máte vůbec pod kostýmem nějaké ochranné prvky?
Nejsou potřeba. Kordy nejsou naostřené, čepele mají tupé ostří, hroty kopí jsou většinou zatupené. Pokud dojde ke zranění, jsou to většinou škrábance, jen povrchová zranění. Přes vlněný kabát to člověk ani necítí, většinou máme jen modřiny. Historický šerm je mnohem bezpečnější záležitost než vrcholový sport. Je to tím poctivým nácvikem, navíc nezahrnujeme do soubojů hodně nebezpečné prvky.

14 fotografií

Výroční výstavu jste chtěli uspořádat dříve, nakonec jste ji v Regionálním muzeu připravili až na jarní termín. Jak jinak vás ovlivnilo covidové období?
Podobně jako jiné spolky: nevystupovali jsme. Před dvěma roky prakticky vůbec, loni už se nějaké akce konaly. Letošek už doufám bude normální.

Kam se chystáte?
Určitě budeme v červnu na Dni Žďáru, při Slavnostech pernštejnského panství na začátku července, dál ještě nevím. Na konci sezony jezdíme na rekonstrukci bitvy na Bílé hoře, to je akce za odměnu. Než jdeme do boje, celý den se povalujeme. To je vyloženě typické válečné ležení, jinak bývají akce pro veřejnost hodně náročné.

Kolik je vás aktuálně ve spolku?
Kolem patnácti. Někteří přicházejí, jiní odcházejí.

Všiml jsem si náborového letáku, takže hledáte i nové členy?
Ano. Je to fajn koníček, se kterým se podíváme po Česku, a když na to přijde, tak i po Evropě. Ovšem je to koníček náročný na čas. Kdo chce, může přijít a vyzkoušet si to.

Máte nějaké speciální nároky? Asi to chce, aby byl člověk aspoň trošku fyzicky zdatný a šikovný.
Je to určitě lepší, i když se to dá natrénovat. Nesetkal jsem se s moc lidmi, kteří by to dělat nemohli.

Jak vůbec sháníte vybavení?
Dneska už všechno kupujeme, ať už jde o kostýmy, nebo o zbraně. V devadesátkách jsme si kostýmy i zbraně často vyráběli doma. Já jsem do Flambergu přišel v roce 1996, tehdy jsem si koupil ve frcu starý kabát a závěsy a udělal si z toho kostým vojáka. Když teď jako spolek vyděláme nějaké peníze, zase je investujeme do všelijakých rekvizit.

Za kolik se dá kostým pořídit?
Svůj poslední kostým, tedy kalhoty, košili a kabát, jsem koupil za nějakých 15 tisíc. Je fakt, že má postaru lité knoflíky a část kostýmu je ručně šitá, to se pak nasčítá. K tomu za šest tisíc vysoké boty mušketýrky.

Na výstavě jsem se dozvěděl, že jste si v začátcích vyráběli vlastními silami i děla.
Ano, s pomocí rodinných příslušníků a kamarádů. Hlaveň je vyrobená na soustruhu, je to kovaný vysoustružený polotovar. Jeden náš dnes už bývalý člen do hlavně vybrousil ornamenty, lafetu jsme vyráběli také sami, loukotě jsme sehnali, kola okovali.

Děla vypadají hodně pracně, mají spoustu detailů.
Střídali jsme se v dílně, trvalo to asi půl roku. V začátcích byli ve Flambergu spíše manuálně pracující, dnes převládají vysokoškoláci. Třeba já jsem strojní inženýr, dále je mezi námi učitel, ajťák, profesionální voják, právník, několik budoucích právníků, pediatr, budoucí lékařka, fyzioterapeutka, student matfyzu…

Jedna z vitrín na výstavě je věnovaná natáčení velkofilmu Johanka z Arku. U toho jste byl osobně, že?
Už ani nevím, jak to vzniklo, ale na castingu v Brně vybrali z celé republiky čtyřicet šermířů z různých skupin historického šermu. To bylo ještě v období, kdy se Flamberg věnoval gotice. Dostal jsem se do výběru ještě s dnes už bývalým kolegou, zhruba deset týdnů jsme pak trávili na Slezské Hartě u Bruntálu, kde vznikly kulisy hradu, vstupní pevnost do Orléans.

Jak po letech vzpomínáte na natáčení filmu režiséra Luca Bessona, který měl premiéru v roce 1999?
Setkali se tam různí lidé, například Petr Jákl, který teď natočil Jana Žižku, nebo Petr Lacina, reprezentační trenér judistů, byl tam s námi třeba i herec Hynek Čermák. Modří byli Francouzi, červení Angláni. Dělali jsme, řekněme, odborný komparz, byli jsme ve druhém a třetím plánu. Cvičili jsme v tělocvičně, trénovali bitvu, kterou pak ale režisér celou zrušil a škrtl.

Ve Flambergu se od té doby traduje jedna historka, že?
Ve filmu je scéna, kdy francouzští vojáci proráží vrata pevnosti vozem s kládami, které hoří. Když se natáčelo, režisér nechal zapálit jen dřevo. Zdálo se mu, že hoří málo, tak to nechal uhasit, ale protože spěchal, odehnal hasiče, z hromady dřeva přitom ještě stoupal dým. Přišel borec ze speciálních efektů a začal nabírat hořlavou pastu, aby udělal pořádný oheň. A jak tak přidával, pasta protekla na žhavé dřevo a vzňala se. Pak bleskově začaly hořet klády, vůz i muž s padesátilitrovým barelem, ze kterého hořlavinu nabíral. Najednou hořelo všude okolo.

Hlavní hrdinka Milla Jovovich pak utíkala před ohněm, jenže ve scéně bylo hodně komparzistů, kteří šli přesně opačným směrem podívat se, co se děje. Srazili se asi pět metrů od vozu, kolega Petr Jaitner zrovna couval a zakopl, Milla spadla na něj. Tak ji zvedl, vzal do náruče a odnesl do bezpečí. Jestli se kvůli tomu pak rozešla s Bessonem (tehdejším manželem, pozn. red.), to nevím. Přitom Petr byl na natáčení jen krátce. Herečka mu pak prý ani nenapsala. (směje se)

Našel jste se pak v hotovém filmu na záběrech?
Mám tam tak 0,8 sekundy, když jsem to měřil. Je to švenk přes postavu ve scéně, kdy Francouzi vtrhnou do anglického tábora. Zavraždil mě Vincent Cassel, který se proslavil ve filmu Purpurové řeky.

Na jakých dalších natáčeních jste se ještě podíleli?
Z Flambergu nás asi šest točilo pohádku O ztracené lásce (2002). Tam mám obrovský detail, kamera přejížděla přes moje břicho ve zbroji, což jsem poznal jen podle své šupinaté zbroje. (směje se) Kratších natáčení, jednodenních či dvoudenních, jsme dělali mnohem víc. Lidí, kteří takové scény mohou dělat, během let strašně přibylo. Když jsme začínali, bylo v Česku tak dvanáct skupin historického šermu, dneska jsou jich stovky.

Zakladatel Flambergu Ladislav Konvičný před lety říkal, že Česko je hodně specifické právě tím, jak moc tady působí různých spolků zaměřených na vojenskou historii.
To pořád platí. Vzpomněl jsem si, že jsme měli i zájemce, který chtěl jít šermovat k nám, ale zjistil, že neděláme Star Wars. (směje se)

To přišel se světelným mečem?
Ano, s něčím na ten způsob. Takže je vidět, že se lidé nezaměřují jen na historii.