„Vnímala jsem Jihlavu jako město velice přátelské, které člověka pozve dovnitř, kde se cítím dobře, město, kde jsem se nikdy nenudila,“ řekla Anke Stelling, držitelka druhé nejprestižnější německé literární ceny Lipského knižního veletrhu. Do Jihlavy se po měsíčním pobytu chce určitě vrátit.

Jakými pár slovy byste popsala někomu atmosféru Vysočiny, Jihlavy a zdejších lidí - tak, jak jste ji zde vnímala?
Myslím, že Vysočina má obrovský potenciál, protože je zde trochu levnější život než ve velkých centrech. Takže lidé, kteří chtějí žít trochu alternativním způsobem života, se sem mohou nastěhovat a provozovat tady třeba umění. Celkově se mi velmi líbil krajinářský obraz Jihlavy, která zde leží mezi řekami, rybníky a lesy. Jsou zde malá města s velmi dobře zachovanou středověkou architekturou, což s sebou samozřejmě nese i určité problémy. Může to působit i jako strukturně zapomenuté, ale nese to i výhody.

Lidmi z velký českých a moravských měst je Jihlava někdy v nadsázce nazývána městem v pralesích. Měla jste také pocit, že přijíždíte do pralesů?
(přemýšlí) Ano. Ale myslím si, že to může být výhoda. Vždycky se trochu stavím na stranu těch podceňovaných. Myslím si, že ten, kdo je podceňovaný, může značně překvapit a David ve sporu s Goliášem nemá vůbec špatné karty.

Jihlava byla do konce druhé světové války z většiny německým městem, cítila jste to zde?
Necítila. Načetla jsem si něco o Jihlavě, studovala její historii, ale v reálu jsem toto vůbec nevypozorovala a jsem tomu velice ráda.

Je nějaké místo, které jste chtěla v Jihlavě vidět, potkat někoho konkrétního?
Vlastně ne, přijela jsem hodně nepřipravená. (smích)

Co jste tedy věděla o Jihlavě, než jste sem jela?
Věděla jsem, že to bylo německé město, jmenovalo se Iglau, že zde bylo stříbro, že je zde Mezinárodní festival dokumentárního filmu, kde jedna moje kamarádka měla svůj film. A ona byla jediným člověkem, kterého znám, který neřekl: Jihlava? Co? Ale řekla: Jasně, Jihlava. Uvědomila jsem si, jak je tento projekt dobrý, protože nikdo z mých kamarádů v mé sociální bublině neví nic o Česku vyjma Prahy – a najednou se o tom bavíme.

Výsledkem vašeho pobytu v Jihlavě bude sepsání povídky inspirované Jihlavou a Vysočinou. Jaký byl váš první dojem?
Vnímala jsem ji jako město velice přátelské, které člověka pozve dovnitř, kde se cítím dobře, kde jsem se nikdy nenudila. Velmi mě překvapilo, že uprostřed léta a prázdnin, kdy jsou všichni pryč, je každý den na náměstí nějaký program, dařilo se mi tady velice dobře.

Dívala jste se na Jihlavu skrze její obyvatele?
Je to přesně tak. Sednu si na náměstí nebo do Mahlerova parku a dívám se na lidi, jak chodí, jak se tváří. Všímám si ale také těch sociálních rozdílů u těch, kteří museli zůstat v létě ve městě, a těch, kdo si mohli dovolit odjet.

Bude to námět vaší povídky?
Jako spisovatelka samozřejmě hledám konflikt a a zajímá mě současnost, takže hledám konflikt, který se odehrává teď a tady. Nikoli v historii. Zároveň jsem už byla trochu v tom prázdninovém módu, jsem vlastně tady na dovolené. A tomu jsem se snažila uniknout tím, že jsem sedla ráno do autobusu, kterým jezdí dělníci pracovat třeba do firmy Bosch, abych s nimi jela alespoň v tom autobuse a poznala, kam jedou, jak to tam vypadá.

Hrob, socha či hostinec. Spisovatel Hašek láká do Lipnice i sto let po smrti

To jste poznala jejich pozorováním?
To samozřejmě nejde, ale když se na ně dívám, začínám si vzpomínat na své osobní zážitky, rozvíjí se mi v hlavě asociace. Vzpomenu si na svého strýce, který také pracoval ve firmě Bosch ve Stuttgartu, nebo si vzpomenu na Berlín, na Braniborsko. Nějak ty věci ve mně začnou pracovat.

Ve výsledném díle se otisknou i vaše osobní zážitky?
Je to tak. Nepíšu s žádným odstupem. Vždy jsem ve středu svých příběhů a psaní je pro mě způsobem, jak objevovat svět. Je pro mě důležité být v těch příbězích.

Jaký rozsah bude mít povídka?
Pokud si to dobře pamatuji, a já si to moc dobře nepamatuji, je ve smlouvě uveden rozsah deset až patnáct normostran. (smích) Teprve sbírám podněty. Pro jeden německý měsíčník píšu sloupek, kde podávám vždycky zprávu, kde zrovna jsem, a nyní jsem napsala sloupek o Jihlavě. Ale to ještě není ta povídka.

Fotogalerie zobrazit 3 fotografie

Nebyla jste jen v Jihlavě. Co vás na Vysočině ještě zaujalo?
Přemýšlím o tom hodně osobně. Mám děti, a když někam takto jezdím do regionu, tak se vždy ptám, jak tam ti lidé žijí, když třeba chodí děti do školy, jaké jsou tam pro ně možnosti. Kdybych třeba já žila v tom městě, mohla bych se tam dál živit tím, co dělám teď, mohla bych tam psát? Potkala jsem se s paní Markétou Hejkalovou, která už třicet let pořádá knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, a ptala jsem se jí, jaké to je? Jak žije spisovatel, který píše v takzvaném malém jazyce, jestli je odkázán na překlady do cizích jazyků. Jestli vůbec jde uživit se z překladů. I v Německu má spisovatel cosi jako obchod se smíšeným zbožím, nežije jenom z psaní, ale dělá i další věci. Ale já přesto neznám nikoho, kdo by vedle spisovatelství dělal ještě veletrh, aby se uživil. Také jsem přemýšlela hodně o turismu, co to vlastně znamená a jak takové věci fungují. Najednou se člověk ocitne ve městech, jako je Telč nebo Třebíč, což jsou obě města UNESCO, a sama sebe jsem se tam ptala, co se z hlediska marketingu vyhmátne z těch měst. Co se prodává z toho, co tam je.

Přišel k vám při pobytu nějaký jasný námět, nebo jste ho musela takříkajíc vymýšlet?
Rozhodně nebudu nic vymýšlet, ale ještě to není úplně jasné. Včera za mnou přijela dcera na dva dny na návštěvu a šly jsme do jihlavské zoo. Tam jsem viděla lenochoda a napadlo mě: ten lenochod by měl být hlavní postavou. Ale pak jsem si řekla: To je ale hloupost! (směje se)

To by byl krásný titulek rozhovoru, ale nevím, jestli by to bylo šťastné řešení... Máte nějaký zážitek s Jihlavou spojený, o kterém tušíte, že přetrvá?
V osobní rovině je pro mě jedna věc: cítila jsem se zde opravdu dobře, ale měla jsem velký strach sem přijet na pobyt, protože mám velkou rodinu a bydlím v milionovém městě. Tady bydlím v bytě na pěší zóně a zjistila jsem, že je pro mě velmi obohacující tady být. Moc necestuji a místa, kde jsem byla, mě budou navždycky v životě provázet. Takže sem určitě znovu přijedu. Budu na Jihlavu myslet. Výběr německých autorů a měst, do kterých pojedou, se uskutečnil losem. Myslím, že jsem si vytáhla ten nejlepší los.

Máte nějaké kontakty s literaturou českých či německých autorů s vazbou na Jihlavu a okolí?
Hodně se zabývám současnými věcmi, to mě zajímá. Ale díky tomu, že jsem zde byla, se určitě těším, až si přečtu texty Karla Havlíčka Borovského a až se trochu začtu do Jaroslava Haška.

Inspirací pro novou knihu byl spisovateli úlovek z rybářských závodů

Znáte jeho knihu o dobrém vojáku Švejkovi, určitě ve světě nejznámější dílo spjaté s Vysočinou, které Hašek dopsal na nedaleké Lipnici?
Švejka samozřejmě jako literární titul znám, ale nečetla jsem ho. A myslím, že si ho přečtu. Ale mě hodně zajímají detaily s ním spojené. Moje průvodkyně na Lipnici mi říkala, že je to povinná školní četba, a proto ji nikdo nečte. Hned jsem přemýšlela, jak někoho udělat nepopulárním, jak probíhají tyto procesy v přijetí literatury.

Děláte si při psaní poznámky, nebo píšete z hlavy?
Dělám si hodně poznámek, je ostatně dobrá denní praxe si takto zapisovat. Stává se mi ale často, že to, co je důležité, přijde najednou z hlavy ze vzpomínek. Na cestách si píšu do deníčku, hodně pak píšu načisto do počítače. Potom to ale ještě zpravidla velmi předělávám.

Hledala jste v Jihlavě i stopy Gustava Mahlera, který zde žil do svých šestnácti let?
Upřímně musím říci, že ne, protože mě klasická hudba moc nezajímá. Raději si zajdu na koncert soudobé populární hudby.