Muzikál (originálním novotvarem zvaný „trampikál“) je uveden mottem „Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré…“ To jsou asi nejcitovanější slova Jaroslava Foglara, jednoho z nepsaných guruů českého trampingu či skautingu, jenž však nikdy trampem nebyl a s trampingem zásadně odmítal být spojován.
Pokud si muzikál klade za cíl ztvárnit různorodost trampingu, měl by mu alespoň dostát, znát jeho reálie, dosáhnout na jejich úroveň či se je minimálně snažit pochopit. Zda jej pak umělecky zredukuje s respektem či ironií, je samozřejmě věc svobodné autorské volby a tvůrčího rizika. Ostatně takové pokusy podařené i nepodařené tu byly minimálně ve filmu a v literatuře: předválečné Dobrodružství šesti trampů od autorského tandemu Rada a Žák, později velmi zdařile převedené do formy muzikálového televizního seriálu, z filmů kýčovitá Osada mladých snů či nepovedený Dobrý tramp Bernášek – a naopak vynikající sklepácká parodie v podobě povídky Na brigádě z filmu Pražská pětka.
Čeho chtěli docílit autoři muzikálu Na Sázavě, to opravdu nemám tušení. Pobavit? Nemožné. Pobavit sebe sama? Snad. Pobavit herce v kusu hrající? Dost pravděpodobně se to podařilo.
Autoři „trampikálu“ Michal Zetel a Jaroslav Čermák rezignovali na srozumitelný obsažnější příběh. Lze jej naznačit jedním odstavcem. Na nádraží a posléze v lese se setkávají čtyři skupiny protagonistů: samozřejmě trampové (v podobě slabomyslných individuí popíjejících po celou hru alkohol), motorizovaní paďouři, mladá městská rodina, která si vyrazila na trek, a skupina elitních trampských písničkářů (rozuměj bratří Nedvědů a jim podobných).
RECENZE: Zastavený covidový čas žijí nejen celebrity ve filmu Stop Time |
Tyto čtyři party se setkají zpočátku nevraživě, posléze se vlivem alkoholu a společného pobytu v přírodě spřátelí a nakonec opět rozejdou každá svou cestou.
Vertikální model lesa s hlavou jelena
Mimoto zde vyčnívá exaltovaný bizarní hajný v podání jindy skvělého Jakuba Škrdly, který přehrává a neustále po něčem střílí, jurodivá lesní víla nebo tichý tramp, ztvárněný charismatickým Ondřejem Šípkem. Ten je ostatně jedinou postavou, jež ve hře dostala šanci skutečně něco odehrát. Ostatní nafasovali role statistů, kteří předvádějí, že umí tančit, zpívat a hrát na různé nástroje (a to skutečně umí), ale režisér jim zřejmě bohužel nenapsal nic do jejich rolí.
Postavy nemají individuality, vývoj, v naprosté většině ani obsah, charakter nebo alespoň sdělení. Proto pouze rytmicky vykřikují rádoby vtipné opakující se hlášky s lacinými narážkami třeba na Kraj Vysočina či na jakost jihlavského piva Ježek.
Nad SázavouHorácké divadlo, Jihlava |
Velmi účinná a podařená je scéna s jedinou velkou kulisou v podobě vertikálního modelu lesa, na kterém je jak na štítu hájovny zavěšena hlava jelena a kterou otvory, světelné paprsky a kouř mění ve velmi emotivní a dynamicky se proměňující prostředí. Výprava scény sama o sobě je žel asi jedinou opravdu silnou stránkou muzikálu.
Inscenací probleskne několik dobrých vtipů a jedna dvě solidní písničky od autora hudby Maria Buzziho. Zaujme i převažující chaotická přítomnost všech osmnácti herců a muzikantů na scéně, kde se jejich skupinky promíchávají, zpívají a vykřikují slogany, „hrají“ nepříliš zdařile jízdu v autě, dívky bůhvíproč hystericky ječí... Objeví se reálný i umělý táborový oheň a mnoho, mnoho lahví piva.
RECENZE: Kéž by Poslední oběť byla opravdu poslední v celé sérii |
Během toho prolétne pitvorný pták jako z dětské pohádky, na obecenstvo míří laserové ukazovátko, projede skutečný motocykl, herci donekonečna citují úryvky z textů Nedvědových písniček a diváka maně napadá, že kdyby se nad scénou vznášel nafukovací blikající nosorožec a muzikál netrval dvě hodiny, ale půl hodiny či hodin osm, nijak by tím také neutrpěl.
Podbízivý pelmel
Zůstává pachuť toho, že se jihlavští divadelníci přiklonili ke stále módnímu trendu satirizování především Jana Nedvěda a jeho písní, jakkoli je to snadné a svým způsobem zbabělé a jakkoli kriticky a snadno se k rozpornému fenoménu JN opravdu vymezit lze. Z trampingu vytvořili pouze nablblou prázdnou karikaturu, za kterou by se nemusela stydět ani socialistická kulturní nomenklatura.
Ty, které z nostalgie či vlivem životní identifikace s trampingem láká hra právě pro svůj námět, musím důrazně před zhlédnutím varovat. Inscenace sděluje pouze: tramping rovná se popíjení alkoholu v lese. No, to je opravdu dobrý nápad, k popukání, že? Ostatním, kterým stačí na večer zábava v podobě pokleslé kýčovité estrády, lze popřát trpělivost.
RECENZE: Takoví jsme prostě byli, přiznává Volha s hořkým humorem |
Pokud měl muzikál Nad Sázavou to štěstí v neštěstí, že se stal právě tisící premiérou Horáckého divadla, lze konstatovat, že to je řádně zahozená příležitost. Možno doufat, že tento podbízivý křiklavý pelmel není vzorem cesty, kterou se v dalších svých autorských dílech chce jediná profesionální divadelní scéna Vysočiny dál ubírat.