„Množství mincí nastěhovaných v patře našeho domu už dosahovalo té míry, že mi manželka přivézt dalších 150 kilogramů zakázala. A já to plně chápu. Hrozilo, že se propadne podlaha,“ smál se při otevření svého muzea sběratel Petr Šimek.
Není divu, že ho manželka včas zarazila. Sbírání mincí a bankovek z celého světa je velkou vášní tohoto čtyřicátníka. A laik by řekl, že mu začíná trochu přerůstat přes hlavu. Nejrůznějších mincí doma měl skoro tři tuny. „Když jsme doma něco rekonstruovali, měl jsem je vyskládané podél zdí jako pytle s cementem,“ směje se dnes již profesionální sběratel a obchodník s platidly.
Vozím takhle v autě z Polska třeba i 300 kilogramů mincí. Když mě zastaví policisté nebo celníci, jsou to pak zajímavé situace. Vím, kolik hotovosti můžu do jaké země nebo z jaké země přivézt. Ale i kdybych to trochu přestřelil, nebude to nikdo na silnici počítat.
Petr Šimeksběratel a obchodník s hotovostí
Velice rychle se proto domluvil na pronájmu a zařídil si muzeum v havlíčkobrodské Dolní ulici. Vzniklo v prostorách, kde v minulosti sídlila například Restaurace U hradeb. Prozatím se mu podařilo do nich nastěhovat tisíce mincí, přibližně jednu a půl tuny. Další na převoz ještě čekají. „Muzeum nebude dokončeno hned, bude to průběžná práce na roky,“ svěřuje se.
Petr Šimek sbírá platidla z celého světa a z nejrůznějších období. „Jsou kultury, kde jsou platidla různá. Třeba i zvířata. Ale spolunájemníkům by se asi nelíbilo, kdybych tu choval kozy,“ vtipkoval při otevření sběratel, mimo jiné i skvělý vypravěč. V muzeu jsou k vidění pouze mince a bankovky.
Dva miliony forintů i truhla s pokladem
A těch jsou tisíce. Z celého světa, od Československa a Česka přes jižní Ameriku, Asii až po africký Súdán nebo Džibutsko. A také z nejrůznějších historických období, od starověku přes středověk až po současnost. Vystavené jsou v nasvícených vitrínách.
Atmosféru muzeu umístěnému ve sklepení domu však dodávají i doplňky a dekorace. Tu třeba s pytlíky s korunami či dalšími stovkami mincí. O kus dál třeba hromádka čítající přesně dva miliony maďarských forintů. A ve vedlejší místnosti truhla se skutečným pokladem, několika tisíci nejrůznějších mincí o váze 400 kilogramů. „Vše je pravé, nejsou to žádné kulisy,“ upozorňuje majitel muzea.
Sbírka však není jen o množství, ale i o kvalitě. V jedné z vitrín je třeba obyčejná česká desetikoruna. Ovšem s tím rozdílem, že před pár lety se její hodnota dostala až na 300 tisíc korun. A to jen kvůli tomu, že měla pod nominální hodnotou vyraženo Kč malými písmeny.
„Hodně se o ni jeden čas mluvilo. Tvrdil jsem, že taková mince v oběhu není, dokud jsem ji sám nenašel,“ podotkl Petr Šimek.
Hned vedle je běžná česká dvoustovka. Pro sběratele ovšem nesmírně cenná, a to jen díky svému sériovému číslu H10000001. „Takové bankovky ve veřejném prostoru vůbec nejsou vidět. Jedinečnost této dodává i to, že je to takzvaný radar. Číslo se stejně čte odzadu, jako odpředu,“ vysvětluje nadšenec.
Deset kilogramů mincí v obyčejném batohu
Nové přírůstky do sbírky získává z cest po světě, od známých, ale i na burzách – první se účastnil už ve svých dvanácti letech – a aukčních portálech. Hodně také nakupuje. „Třeba takzvanou hrabačku. To je kilogram mincí a přijde na 150 korun, lepší se prodávají za 250 nebo 300 korun. Je v tom třeba 200 mincí. Jednu dvě pěkné si nechám, zbytek mám jako zásoby pro prodej, výměnu, ale třeba i jako běžné platidlo na cesty,“ překvapuje sběratel.
Po světě často cestuje a není neobvyklé, že třeba v batohu veze deset kilogramů mincí. V jejich domovské zemi dojde do banky a vymění je za bankovky. Na letišti občas takové zavazadlo dokáže celníky překvapit. Vždy se však podařilo převoz takového zboží vysvětlit.
Vysněné vysoké kolo si mohl sběratel ze Žďárska pořídit díky papouškům |
A podařilo se to i v případě, když uniformovaní muži už několikrát Šimka stavěli na jeho cestě z Polska, kam si občas jezdí pro, jak říká, materiál. „Vozím takhle v autě třeba i 300 kilogramů mincí. Jsou to pak zajímavé situace. Vím, kolik hotovosti můžu do jaké země nebo z jaké země přivézt. Ale i kdybych to trochu přestřelil, nebude to nikdo na silnici počítat,“ směje se.
Ze všeho nejvíc sběratele fascinují platidla z Afriky. „Rozhodně je na nich vyobrazeno nejvíc diktátorů a autoritářských vůdců. Kromě toho bývají barevnější, zaměřují se na zvířata a na přírodu,“ popisuje. K Africe má srdeční vztah. V minulosti se podílel na pomoci tomuto kontinentu i na stavbě školy v Čadu.
Za sbírku by koupil pěkný byt v Praze
Na mnoha afrických měnách je specifické i to, že mnohé velice rychle krachují. „Některé země s velkou pompou vydají novou řadu bankovek, od dolaru přes pětidolar, desetidolar třeba po stodolarovku. A za tři měsíce, půl roku už v tichosti přibude dvoustovka, pětistovka, časem desetitisícovka a končí to třeba milionovkou. Pak se škrtne šest nul a znovu vychází nová edice,“ vypráví.
Jak dodává, expertem na to je třeba Zimbabwe. A nebo jihoamerická Venezuela. Tam už měli několik edicí, každou jinak označenou. Třeba „silný“ bolívar, „digitální“ bolívar nebo „zlatý“ bolívar. „Papír snese všechno,“ říká Petr Šimek.
Přiznává, že ve své sbírce už má poměrně slušné jmění, byť prozradit přesnou hodnotu se zdráhá. „Ale asi by za to pěkný byt v Praze byl,“ naznačuje.
Sběratel z Jihlavska vrací stoletým šicím strojům jejich krásu |
Stejně tak nechce sdělovat, jak je jeho muzeum zabezpečené, když se všude „válejí“ truhly s mincemi, v nichž se návštěvníci mohou přehrabovat. „Věřím, že lidi jsou dobří. A na zbytek tu máme kamery,“ pousměje se. Říká jen, že celé havlíčkobrodské muzeum je adekvátně zabezpečené.
To je otevřené každý den od středy do neděle. Ve všední dny do odpoledních hodin, o víkendu až do večera. Každou hodinu sběratel návštěvníky po muzeu provede a nabídne výklad – při tom vchod do muzea zamkne. Poté návštěvníci mají čas na individuální prohlídku. Z kapacitních důvodů je množství návštěvníků omezené na čísle 25 v jeden čas, proto je vhodné si prohlídku předem rezervovat na webu muzea www.muzeumhotovosti.cz.